Bývaly časy, kdy se závodní jezdci podobně jako třeba hráči kolektivních sportů, nespecializovali pouze na jednu disciplínu a co víkend (nebo i během něj) přesedali do jiného stroje a startovali s ním klidně na jiném světadílu.
Mohli o tom vyprávět borci jako Jim Clark nebo Jackie Stewart, tím největším světoběžníkem pendlujícím mezi evropskými a americkými tratěmi však býval Mario Andretti. Dnes už by takové nepřístojnosti jednak žádný majitel stáje nedovolil, a pak také v 70. a 80. letech létal zázrak, který se jmenoval Concorde, s nímž tyto cesty za prací a vášní byly časově snesitelnější.
Mario byl k takovému způsobu života nejspíš předurčen už od dětství, které bylo úplně jiné, než zažívaly generace mladších závodníků po něm. Na svět přišel se svým dvojčetem Aldem na chorvatské Istrii v městečku, kterému se dnes říká Motovun. V roce 1940 však Istrie přináležela k fašistické Itálii, jejíž porážka ve válce vyústila mimo jiné v jugoslávskou anexi Mariova rodiště.
Před Titovými komunisty se daly na úprk tisíce italských rodin, Andrettiovi nevyjímaje. Famílie třela v uprchlickém táboře bídu s nouzí a jedním z mála rozptýlení pro sourozence bylo točení prázdnými hrnci za imitace zvuků motorů. Poprvé držel Mario volant v ruce ve třinácti u strýce (jeho otec v té době neměl „ani kolo“) a podle jeho slov mu ten nepopsatelný pocit nikdy nezevšedněl.
Italská domovina mu dala ještě dva určující zážitky: s otcem se bratři v roce 1954 vydali sledovat závody Mille Miglia a italskou Velkou cenu v Monze. V obou podnicích sehrál klíčovou další ze závodnických titánů a Mariův dětský hrdina Alberto Ascari. Tehdy si vysnil, že se do Monzy jednou vrátí jako závodník formule 1.
Poválečná Itálie však nebyla žádným rájem na zemi, takže když v roce 1955 Andrettiovi konečně získali víza do USA, sbalili svůj skromný majetek a se 125 dolary vyrazili tak jako miliony dalších spoluobčanů hledat štěstí za oceán.
Angličtiny neznaje, usadili se v pensylvánském Nazarethu, což sice nebylo místo, které by nějak zásadně povznášelo ducha, zato mělo pro motorů chtivé bratry jedno nedocenitelné kouzlo: závodní ovál! Vlastně to byla jen půlmílová hliněná dráha a nejezdily po ní nablýskané monoposty, ale jen lehce upravená obyčejná auta. To však nevadilo. Byla to závodní trať!
Tehdy se Aldo s Mariem rozhodli, že chtějí závodit za každou cenu. Inu, když nemáte moc na výběr, sní se tak nějak zřetelněji a cílevědoměji a pro „válečné“ děti tohle platilo dvojnásob. Díky práci ve strýcově autodílně se dostali jednak k technickým poznatkům, a pak především k penězům na koupi poválečné legendy amerických oválů – vozu Hudson Hornet. To bylo Mariovi osmnáct a během následujících tří let se stal zaznamenáníhodnou postavou závodů stock cars, když dokázal zvítězit takřka v polovině podniků, v nichž startoval.
Stále nevalně anglicky mluvícího závodníka to však táhlo k monopostům, pročež postupně přesedlal za volanty vozů kategorií Midget a Sprintcars, tedy jakýchsi zmenšenin formulí, které kroužily dokola po hliněných oválech. Přiklepnutí amerického občanství v roce 1964 umožnilo Mariovi postoupit až k samotnému vrcholu tamního formulového závodění – seriálu IndyCar. V roce 1965 se po třetím místě ve „Staré cihelně“ stal nováčkem roku, a pak už to šlo ráz naráz – vítězství v seriálu a konečně také v Indy 500. Mezitím ale nepřestával závodit ani ve Stock cars, NASCAR, vytrvalostních vozech, vyzkoušel i dragstery nebo jízdu na Pikes Peak, a vždy patřil mezi vítěze.
S blížící se třicítkou však v Mariovi čím dál intenzivněji bujel dávný sen o závodění ve formuli jedna. Už roce 1965 se v Indianapolisu potkal s bájným Colinem Chapmanem, který mu nabídl svezení v Lotusu, až se na to Andretti bude cítit. Stalo se tak v roce 1968 ve Velké ceně USA ve Watkins Glen.
Andretti oslnil první startovní pozicí, ale až do roku 1975 se ve formuli 1 objevoval spíš sporadicky, když kromě Lotusu sedlal i vozy March a především Ferrari, za jehož volantem v roce 1971 poprvé zvítězil v závodě F1.
Další setkání s Chapmanem už přineslo kýžené ovoce: na revolučním Lotusu 79 s přísavným efektem dobyl v roce 1978 titul vzdor smrti týmového druha Ronnieho Petersona v osudové Monze. Stal se tak po Philu Hillovi druhým a posledním Američanem, kterému se to povedlo, a Velká cena Nizozemska v roce 1978 byla posledním závodem v F1, který vyhrál americký jezdec.
Andretti vydržel v Evropě ještě tři sezóny, ale vinou nekonkurenceschopných monopostů už na úspěchy nedosáhl. Derniéra se však povedla. Ve dvaačtyřiceti dostal Mario Andretti nabídku, která se neodmítá: startovat na Ferrari ve Velké ceně Itálie v Monze. Scuderia tehdy nutně potřebovala záskok za těžce zraněného Pironiho a zkušený šampion byl po ruce.
Poprvé v životě se však musel popasovat s turbomotorem a obecně vládly pochybnosti, zda ve svém věku na tempo špičky stačí. Starý lišák Mario všem vytřel zraky v kvalifikaci, kdy rudé Ferrari 126 C2 s motorem 1,5 turbo postavil na první místo roštu. Tifosi šíleli nadšením! V závodě sice vinou slábnoucího tlaku turba dojel až třetí, i tak se však do dějin italské svatyně automobilových závodů zapsal tak, jak si kdysi vysnil.
Za mořem Andrettiho kariéra pokračovala ve velkém stylu, protože Mario závodění prostě miloval. V roce 1984 potřetí dobyl Indanapolis a v roce 1991 se na startu sešla celá dynastie, když kromě sedmého Maria startovali také synové Michael (2. místo), John (5. místo) a Jeff (15. místo). Teprve v roce 1994 zvítězil Mario ve svém posledním závodě IndyCar a s aktivní kariérou se rozloučil o rok později druhým místěm ve 24h v Le Mans.
Kdo by to byl v pětačtyřicátem na Istrii řekl.
