Začněme klasikou. Jezdí navigátor na dovolenou s mapou, nebo se v běžném životě ztrácí?
Já jsem doma známý tím, že s navigací jezdím pořád a všude. I když jedu jen do vedlejšího města. Ale je to hlavně kvůli provozu a policajtům. Ne že bych byl nějaký pirát, ale prostě ji mám zapnutou neustále.
Jak se vlastně člověk stane navigátorem v dakarském kamionu? Prý máte dvě verze příběhu – oficiální a pravdivou…
Oficiální verze je samozřejmě ta, že jsem byl tak neuvěřitelně dobrý. (smích) Ale ne, dělám si legraci. Pravda je taková, že jsme s Martinem oba z jednoho kraje. Naše vesnice leží na dohled Sedlčan. Já navíc pár let chodil s Martinovou ségrou. V té době mi bylo jednadvacet a Martin byl čtrnáctiletý kluk, který tu lítal na motorce a strašně ho bavil off-road. S náklaďákem pochopitelně kvůli věku ještě jezdit nemohl.
Jeho táta měl ale velký sen, že pojede na Dakar. Koupil staré auto a začal ho stavět u nás v sousední vesnici, a to doslova v bývalém prasečáku. Můj táta má malou strojírenskou firmu na obrábění, takže za ním Macík starší chodil, jestli by mu neobrobil nějaké díly. Já se tam na to auto chodil koukat. A samozřejmě i za tou ségrou. Takhle to celé vznikalo. Uplynulo několik let. Martinův táta závodil, ale pak si zlomil záda a pochopil, že už to pro něj není. Tehdy dostal nápad posadit za volant mladého Martina. Řekl mu: „Poskládej si posádku a pojď jezdit.“ Martin mi prostě zavolal a řekl: „Pojď, pojedeme spolu na Dakar.“
To je mylná představa, že navigátor sedí a sleduje krajinu. V kamionu mám před sebou průzor ven široký sotva 30 centimetrů. Skoro nic nevidím. Dělám si z toho legraci, že jedu ve střílně. Osmdesát procent času koukám dolů do přístrojů a do navigace. Ven kouká mechanik.
