Shrnout to jde jednoduše: je to příšerný chaos a Indové jsou otřesní řidiči. Ale mě to tam bavilo. Moc. Je třeba zahodit všechny návyky, poučky a ego.
A plout s davem. To je hlavní a asi nejtrefnější přirovnání, které mi u mé státnice dal Jan Řepa, škodovák, který za šest let v Indii zažil a viděl snad úplně všechno. Až si pořídil ke svému karoqu (v Indii velká nóbl vzácnost) řidiče. Je to pohodlnější, levné, šetří to čas i nervy. A taky se na zadní sedačce vyspí nebo pracuje, ty dvě až čtyři hodiny nepromrhané každý den v bombajském provozu se hodí.
Jezdí se tu vlevo s volantem napravo, to si osahám po deseti kilometrech, pak už to jde, možná se jen o něco víc lepím na krajnici, když tam tedy něco takového je a neleží tam člověk, kráva, pes nebo tam není díra.
Jako řeka
„Dávám přednost zleva, nebo zprava?“ ptám se pana Řepy. „Pozor, na to se tu nehraje!“ říká rezolutně s varovným tónem, „první jede ten, co do křižovatky jako první přijel.“ A hlavně se musí jet furt. „Je to jako řeka, pořád plyne, proudy se prolínají, voda si hledá sama cestu, kde má místo, tam se dostane. A s jízdou je to to samé,“ připodobňuje.
 Posvátné krávy se potulují všude, klidně si přežvykují a bimbají ocasem, lehnou si na štorc silnicí a ostatní je uctivě objedou. Co by mě čekalo, kdybych jí nechtěně ublížil, mi nikdo nedokázal říct. „Prostě se to nestane,“ říká s vážnou tváří Jan Řepa. K tomu sloni (toho jsem nepotkal), příšerně drzé a taky prý dost agresivní opice, které vám klidně vlezou na kapotu (ty Jan Řepa opravdu nemá rád), a k tomu naopak absolutně krotcí odevzdaní psi. |
S tím silničním proudem musím téct, zbytečně nezastavovat, nelekat se, nebrzdit. Zní to divně, ale ani se moc neohlížet nalevo, napravo, mířit za svým cílem, vytyčit si trasu a jet, všichni se navzájem vyhnou, vědí o sobě. Nedělají z toho vědu, když vyrazí auta proti sobě, nebo se třeba dálnicí někdo šine úplně v protisměru, může to být cyklista, motorkář nebo prodavač melounů tlačící vozík na loukoťových dřevěných kolech, který snad pamatuje doby, kdy byla Indie britskou kolonií. Nakonec se vždy nějak vyhnou, protečou kolem sebe. A nejsou to jen auta, v Indii je tři sta milionů motorových vozidel, z toho 80 procent motorek, stamiliony aut, tříkolových šlapacích i motorových rikš, neskutečně obouchaných náklaďáků a bicyklů. Ale pozor, až na nejšílenější punkové případy nemají Indové své osobáky otlučené, jak by zděšený návštěvník čekal. Ano, mají je rozhrkané, i policie vyjede na gumách, ze kterých skoro nic nezbylo, ale otlučené vraky to nejsou, aspoň ne tak, jak by situace na silnicích naznačovala.
 Na motorkách jsou sice helmy povinné, ale dodržuje to málokdo. A když už, tak ji má jen ten, co sedí za řídítky. A za ním další a klidně ještě jeden, nebo dvě děti. A třeba taky vezou trubky, dřevo na zátop, kbelíky, pytle se senem, prostě cokoliv. Dvě ženy mezi sebou měly ani ne roční mimino. Na skútru za nimi dva řemeslníci vezoucí židle. Zaujala nás taky dvojice, která seděla zády k sobě, aby odvezli velký náklad čehosi. |
A teď ty horší zprávy – to, že Indové řídí příšerně, je fakt. Pozitivum je, že si to Indové podle všeho tak nějak uvědomují, souvisí to i s jejich náturou, takže se nevztekají, nedělají naschvály. Všichni chtějí své otlučené mahindry, taty a maruti dovézt do cíle, bez úhony. Třeba neumí couvat, proto se vždycky snaží nějak projet, prokličkovat, i když to musí objet protisměrem a klidně i po zápraží obchodu, mezi květákem, lilkem a hrajícími si dětmi.
Ano, asi tři čtvrtiny evropských řidičů by tu zešílely, když už by se za volant odvážily. Je totiž třeba absolutně potlačit ego, splynout s tou řekou, smířit se a tolerovat, že ti, co tečou po cestě s vámi, volant nebo řidítka zvládají jen s obtížemi. Na druhou stranu se Indové odmítají zdržovat, pouštět, mají stále snahu se s autem cpát do každé skuliny, stále jet dopředu, předjíždět. Očividně ovšem absolutně nedomýšlí, co bude dál; třeba, jestli je ten autobus z protisměru bude mít kudy objet.
Nesmí z vás vycítit okolky, zaváhání, jinak se prostě přes zával, který zasypal v monzunech čtyřproudovku tak, že se protahují kolem sebe natěsno nejvýš osobák s autobusem, nedostanete. „Vyměkl, úplně zbytečně,“ komentuje Jan Řepa brzdění dalšího „nedomorodce“, jako jsem já, který brzdil, protože se ve zúžení nechtěl „přetlačovat“ s náklaďákem.
Plynule se i předjíždí, bez nějakého velkého dupání na plyn, ono to taky u maloobjemových mrňavých aut nemá moc smysl. A předjíždí se všude, v serpentinách úplně naslepo, klidně v houfu více aut za sebou, s varovným troubením. Když pak jede v protisměru cokoliv, všichni se nějak vyhnou, objedou se, bez stresu, zas s troubením, ale ne naštvaným, to začnete v Indii dobře rozlišovat.
 Jan Řepa je mimo jiné vášnivý sportovec, hlavně toho spoustu najezdí na silničním kole. A nebojí se, párkrát už ho sice z bicyklu srazili, ale podle vlastních slov se nějak zvlášť nebezpečně necítí. Jezdí nad ránem, kdy není horko a takový provoz, mezi auty se proplétá, jede s ostatními, je možná rychlejší než ostatní. Je dobře osvětlený, bez helmy nevyjede. |
Ruku na klaksonu mají totiž Indové pořád, a neustále je v pohotovosti. Ale pozor – není to nadávání, jako v Evropě, je to regulérní komunikační prostředek, troubí se před zatáčkou, do které nevidím, ale chci v ní předjíždět (bez bázně, hany a okolků). Ty, co předjíždím, na sebe upozorním, sem tam někoho vyženu ze své trajektorie nebo popoženu. Ten zároveň ví, že nemá měnit zprudka směr.
Výroba Škodovek v Indii začínala ve vypůjčené hale |
V noci se na to hodí dálkovky – na vyhánění překážejících jsou světla, na upozorňování klakson. Ten mají indická auta extra hlasitý a speciálně dimenzovaný. Na omezenou výdrž těch neindických narazila spousta zahraničních automobilek. K upozorňování klaksonem vyzývají sami řidiči náklaďáků a busů nápisy na zádi.
Jan Řepa mě taky upozorňuje, že musím být předvídatelný, takže žádné prudké manévry, „hezky plynule si tam najížděj,“ radí mi, když se mám přes čtyři pruhy otočit do protisměru nebo najet do křižovatky. V tu chvíli se stane zázrak, jedu a proud se rozestupuje, a jsem na druhé straně.
V Indii se ročně stane kolem půl milionu dopravních nehod, zemře při nich 150 tisíc lidí. Je to hodně, usměvaví, s životem spokojení (a smíření) Indové ovšem vidí cestu ve své víře – reinkarnace jim dá další šance.
S tím, že Indové moc neumějí čist provoz, souvisí také další nepříjemnost: neuvědomují si nebezpečnost některých situací. Běžně se otáčejí za zatáčkou nebo si za ní dají sraz a debatují. V noci byl vidět z auta, zaparkovaného úplně ve vrcholu zatáčky schované za skálou, jen oharek cigarety, který držel Ind v ruce visící z okýnka.
Že to všechno nakonec vždycky nějak a dobře dopadne, i když se jezdí fakt s centimetrovými odstupy, souvisí i s rychlostmi. Jezdí se tu pomalu, pětasedmdesátka je už doslova nadzvuková rychlost, při osmdesátce nová auta povinně pípnou, by vás upozornila, a ve sto dvaceti začnou „řvát napořád“. Na 120 kilometrů z Bombaje do Púne, do fabriky Škody, si prý Jan Řepa vyhrazuje čtyři hodiny, a to je z toho velký kus po dálnici. Na normálních státovkách (cokoliv od polňačky po nerozdělenou čtyřproudovku) je třicítka fakt dobrý průměr. Když se do toho připlete město, jste stěží na dvacítce. Místní řidič z povolání (od motorky po náklaďák i bus) se mi chlubí, že jel i stopadesátkou, prý o covidu, když byla úplně volná dálnice.
 V Indii žijí 1,3 miliardy lidí. Z toho má na auto asi 20–30 milionů z nich. Prodeje těch nových stále rostou, letos se očekává, že to bude kolem 3,6 milionu. Jan Řepa ovšem upozorňuje, že každý měsíc se všechny odhady upravují, směrem nahoru. Podle Řepy se dá říci, že právě teď nastává ten boom motorismu, který indickému trhu experti předpovídali už dlouho a ono se to ne a ne rozběhnout. Indové jsou nadšení motoristé. Auto je pro ně statusovou věcí, symbolem úspěchu. Namísto vylepšování bydlení si raději koupí auťák, kterým se mohou pochlubit. Nákup je jednodušší o to, že se zákazník s prodejcem neprobírají obsáhlou nabídkou příplatků, v cenících jsou pevně dané varianty, stupně výbavy; kupec si volí motor, převodovku, barvu a výbavovou verzi. Prodejce pak sahá pro auto povětšinou do skladu, případně objednává vůz do výroby. Velký cirkus je ovšem předávání nového vozu: přijde celá rodina i s příbuzenstvem, nechybí konfety, dort, karafiáty, velký klíč symbolicky předávaný šťastnému majiteli před fotografem... |
Zdá se to jako protimluv, ale k tomu plynutí s davem patří ovšem v podání Indů i to, že jim auta příšerně žerou. Moderní úsporný motor, se kterým se v Evropě jezdí za sedm litrů, klidně dvanáct litrů benzinu. Jezdí totiž zároveň stylem brzda–plyn, moc si totiž s pedály netykají, takže je to dost nesouvislé svezení s rázy odpředu dozadu a permanentním dobržďováním na centimetry. A k tomu poskakováním na dírách a opravdu vysokých retardérech.
Řazení levou rukou jsem byl ušetřen díky automatické převodovce, zkušenosti s pár taxikáři a řidiči z povolání ovšem naznačují, že bychom na tom s jistotou ovládání „šaltpáky“ byli tak nějak podobně. Jan Řepa ještě přidává postřeh, že se Indům moc nechce řadit jednička, rozjíždí se hlavně na dvojku, trápí motor v nízkých otáčkách a taví spojku. „Myslí si totiž, že auto na jedničku víc žere. Vysloveně ji nechtějí používat,“ vysvětluje. Můj nápad číslovat převodové stupně na řadičce až od dvojky by se možná chytil...
Indické škodovky v akci. Ladná Slavia je lepší než frajeřící dvojče |
Jan Řepa ještě přidává další specifika myšlení indického řidiče. „I ten můj mě přivádí k šílenství, doma si myslí, že jedu naštvaný z práce, ale ono je to vždycky z toho, co provádí na silnici,“ popisuje s úsměvem. Třeba když vjedou do tunelu, zhasnou světla a pustí varovné blikače, proč to dělají, vysvětlit nedokážou. Jízda v noci je další parádní zážitek. Neosvětlené jsou náklaďáky a autobusy zezadu, dopředu si zas všichni svítí dálkovkami, prý aby byli líp vidět. Zpětná zrcátka si často nechají přiklopená, aby jim je nikdo neurazil, stejně je nepoužívají.
Důležité je především dojet a říct si: Mám ji – státnici z indického provozu! S ní vám už ranní kolony před Prahou budou navěky připadat jako spořádaný (a pohříchu nudný) evropský spěch.
Jak projet monzunem Na specifický problém narazila před lety Škoda při uvádění svých modelů na indický trh. Začaly se objevovat problémy při průjezdu auta hlubokými loužemi. „Když brodili skoro půl metru hlubokou vodou autem naši testovací řidiči, žádný problém neodhalili,“ popisoval jeden z vývojářů, který na autech pro Indii pracoval. „Pozvali jsme si tedy indického technika. Hned při prvním průjezdu bylo jasné, kde je problém. Indové totiž automaticky, když vidí hlubokou vodu, kterou mají projet, dupnou na plyn,“ vyprávěl. Evropan zpomalí a projede vodou krokem, Ind se do ní vžene co nejrychleji. „Prý mají tamní řidiči mimo jiné strach, že jim nateče do motoru výfukem. A že tomu zabrání, když pojedou na plný plyn,“ líčil pobaveně konstruktér. Ve zvlněné vodě pak motor nasaje vodu. Škodovka tedy pro indický trh vyvinula speciálně upravené sací potrubí. Z Boleslavi tehdy do Indie vyrazil i tým specialistů, kteří proměřovali indické louže. Fotili je a pak ve svém vývojovém centru postavili takový standardizovaný indický brod. |
