Vůbec nejhorší je, když tací vyjedou na silnice poprvé a se silným autem. Leckdy to je bohužel naposledy. Dalo by se tomu však zabránit.
Strach je nejhorší řidič – je to jen pár slov, ale výrobci by je mohli nechat tesat do plastových palubních desek po celém světě. A legislativci do zákonných sbírek. I psycholog amatér (tedy de facto kdokoli) vám dá za pravdu, že kdo pozná svůj strach, stane se jeho pánem. Bojíte se vyjet do provozu na sněhu? Zkuste si to předem na okruhu. Trápí vás „posmrkaná“ vozovka s napadaným jehličím? Zaplaťte si instruktora, hadici a pár hektolitrů užitkové vody; každá zkouška nanečisto má cenu zlata, nebo lépe zachráněného života.
Buďte opatrní a pozorní, zbytečně neriskujte, ale nebojte se. Klíčový je trénink. Kdo zvládne vyvolat smyk naschvál, nepřekvapí ho, když ho dostane znenadání.
Leč nejde jen o technické dovednosti. Když se dnes kurzy bezpečné jízdy používají v rámci rehabilitačních programů pro návrat vybodovaných řidičů na silnice, teoretici (například v knize Dopravní psychologie pro praxi, 2013) si pochvalují, že jakkoli je trest pro řidiče „pouhou výstrahou“, tak podobné kurzy mohou „poskytnout odbornou pomoc těm rizikovým řidičům, kteří mají snahu a vůli upravit své dopravní chování do budoucna“. Proč je však nemáme uzákoněné už v rámci programů autoškol?
Už léta se traduje, že autoškola řidičům umožní získat papírové oprávnění, jenže jak jezdit se naučí teprve v praxi. Což dává na první pohled smysl, byť je to v zásadě špatně. Teoretické základy zkušenosti nenahradí, a naopak. Je to provázaný systém.
Otázkou pak je, jestli by o to podrobnější zkoušky neměl vyžadovat stát v případě silnějších aut, která sice paradoxně můžou působit vlivem svého vyššího výkonu pro zkušenější řidiče v případném smyku ovladatelněji, někteří však mohou na množství koní pod kapotou tvrdě doplatit. A protože rychlé a silné auto si koupí kdejaký koumák jako domnělou testosteronovou vábničku (na to jsou výzkumy), je na potíže rázem zaděláno.
Průkaz podle výkonu
Už teď je podle předběžných policejních čísel jasné, že se Česku letos opět nepodaří splnit hlavní cíl Národní strategie bezpečnosti silničního provozu – od začátku roku zemřelo podle dostupných a zatím ještě předběžných statistik na tuzemských silnicích nejméně 380 lidí. Limit byl přitom 362. Pro příští rok leží hranice ještě níž a se zkušeností z posledních let není pravděpodobně, že by ji Česko splnilo.
Jednou z nejrizikovějších skupin na silnicích jsou přitom mladí řidiči, to se ví dlouhodobě. Ročně způsobí deset tisíc nehod, jen loni při nich zemřelo přes devadesát lidí. Nezkušení čerství absolventi autoškol za volantem silného auta jsou doslova vražednou kombinací.
Ministerstvo v nejnovější zákonné novele počítá s tím, že by mladí dostávali řidičská oprávnění jen „na zkoušku“ a k vybodování by jim tudíž stačilo pouze šest „černých puntíků“. Možná důležitější cestou než skrze represi je však naučit je disciplíně, hodit je už „při studiích“ do neznámých vod smyků a kluzných ploch polygonu.
Jízdu v silnějším autě by si pak měl každý zasloužit. Pílí, dovednostmi, schopností udržet chladnou hlavu. Vyježděné, o něco starší šoféry není ostuda poslat na polygon znovu, aby své umění předvedli a získali si důvěru lektorů, státu a koneckonců hlavně chodců nebo ostatních řidičů. Ostatně, léta to tak děláme v případě motorkářů, proč by nemohli stejný scénář absolvovat i řidiči aut?
Do 100 kW by se mohla udělat skupina B1, pro řízení silnějších motorů s výkony do 200 kW by řidič dostal razítko na kategorii B2 a nad tuto hranici pak už volné „béčko“, tedy naprosto identicky tak, jak tomu je v případě jednostopých vozidel. Možná by pak řidiči začali brát vážně nejenom sami sebe a ostatní, ale hlavně několikatunovou masu oceli a plastů, kterou je stejně snadné rozpohybovat stopadesátkou na okresce jako poslat při nejbližší příležitosti do svodidel. Anebo do auta v protisměru.
