Velice laický názor na závodění je, že není nijak namáhavé, když se závodníci v autě jen vozí. S tím ovšem nekoresponduje fakt, že po závodě z auta vystoupí zpocení, ani fakt, že piloti F1 při závodě vypotí zhruba pět litrů tekutiny. Jak to tedy s tou náročností závodění je?
Ano, to je zažitý názor, že jezdec jen sedí a točí volantem. Když jsem vstoupil do tohoto prostředí, změřil jsem průměrnou tepovou frekvenci některých GT jezdců. Tomáš Enge byl v té době nějakým způsobem trénovaný a jeho tepová frekvence byla v rozmezí 134–140 tepů za minutu. To samé měření jsem udělal u tzv. gentleman drivera a ten měl průměrnou tepovou frekvenci 176! Každý, kdo chodí do posilovny nebo si zaběhat, tak si to umí trochu představit. A když si vezmete, že pilot, který jede stint dlouhý 1:10–1:20, by měl mít průměrnou tepovou frekvenci 170 tepů za minutu, asi pochopíte, že tam už o nějakou fyzickou práci jde.(smích)
Závodění je jednak náročné na oběhový systém, ale když uvážíte, že v zatáčkách jsou běžně přetížení 2,5–3 G a hlava jezdce v průměru váží 7 kg, je to slušná zátěž na krční svaly, na ramena atd. K tomu musíte točit volantem, a i když mají dnešní závodní auta posilovače, tak když pneumatika přilne k asfaltu, tak je tam určitý odpor. Několikrát jsme to měřili a na zatočení musí pilot na volantu vyvinout sílu odpovídající 12,5 kg. Při řazení klasickou sekvenční převodovkou – tak, aby došlo k rychlému přeřazení – musí jezdec vyvinout sílu odpovídající zhruba 40 kg. A pak jsou tu brzdy, a když pilot například u GT vozu nezatlačí na pedál silou 130 kg, auto nebrzdí tak, jak by mělo. A to už se pohybuje v zátěžích, které používají kulturisti, akorát je nepoužívají tak dlouho.
