Píše se rok 1982. Novým německým kancléřem se stává Helmut Kohl, Sony uvádí na trh první komerční přehrávač kompaktních disků, Čína hlásí, že je prvním státem s miliardou obyvatel, v kinech začínají promítat film „E.T. Mimozemšťan“ z továrny na sny Stevena Spielberga a z výrobních linek začíná sjíždět na Mercedes nezvykle kompaktní sedan, jehož označení navazuje na Mercedes-Benz 190 „Ponton“ z let 1956 až 1962.
Nový nejmenší model stuttgartské značky byl o 30 centimetrů kratší a o deset centimetrů užší, ale také o 280 kilogramů lehčí než čtyřválcové sedany řady W 123 (Piano).
Německá automobilka tehdy chtěla i v reakci na ropnou krizi nabídnout zákazníkům dostupnější alternativu k velkým a luxusním sedanům s vysokou spotřebou paliva. Nový model měl rovněž oslovit nové, mladší publikum a stuttgartská automobilka měla jeho prostřednictvím získat potřebnou zbraň proti BMW řady 3 a Audi 80/90.
Typ W201 byl průkopníkem v designu i konstrukci. Pochází z doby, kdy se ještě téměř nehledělo na vývojové náklady. Investice ve výši dvou miliard německých marek byla způsobena nejen šest let trvajícím vývojem, ale i výstavbou nového závodu v Brémách a rozšířením stávající továrny v Sindelfingenu.
Zadáním bylo postavit to nejlepší, co konstruktéři dovedou. Svému zadání se věnovali s typicky německou důkladností. Sedan s pohonem zadních kol dostal tehdy revoluční pětiprvkové zavěšení zadních kol. Toto řešení najdeme v určitých obměnách v mercedesech dodnes.
Není tedy divu, že se jednalo o nejdražší projekt, jaký do té doby ve Stuttgartu vznikl. „Je jasné, že to musí být typický Mercedes-Benz. Nemůžeme tedy dělat příliš mnoho kompromisů v oblasti kultury jízdy, bezpečnosti a odpovídajících specifických vlastností vozů Mercedes-Benz,“ nechal se při počátečním plánování projektu v roce 1974 slyšet vedoucí vývoje Hans Scherenberg.
I po 40 letech působí „stodevadesátka“ pořád dobře. Design nesoucí rukopis šéfdesignéra Mercedesu Bruna Sacca lahodí oku i dnes a koeficient odporu vzduchu 0,33 potvrzuje velmi dobrou aerodynamickou účinnost.
Na kabrio ani hatchback nedošlo
Sériová verze měla premiéru na pařížském autosalonu v říjnu 1982, výroba začala v listopadu a oficiální uvedení na trh bylo stanoveno na 8. prosince 1982. Stodevadesátka byla nabízena výhradně jako čtyřdveřový sedan s pohonem zadních kol. Ale v průběhu let Mercedes zkoušel i další varianty.
Zkraje 80. let v rámci studie mobility ve městech konstruktéři postavili zkrácenou verzi. Na sériovou výrobu to ale nebylo. Kompaktní hatchback s motorem vpředu a pohonem zadních kol by stejně z hlediska prostorové náročnosti neměl šanci proti VW Golfu či Opelu Kadett.
Prototyp kabrioletu s motorem 2,6 l zase přišel v roce 1990 příliš pozdě. Zkušenosti z jeho vývoje se ale později hodily při přestavbě většího typu W124 na otevřenou verzi. Bez šance na sériovou realizaci byla s dojezdem pouhých 80 km, s krátkodobým maximálním výkonem 42 koní a manuální převodovkou i elektrická verze z roku 1990. Dalším zajímavým příběhem Mercedesu 190 je jeho nelegální severokorejská kopie známá pod názvy Kaengsaeng 88 či Pyongyang 4.10. Několik exemplářů pro okopírování se do Severní Koreje dostalo údajně z Tchaj-wanu.
Nelegální severokorejská kopie známá pod názvy Kaengsaeng 88 či Pyongyang 4.10.
„Baby Benz“ si zachoval švábské přednosti, jako byla solidnost, bezpečnost, komfort a také prémiová cena. Počáteční nedůvěra zákazníků rychle opadla, když při testovacích jízdách zjistili, že kromě konvenční páky ruční brzdy místo nožní parkovací brzdy vypadá vše tak, jak se od této značky očekává. Prodeje se tedy rychle rozběhly a nováček se rychle stal nejžádanější malým sedanem na trhu.
Zpočátku mohli zákazníci vybírat z dvoulitrových čtyřválců, a to buď v karburátorové verzi s výkonem 90 koní nebo výkonnější 190 E se vstřikováním paliva Bosch K Jetronic, která disponovala výkonem 122 koní. Následně nabídku doplnil čtyřválcový diesel 190 D s výkonem 72 koní, který umožňoval jízdu rychlostí až 160 km/h a měl normovanou spotřebu jen 5,3 l/100 km. Speciální zvukově izolační panely a izolace se u této verze postaraly o to, aby typické klapání motoru neobtěžovalo posádku.
Postupně rostl výkon motorů, v roce 1985 navíc přišel pětiválcový diesel 2,5 l s výkonem 90 koní a o rok později i zážehový šestiválec 2,6 l/166 k. Mercedes navíc začal prodávat i zážehové verze 190 s regulovaným třícestným katalyzátorem. Model se čtyřválcem 2,3 l z roku 1986 disponoval v tomto provedení výkonem 132 koní.
Oblíbenec Zlatého slavíka
Samostatnou kapitolou jsou sportovní verze „stodevadesátky“. Tu první u nás od roku 1986 zpopularizoval známy milovník mercedesů Karel Gott. Jednalo se model 190 E 2.3-16, kterých kvůli homologaci pro skupinu A bylo nutné vyrobit nejméně 5000 kusů. V letech 1984 až 1988 jich nakonec kvůli velkému zájmu zákazníků vznikl čtyřnásobek tohoto počtu.
Zlatý slavík se v jednom z rozhovorů svěřil se svou zálibou právě v této verzi: „Protože rád jezdím svižně, mám rád sportovní a rychlé vozy. Nejsem příznivcem velkých korábů, které na silnici spíše plují, než jedou. Já musím mít z jízdy prožitek, pocit, že mám silnici ve volantu, že cítím, jak auto sedí na vozovce. Mercedes-Benz 190 2.3-16 se mi zalíbil velice, a také jsem si ho hned koupil. To bylo přesně to, co mi sedlo, i když na druhé straně jsem se děsil, kdyby se v téhle strojovně něco polámalo“.
Srdcem Gottova vozu totiž byla vylepšená verze řadového čtyřválce 2,3 litru s litinovým blokem, pro který britská ladičská firma Cosworth vyvinula a vyráběla speciální hlavu válců z lehké slitiny. Na rozdíl od běžného motoru byl motor vybaven dvěma vačkovými hřídeli v hlavě, čtyřmi ventily na válec a mechanickými zvedáky ventilů. V důsledku této i dalších změn se výkon zvýšil na 185 koní, který k zadním kolům směřoval prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky Getrag.
Tuto sportovní verzi Mercedes osadil kratšími a tužšími pružinami, jinými tlumiči, silnějšími stabilizátory a samonivelační zadní nápravou. Ovladatelnost se oproti běžným verzím dále zlepšila díky rychlejšímu převodu řízení. Sportovní model dostal optický kit karoserie a uvnitř menší kůží obšitý volant, výrazněji tvarovaná sportovní sedadla Recaro, otáčkoměr a řadu dalších přídavných přístrojů na středové konzole. Jako u mnoha Mercedesů ze 70. a 80. let ale byla standardní výbava poměrně chudá a dokonce i elektrické stahování oken, stejně jako ABS, kožené čalounění či klimatizace se dodávaly až za příplatek.
Model 2.3-16 byl k dispozici pouze ve dvou barvách: modro-černé metalíze a kouřově stříbrná. A právě tuto verzi vlastnil i Karel Gott. S dosahovanými 230 km/h tento model patřil k nejrychlejším autům na tehdejších československých silnicích. Karel Gott díky němu bezpečně stíhal všechny vyprodané koncerty. Kolik podpisů musel následkem příliš rychlé jízdy rozdat policistům, se dnes již nedozvíme. Na rozdíl od standardní 190ky, která byla dodávána s 55litrovou nádrží, měla sportovní verze o 15 litrů větší. Cestu na koncert do Mnichova mohl absolvovat bez zastávky na jeden zátah.
V této kouřově-stříbrné barvě bylo i auto Karla Gotta.
Rekordy i vítězství v DTM
Před uvedením Mercedesu 2.3-16 nebylo nic ponecháno náhodě. V srpnu 1983, tedy těsně před frankfurtskou premiérou, byla na vysokorychlostním oválu v jihoitalském Nardó uskutečněna vytrvalostní jízda se třemi lehce upravenými vozy, kdy byly pokořeny tři světové rekordy na 25 tisíc kilometrů, 25 tisíc mil a 50 tisíc kilometrů s průměrnou rychlostí 247,54 km/h a devět mezinárodních rekordů ve skupině A cestovních vozů do 3,0 l.
Další propagační akce se konala čtyři měsíce před zahájením výroby v květnu 1984 na zbrusu novém okruhu Nürburgring v rámci Velké ceny Německa formule 1. Dvě desítky nejlepších jezdců historie se zúčastnili dvanáctikolového „Závodu šampionů“. Nechyběli Niki Lauda, Keke Rosberg, Alan Jones, James Hunt, Jody Scheckter, Phil Hill, Alain Prost či Ayrton Senna. A ten také v tomto památném závodě zvítězil před Laudou.
V roce 1988 na tuto verzi navázal ještě silnější model 190 E 2.5-16 s výkonem 195 koní. A to ještě nebylo všechno. Následovaly homologační verze 190 E 2.5-16 Evolution (1989) s výkonem 204 koní (1989) a Evolution II (1990), který jich měl ještě o 21 více. Od každého z obou modelů bylo vyrobeno 502 kusů. Se závodní verzí stuttgartská značka v roce 1992 získala v německém šampionátu cestovních vozů DTM mistrovský titul. V roce 1992 Ludwig vyhrál šampionát DTM před Kurtem Thiimem a Berndem Schneiderem. O rok později skončil Roland Asch jako vicemistr před svým týmovým kolegou Schneiderem.
V roce 1992 vyhrál šampionát DTM Klaus Ludwig před Kurtem Thiimem a Berndem Schneiderem, všichni na Mercedesech 190 E 2.5-16 Evolution II.
Celkem bylo do srpna 1993 vyrobeno 1 879 630 kusů všech verzí řady W201, čímž se Mercedes-Benz 190 stal jedním z nejúspěšnějších projektů stuttgartské firmy. Nástupcem oblíbené „stodevadesátky“ Karla Gotta se stala třída C (typ W202), kterou u nás zase pomohla zviditelnit jeho pěvecká kolegyně Helena Vondráčková, která asistovala při odhalení vozu ve světové premiéře na Autosalonu Praha 1993. To byly časy!
