Je rejdištěm urbexerů (zkratka pro urban exploration), jejichž koníčkem je zvěčňování opuštěných a chátrajících míst vzniklých lidskou činností.
Båstnäs je jedním z mála míst svého druhu, která jsou veřejně známá. Jedním z pravidel urbexu je totiž držet takové lokality v tajnosti. To je však v tomto případě vzhledem k ploše hřbitova a množství vraků prakticky nemožné. Båstnäs je tak dnes paradoxně jedním z nejslavnějších autohřbitovů vůbec.
Mrtvá auta tu důstojně odpočívají. A rozpadají se.
 |
Podívejte se na video z jedné pradávné návštěvy na tom fascinujícím místě, dnes už to tam vypadá zas trochu jinak; příroda přetváří podobu místa po svém. „Hrobové ticho člověka automaticky naladí na šepot. Převážnou většinu vraků ukrývá přilehlý les. K některým se ani nedostaneme. Přes popadané stromy a hustá křoviska jen odhadujeme, co za auto se za neprostupnou stěnou zeleně ukrývá,“ vzpomíná autor videa. „Ztroskotat tu v noci, bál bych se více než na hřbitově.“
Båstnäs je pozůstatkem poválečného vrakovištního podnikání dvou bratrů, kteří pozemky a vše, co na nich bylo, opustili zhruba před pětatřiceti lety. Leží u švédské obce Årjäng na dohled hranici s Norskem.
„Když se norská ekonomika po druhé světové válce ocitla v těžké situaci, zavedlo Norsko mimo jiné vysoká dovozní cla na automobily. Silnice podél norsko-švédské hranice byly přísně kontrolovány. Na automobilové díly se však clo nevztahovalo, což znamenalo, že ačkoli si norští kupující mohli ve Švédsku levně koupit auta, museli je následně buď provozovat na norských poznávacích značkách, které si s sebou přivezli, nebo auto rozebrat na tři části – karoserii, motor a nápravy – a přepravit je přes hranice odděleně,“ popisuje Wikipedia.
Bratři Rune a Thore Ivanssonovi dostali nápad prodávat rozebrané automobily norským zákazníkům. V roce 1956 založili autoservis a brzy okolní pole přeměnili na vrakoviště. „Obchod se jim dařil; na vrcholu jejich působení se v areálu nacházelo až dva tisíce vozidel. Kromě demontáže aut pro přepravu do Norska vzkvétal i obchod s autodíly, které si zákazníci mohli ze starých vozidel vyzvednout,“ dodává Wikipedia.
Po objevení ropy v Severním moři v roce 1969 se norská ekonomika zotavila. Když se koncem 70. let změnily celní předpisy, podnikání bratrů Ivanssonových upadlo. „Zatímco Rune zůstal na vrakovišti, Thore si přivydělával přepravou dřeva, v 80. letech bratři přišli o licenci na provozování vrakoviště. Úklidové práce byly provedeny jen minimálně, takže na místě zůstalo přibližně 800 vozidel.“
Dnes je pokrývají lišejníky, prorůstají jimi stromy. Někde jsou vyšlapané cestičky od předchozích návštěvníků, jinde jsou auta tak natěsno, že se k nim nedostanete. Jsou tam jen tak odložená v lese, ale také vyskládaná na sobě.
S rezavějícími auty tu žijí v symbióze i živočichové. Ve vracích se zabydleli ptáci a další zvířata. Ekologové jsou navzdory snahám o likvidaci autohřbitova překvapivě pro jeho zachování. Båstnäs dnes zůstává jedním z posledních hřbitovů aut v Evropě. Procházení mezi vozy a focení je povoleno. Nic se nesmí rozebírat ani odnášet. I otevírání vozů, pokud to jejich stav umožní, je dovoleno, avšak měli byste vždy zase zavřít.
