Tento válečný Jeep Willys vyrobili v roce 1942, a hned v červenci 1943 se vypravil až na Sicílii. Při operaci Husky byl ale „zraněn“ a Itálie se mu na léta stala osudem. Po válce ho odkoupil farmář, opravil, dozadu přivařil radlici – a používal jako traktor na orání. Ostatně, terénní redukce se k tomu účelu výborně hodila.
Když se síly auta vyčerpaly, nechal ho majitel rezavět ve stodole. Tam jej objevil český restaurátor, který jezdí po Evropě a vybírá zajímavá auta. Neváhal, koupil ho a dovezl do Česka. Dva roky dával jeepa dohromady a pak ho prodal.
Koupil ho Radek Špicar, který po takovém autě léta toužil. „Na to, jak je staré, má nádherný design. Nadčasový, je esencí estetiky, elegance a funkčnosti. Nádherné, ale zároveň neskutečně praktické,“ říká. Malá poznámka – známe se dlouho právě přes jeepy, takže v rozhovoru nebudeme předstírat profesionální vykání...
Krásných veteránů jsou mraky, proč tě zlákal zrovna válečný willys?
Moje láska k jeepu vznikla asi už v dětství, když jsem jako malý viděl takové auto na fotce, kterou mi ukázal táta. Koupil willyse se dvěma kamarády někdy v 50.letech, už ani nevěděl, od koho, za čtyři tisíce korun. Jezdili s ním po Vysočanech, na čundry a tak. Ta fotka se mi strašně líbila – táta jako mladý, hezký chlap, k tomu to neuvěřitelně sexy auto... Nějak se mi to uložilo v hlavě, a když jsem někde viděl jeepy, tak jsem si na fotku vzpomněl.
Americkou károu za komunistů museli provokovat, ne?
Táta vzpomínal, že je často honili a zastavovali policajti, na něž willys působil jako červený hadr, dostávali i často pokuty, aby jim to znechutili. Ale nedali se. Až když jsem se narodil já do maličkého bytu na Proseku, potřebovali rodiče peníze, aby ho vyměnili za větší – a táta jeep prodal.
 |
A tebe dnes mrzí, že kvůli tobě...
Ne že bych měl výčitky, že za to můžu, jen ta myšlenka na jeep byla celou dobu hluboko zasunutá. A před pár lety, když už táta byl hodně starý a já vydělal nějaké peníze, abych si to mohl dovolit, jsem si řekl, že by bylo fajn, kdybych jemu, a potažmo i sobě, takové auto koupil. Pár let, než táta umřel, jsme spolu ještě pojezdili.
Na kolik přišlo, jestli to není tajné?
Na půl milionu. Cenově to byl takový střed – za milion jsou auta se všemi originálními díly a s krásným rodokmenem, tolik jsem dávat nechtěl. A ty hodně levné willysy zase bývají ve strašném stavu. Sháněl jsem dlouho, nebylo to jednoduché, nabídka je překvapivě veliká. Byl to vlastně takový mix původního a nového - díly, které se daly zachovat, zůstaly, například cenný originální motor, benzinový dvoulitr: část plechů, rám skla, sedačky. Ovšem jejich polstrování je nové, pneumatiky a disky kol taky. Podle fotek, které mi ukázali, to původně byla už jen pokroucená zrezivělá plechovka na čtyřech kolech. A to, co z toho vzniklo, je neuvěřitelné.
A pak jsi začal auto „vylepšovat“?
Ani ne, zpočátku jsem nebyl velký fundamentalista, moc mě netrápilo, že tam třeba nejsou originální kola a řadicí páka. Jenže postupem času, jak jsem s autem jezdil víc a víc, začali se mě lidi, které jsem vozil, vyptávat, co je původní a co ne. A mně vadilo, že jim nemůžu ukázat originální specifické díly, třeba uzounké pneumatiky. Takže jsem začal shánět originální věci: na burzách, po lidech z jeepařské komunity. Ani nemůžu říct, kolik jsem dal za repliku originálních pneu Firestone a originální půlené disky...
Je drahé takové auto provozovat?
No, je. Je to hlavně nikdy nekončící příběh udržování veterána v provozuschopném stavu. Ono s tím pořád něco je. Neustále cosi někde praská, teče, odlupuje se, porouchává. Naštěstí aftermarket je slušně zásobený, dílů se dá sehnat strašně moc.
Zaujalo mě, jak jsi říkal, že vozíš lidi. To jen tak, každého, kdo chce?
Jasně, mám lidi rád. Když mají zájem, s radostí je svezu. Toto je kontaktní auto, každého zaujme, pěší mávají, řidiči troubí, cyklisti salutují... A mně se líbí jim ho předvádět. Často vozím třeba děti tady v Sobotce nebo při poutích v okolí. Taky je tady spousta ubytoven, takže vozím ukrajinské dělníky ze Škodovky po Českém ráji. Nemám auto proto, abych ho obdivoval v garáži, v létě vyrážím ven každý víkend.
Radkův Willys je z části renovovaný, z části původní. Díly, které se daly zachovat, zůstaly: například cenný originální motor, benzinový dvoulitr, část plechů, rám skla, sedačky. Ovšem jejich polstrování je nové, pneumatiky a disky kol taky.
Když jsem willys kdysi řídil, připadal mi stěží ovladatelný. Nebojíš se?
Měřeno současnými standardy je to auto samozřejmě hodně nebezpečné. Takže se s ním jezdí pomalu, což mi vyhovuje. Pásy tam nejsou, jen postranní, abys nevypadl ven, musíš opravdu jezdit hooodně pomalu – jak je karoserie vysoká, nedají se s ním sekat zatáčky. Před tím mě varoval už táta, který willyse při ostré jízdě dvakrát převrátil, což se mi naštěstí nikdy nestalo. Dcery se se mnou vždycky loučí, když vyrážím na jízdu...
Radek Špicar
|
Tak co tě na tom tolik baví?
Nádherný pocit, jako kdybys letěl kousek nad zemí na létajícím koberci – auto nemá dveře, nemá střechu, dokonce ani čelní sklo, když ho sklopíš. Takže vidíš před sebou jen ten vysoký volant a letíš krajinou. A víš, co je jedinečné? Ty tu krajinu i cítíš! Pořád jezdíme zavření v autech a nevnímáme nic – změny teplot, vůně. V jeepu naprosto přesně víš, v jakém údolí bude o dva stupně míň, kde bývá teplo, jak voní les, čerstvě posekaná louka...
Toto auto řídíš všemi smysly – pořád čicháš, jestli se někde něco nepálí, abys to mohl včas odhalit a vyřešit, pořád musíš mít obě ruce na chvějícím se volantu a neustále korigovat směr, abys jeep udržel na silnici, posloucháš, jestli něco nepraská. Zkrátka se tak strašně soustředíš jen na řízení, že si psychicky odpočineš.
Jednou mi zase přestala svítit světla, něco se vyzkratovalo – a já jel asi dvacet kilometrů potmě přes lesy, musel jsem na chladič přilepit páskou mobil, abych aspoň něco viděl a ostatní viděli mě.
To zní jako slušný adrenalin...
Jo, willys je dobrodružné auto – nikdy nevíš, co s ním ten den zažiješ. Podobnou nepředvídatelnost už s moderními auty neznáme. Tady netušíš, jestli nastartuješ, v létě se motor přehřívá, mockrát se mi ve vedrech stalo, že jsem někde tři hodiny u silnice čekal, než vychladne. Naposledy kolem mě Češi jezdili a vůbec se nezajímali, až zastavila dvojice mladých Němců, jestli nepotřebuju pomoc. A prý, co je to za krásný auto? A já říkám – přece Jeep Willys, to vám prohrálo válku! Strašně se tomu smáli.
Kam jsi dojel nejdál?
Moje maximum je trasa Praha – Sobotka. A i to jezdím asi pět hodin, zásadně mimo dálnice a velké silnice, nechci zdržovat provoz. Takže podle mapy si vybírám ty nejmenší silničky a polňačky. No a projet se Prahou s odstrojeným autem – po Malé Straně, Starém Městě a kolem Hradu – to je ohromný zážitek. A příští rok plánuju...
Normandii...?
Ale ne, kdepak! Chci se vydat do Harrachova! A taky mám pozvánku na oslavy osvobození v Plzni, ale i z téhle cesty mám velký respekt. Takže pokud přežiju Harrachov, příští rok zkusím tu Plzeň...
Radek Špicar a jeho milovaný willys
