Politická reprezentace, zejména v Evropské unii, tento směr zabetonovala legislativními akty v čele s rokem 2035, který měl ambici stát se konečnou stanicí pro emise CO2 z nových aut.
Vstupujeme však do poloviny dvacátých let a situace se dramaticky mění. Původní euforie vyprchává a střídá ji tvrdý střet s realitou. Automobilky korigují své velkolepé plány na totální elektrifikaci, prodeje elektromobilů na klíčových trzích (včetně Německa) stagnují nebo klesají po omezení dotací a spotřebitelé dávají jasně najevo své obavy. Otázka elektromobilizace je proto aktuálnější než kdy dřív. Odpověď na ni ovšem už nezní „ano, bezvýhradně“, ale spíše „ano, ale zdaleka ne samy“.
Vsázet vše na jednu kartu je hazard, který si v boji s klimatickou změnou i ve světle geopolitických otřesů a nestability nemůžeme dovolit.
