Příď Ferrari 365 GT 2+2 se na Jeep Wagoneer zbytek auta povedlo „naroubovat“...

Příď Ferrari 365 GT 2+2 se na Jeep Wagoneer zbytek auta povedlo „naroubovat“ poměrně zdařile. | foto: Classic Driver

To není fotomontáž. Příšera s klokanem ve znaku spojila ferrari s offroadem

  • 2
Americkému králi hazardu Billu Harrahovi nebylo nic svaté. Když chtěl terénní Ferrari a v Maranellu ho „poslali k šípku“, nechal si ho postavit sám spojením Jeepu Wagoneer a přídě Ferrari 365 GT. A dokonce na kapotě drze nahradil logo vzpínajícího se koně karikaturou vzpínajícího se klokana.

Co na výtvor Billa Harraha říkal Enzo Ferrari, se asi nikdy nedozvíme. Téměř jisté ale je, že by to nejspíš ani nešlo publikovat. Když všemocný majitel kasin a hotelů v Renu a Lake Tahoe zatoužil na konci šedesátých let po silné „čtyřkolce“ se vzpínajícím se koníkem ve znaku, která by mu i v zimě zaručila bezpečný transport mezi jeho podniky, jen stěží mohl tušit, že vlastně předběhl historii o víc než půl století. Model Ferrari Purosangue, který se začne prodávat v příštím roce, tedy měl svého ideového předchůdce. Marranellská automobilka sice trvrdošíjně trvá na tom, že to nebude SUV, ale ono to nakonec stejně SUV s největší pravděpodobností bude, i když mu budou třeba říkat jinak.

Harrahova příšera vlastně byla Ferrari jen napůl. Vznikla spojením terénního Jeepu Wagoneer z roku 1969 a přídě Ferrari 365 GT 2+2 s dvanáctiválcem o objemu 4,4 l s výkonem 235 kW (320 k) z havarovaného vozu. Výsledek pojmenoval Jerrari a na kapotu nechal nalepit logo s karikaturou vzpínajícího se klokana. Mřížce chladiče ale kupodivu dominoval vzpínající se koník. Není tedy divu, že mnozí označili přestavbu za svatokrádež.

Kočkopes na prodej

Jerrari vypadá jako výtvor photoshopu, jenže vzniklo v době, kdy počítač o výkonu horším než dnešní mobil zabral celou stodolu a o grafických programech čarujících s fotkami fantazírovali spisovatelé sci-fi. A tak museli tu obludu opravdu fyzicky postavit. Ano, je to skutečné auto, které dokonce můžete mít v garáži. Jeho německý majitel ho totiž nyní prodává. Je ale otázkou, zda byste ho opravdu chtěli, neboť je to takový „kočkopes“, který navíc již dnes nemá motor V12 od Ferrari, ale osmiválec V8 5,7 l od Chevroletu s výkonem 170 kW (230 k). Mechanici se na „Zelené příšeře“, jak někteří vůz pojmenovali, opravdu vyřádili.

Museli snížit olejovou vanu, aby se tam ještě vešel přední diferenciál, a do přídě přidali chladič převodovky. Namísto příliš dlouhé pětistupňové převodovky Ferrari byla použita původní samočinná třístupňová od Jeepu, podle dostupných zdrojů se ale zkoušela i čtyřstupňová manuální převodovka Borg-Warner T-10, kterou měl například Chevrolet Corvette. Sériové bubnové brzy i odpružení se zadními listovými pružinami zůstaly jako u původního wagoneeru, vůz dostal jen nové tlumiče Monroe. Interiér až na klasický volant z ferrari zůstal beze změny.

„Zelená příšera“ měla původně krémově bílý lak.

Úspěšná transplantace

V testu ze srpna 1971, který provedl časopis Road & Track, zhodnotil technický redaktor Ron Wakefield jízdu konstatováním, že stabilita ve vysoké rychlosti není „nijak působivá“. Zmínil problémy s vibracemi hnacího ústrojí a nedostatečný účinek brzd, stejně jako problémy s převodovkou, která neumožňovala použití prvního rychlostního stupně. 

S dvanáctiválcem ale nebylo problém se rozjíždět na „dvojku“. Na svoji dobu se ale jednalo o opravdu rychlý vůz. Akceleraci z klidu na rychlost 100 km/h zvládl za 9,4 sekundy, ale ač měl maximálku 230 km/h, tak s ním Wakefield kvůli problémům se stabilitou ve vyšších rychlostech jel nejvýš 201 km/h.

Příď se na zbytek auta povedlo „naroubovat“ poměrně zdařile. Přece jen Harrah disponoval zručnými mechaniky, kteří se mu starali o v šedesátých a sedmdesátých letech největší světovou sbírku historických aut, která čítala téměř patnáct set exemplářů. Velká část z nich byla po jeho smrti v roce 1978 rozprodána, ze zbylých přibližně 175 ale bylo v Renu v Nevadě vytvořeno Národní automobilové muzeum. A v něm stojí i další „hřích“ Billa Harraha.

Diskrétní číslo 2

Jelikož v nápadném jerrari majitele kasin všichni rychle poznávali, což se mu dvakrát nelíbilo, rozhodl se Harrah pro druhou, již diskrétnější přestavbu. Motor V12 4,4 l tak putoval pod kapotu Jeepu Wagoneer z roku 1977 a do Jerrari 1 putoval již zmiňovaný osmiválec od Chevroletu. 

U svého nového vozu ponechal karoserii již beze změn, auto ale dostalo řadu vychytávek. Mechanici do něj instalovali chladiče oleje z vrtulníku a nechyběl skrytý radarový detektor, stěrače světlometů a rovněž čidlo pod předním nárazníkem, které Harraha varovalo, pokud se na silnici začínal tvořit led.

Příď Ferrari 365 GT 2+2 se na Jeep Wagoneer zbytek auta povedlo „naroubovat“...

Transplantace srdce „vozů“ Billa Harraha tedy proběhla vcelku úspěšně, on sám takové štěstí neměl. Americký král kasin zemřel v roce 1978 ve věku 67 let při jedné z rutinních operací srdce v nemocnici Mayo Clinic v Rochesteru v Minnesotě.