K už tradičnímu repertoáru veřejných vystoupení ministryně Granholmové patří ukazování dvou černobílých fotek. Na jedné je vidět New York v roce 1900, kdy jsou ulice přeplněny koňmi, drožkami, povozy. A haldami hnoje. Druhá fotka, datovaná o třináct let později, je bez kopytníků, ale zato s automobily. „K zásadní a prve nemyslitelné proměně to největšímu městu Severní Ameriky trvalo třináct let,“ dodává. „Věci se mění opravdu rychle, když jim věříte.“
Obvykle k tomu přidává i řečnickou otázku: „Dokážete si představit, kde budou USA za třináct let? O kolik silnější bude naše ekonomika a kolik dobře placených pracovních míst se zelenou energetikou a novými automobily vytvoříme?“ Ne vždy se pak v odpovědi z publika ozývá nadšení a souhlas. Ne všichni posluchači jsou totiž přesvědčení o tom, že takto proinvestované miliardy dolarů z daní jim přináší prosperitu.
Granholmová soudí, že takovým lidem chybí optimismus. A naopak jim přebývají obavy z toho, že je ona nová podoba zelené energetiky a čisté bezemisní mobility připraví o zažité jistoty. Proto učinila zásadní politický krok. Šla sama příkladem. Posadila se za volant elektromobilu a z Charlotte v Severní Karolíně vyrazila do Memphisu v Tennessee.
Jennifer Granholmová je političkou, která se nebojí jít příkladem.
Její trojdenní road trip na trase měřící 1240 kilometrů měl být tou nejsrozumitelnější prezentací významu miliardových investic, a obhajobou ambiciózní administrativy prezidenta Bidena.
Road trip? To je americká duše
Termín road trip se sice dá do češtiny přeložit jako „silniční výlet“, jeho skutečný význam je pro našince prakticky nepřeložitelný. Je totiž odkazem kultury, odrazem myšlení a vyjádřením postojů, které jsou niterně blízké občanům ze Spojených států amerických.
Je to nepřenosný zážitek, něco jako zkušenost, kterou je třeba osobně poznat a zažít si. Road trip vás může přiblížit k vyhlídce v přírodě, za příbuznými z vedlejšího státu, k zábavnímu parku nebo rodinné restauraci. Ale finální destinace v podstatě není cílem. Cílem je ta cesta. To, že můžete sednout do auta, abyste tři a více hodin – nebo klidně celých dní – odkrajovali kilometry asfaltu z cesty před sebou. Svobodně, bez překážek.
Lidem prý chybí jen optimismus a víra v lepší zítřky.
S jistotou, že ta silnice pod vaším spolehlivým a výkonným vozem je kvalitní; že vždycky máte kde zastavit na občerstvení, a pokaždé je tu příležitost k doplnění nádrže. Road trip je o tom, že toto „můžete“. A každému je nepřímým dokladem silné americké ekonomiky, technické vyspělosti, úrovně služeb.
Jennifer Granholmová chtěla názorně demonstrovat, že takový road trip klidně „můžete“ absolvovat i s elektromobilem. Českému čtenáři možná přijde takový počin plochý, ale u průměrných Američanů měl rozhodně potenciál zahrát na tu správnou strunu.
Jak se však ukázalo, tón který zazněl, byl ve výsledku dost falešný.
Výprava, expedice, karavana
S úřadem americké ministryně energetiky pochopitelně úplně nekoresponduje cestování nalehko. Ale že pojede v karavaně hned tří elektromobilů – luxusního Cadillacu Lyriq, mohutného Fordu F-150 a elektrického užitkového vozu Bolt – asi nikdo neočekával.
Ani novináři, kteří se se svými elektromobily připojili k výpravě též. Díky jejich přítomnosti se také mohl svět dozvědět, jaké všední strasti na své pouti Granholmová zažila.
Tesla dobije Ameriku. Její konektor tam povládne, v Evropě je bez šancí |
Tou první byly neduhy neustálého plánování. Protože vyrazit na road trip elektromobilem chtělo spoustu plánování. Chytré mobilní aplikace totiž ve Státech neservírují uživatelům zrovna aktuální informace o tom, kde přesně nabíječky leží. Ani o tom, jakého jsou typu.
Luxus dostupných a funkčních nabíječek si zatím nedopřávají všude.
Žádalo si to neustálé připojení k internetu, pročítání zpráv místních sociálních skupin řidičů e-aut, studování aktuálních recenzí. Vše s velkou mírou nejistoty. Situace, že se vydáváte „do neznáma“ a netušíte, jestli ta nabíječka, kvůli níž si musíte zajet 80 kilometrů, bude vůbec v provozu, Granholmové cestu moc nezpříjemňovala.
Ani fakt, že zastavit u dobíječky staršího typu znamenalo, že baterii vozu nedoplní za 30 minut, ale spíše přes noc. I když končiny mezi Severní Karolínou a Tennessee mají k nezabydlené pustině daleko, ministryně tu byla – nejspíš poprvé – konfrontována s realitou.
Tím, že třeba v Montaně připadá jedna veřejná dobíječka na plochu o rozloze 4400 kilometrů čtverečních. Anebo s tím, že v Západní Virginii je těch rychlých superdobíječek – na celý stát – dohromady jedenáct. A to jich ještě před měsícem bylo jen osm.
Granholmová byla osobně postavena před fakt, že vytrvale ordinuje elektromobilitu státům, které pro ni nemají potřebnou infrastrukturu.
Ministryně má přednost
Řídká distribuce dobíjecích míst na mapě Spojených států amerických se přirozeně pojila s další komplikací. Nabíječek na dobíjecích místech bylo vždy nedostatečné množství. Už u první plánované zastávky v Grovetownu stála předlouhá fronta čekajících elektromobilů, a výprava paní ministryně se musela potupně zařadit a hodiny čekat.
Granholmové nelze upřít talent pro taktické plánování, ale způsob, jakým u dalších dobíjecích míst obešla čekání ve frontě, jí srdce amerických voličů určitě nezískal.
Mělo to být dvacet minut, a už je to skoro hodina. Standardní situace během dobíjení.
Před svou karavanu vyslala průzkumníka – asistenta ve voze na benzin – který buď vystál frontu za ní, anebo volné místo u vzdálené dobíječky obsadil a blokoval do doby, než dorazila celá slavná expedice.
Jako důkaz spolehlivosti a komfortu americké elektromobility to však může posloužit jen těžko. Má snad každý řidič auta na baterky jezdit v tandemu s pomocníkem, který mu cestou podrží místo?
K jednomu z takových zastavení – kde asistent ministerstva energetiky zablokoval dobíjecí místo, a nechal za sebou stát elektrické auto s rodiči a malými dětmi – byla přivolána policejní hlídka.
Vše bylo formálně v pořádku, v Georgii totiž není přestupkem, když neelektrické auto zaparkuje na jediném dostupném dobíjecím místě na parkovišti. Granholmová situaci policistům objasnila, ale incident vyvolal u přihlížejících novinářů přinejmenším rozpaky.
Jistota velké nejistoty
K dalším trablům výpravy pak patřila velmi nízká spolehlivost všech dobíječek. Přibližně pětina všech stanic byla nefunkčních. Vypnutých nebo kvůli nějaké závadě nedobíjejících. To se často zjistilo až po minutách až desítkách minut „dobíjení na prázdno“.
Projížďka se tak opakovaně měnila na soutěž v telefonování, zda u nejbližšího – desítky kilometrů vzdáleného – Wallmartu nebo obchodního domu 7-Eleven opravdu stojí nabíječka, která nabíjí. A na parkovištích pak během čekání u dobíjení – které sice mělo trvat jen dvacet minut, ale trvalo déle než hodinu – mohla ministryně sbírat postřehy od dalších čekajících řidičů elektromobilů.
Přibližně pětina dobíječek – které nepatří Tesle – je mimo provoz.
Stěžovali si, že funkčnost dobíječek dlouhodobě upadá. A také, že čím více je na silnicích elektromobilů, tím jsou fronty delší a situace s dobíjením se obecně zhoršuje.
Těžko říct, na jak dlouho si původně Granholmová tento road trip plánovala. Ale když po třech dnech konečně dorazila do cíle, jevila známky fyzického i psychického vyčerpání.
Svůj optimismus si zjevně uchovala. Pochválila se například za to, že celou cestu absolvovala vlastně jen s polovičními náklady, než kdyby cestovala autem se spalovacím motorem. Opatrně také připustila, že s elektromobilitou se kromě nesporných výhod zatím pojí i určité výzvy.
Právě ty se dají překonat s pomocí miliardových investic a odhodlání.
Jestli jí právě tento road trip pomohl otevřít srdce Američanů, naklonit je elektromobilitě a přiblížit jim, jaké výhody se s čistými vozy v budoucnosti budou pojit, moc jisté není.
