Další sezonu už ale čtyři jezdci, kteří pod jeho křídly měli za měsíc vyjet do prvního závodu letošní sezony mistrovství světa silničních motocyklů, zahájí bez svého mentora. Gresini s covidem bojoval dva měsíce. Podlehl mu – opět osudově – 23. února.
Platil za férového chlapa a paddock ho respektoval. A spoustu důležitých okamžiků prožil na brněnském Masarykově okruhu.
V motocyklovém mistrovství se rodák z Imoly objevil v roce 1982. Logicky v nejslabší kubatuře do 125 ccm, které ostatně zůstal věrný až do konce aktivní kariéry. Gresini byl drobounký jezdec, takže mu „malorážky“ vyhovovaly. Hned první sezonu se blýskl jedním podiem. A to neměl zrovna nejlepší materiál. Ten dostal až v průběhu následující sezony.
Garelli. Že jste to jméno nikdy neslyšeli? Byl to tradiční výrobce mopedů, jehož historie sahá až do roku 1911. Ve skutečnosti šlo o přeznačkovanou legendární značku Minarelli, která se z šampionátu stáhla po smrti svého zakladatele Vittoria Minarelliho.
Aniž by někdo chtěl snižovat jezdecké umění Gresiniho nebo jeho týmového kolegy a čtyřnásobného mistra světa Angela Nieta, ten stroj byl tehdy vcelku bezkonkurenční. Popravdě – jediná otázka, která se v depu řešila, bylo, který z jezdců na Garelli vyhraje. V letech 1983 a 1984 to byl právě Nieto. V roce 1985 už šampionát ovládl Gresini.
Českoslovenští fanoušci o tom věděli jen z doslechu, na starém okruhu už jen dožívalo mistrovství Evropy a nová trať se teprve stavěla. První závod na ní se konal v roce 1987. Gresini na své motorce ten rok jel neuvěřitelnou sezonu. Nebyl závod, který by nevyhrál. Porážel ostatní rozdílem třídy a 23. (jak jinak) srpna 1987 se stal prvním vítězem závodu mistrovství světa silničních motorek na novém okruhu v Brně. Jak na tehdejší atmosféru v Brně vzpomínal, čtěte v rozhovoru zde.
Fausto Gresini na nově otevřeném brněnském Masarykově okruhu v roce 1987
A zároveň mistrem světa, i když do konce šampionátu zbývaly ještě dva závody. Nikdo před ním v této kubatuře takovou „šňůru“ nepředvedl. A nedokázal to ani nikdo po něm. V celé sezoně 1987 Gresini prohrál jediný závod, jen ten poslední v Portugalsku.
Jenže do dobře rozjeté kariéry zasáhla politika. Největší konkurenční výhoda Garelli – dvouválcový motor – dostala od roku 1988 stopku. Značka sice postavila jednoválec, který využíval píst z dvouválcové dvěstěpadesátky, obrovský náskok byl ale pryč. Po suverénním titulu přišel pád až na dno. Z celé sezony 1988 dojel Gresini dva závody. A Brno? Tam se nedokázal s problematickou motorkou ani kvalifikovat.
Nejdřív soupeř, potom šéf
Po roce u Aprilie zakotvil Gresini od sezony 1991 u Hondy. Pro tu vyjel dva vicemistrovské tituly. To už mu bylo přes třicet a na trati bojoval s kluky, kteří byli občas o půlku mladší. V roce 1991 boj o titul prohrál s Lorisem Capirossim. Budoucí hvězdě a mnohonásobnému šampionovi tehdy bylo osmnáct.
Po sezoně 1994 s kariérou skončil. Na prahu sezony 1997 byl zpět. Ale na druhé straně boxové zídky. Začala část Gresiniho kariéry, kterou jeho závodní úspěchy – v dobrém slova smyslu – přebila.
Zkuste si to představit: Gresini je pořád relativně mladý, je mu šestatřicet. Mohl by se dát do služeb některého z továrních týmů, měl by na to. Jenže on chce mít svůj tým. Využívá svých kontaktů a daří se mu dostat k dobrým jezdcům a dobrému materiálu. Základní kombinaci, bez které neuspějete. Ve druhé polovině 90. let už celý šampionát pořádá španělský promotér a deset let platné pořádky, kdy se o tituly prali převážně Italové s Japonci (a v pětistovkách ještě Američané) se začínají měnit.
Gresini začíná rovnou v královské kubatuře s brazilským jezdcem Alexem Barrosem. K dispozici mají stále „béčkovou“ dvouválcovou Hondu NSR500V, přesto s ní Barros vyjede pro Gresiniho první podium. Působivé. Dokonce tak moc, že Gresini na další sezonu dostane prakticky stejný stroj, jako má tovární tým. Barros skončí celkově pátý, dvakrát je na stupních vítězů.
Další sezonu Gresini udělá „krok zpět“. Tedy z pohledu objemu. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Do dvěstěpadesátek nastupuje s podporou Hondy a za řídítky není nikdo jiný než jeho sok z boje o titul světového šampiona 1991 – Loris Capirossi, tehdy už úřadující mistr světa.
Hned první závod v Malajsii Capirossi vyhraje. Další milník pro Gresiniho. V paddocku už se o něm mluví s uznáním. „Soukromník“ a takové výsledky. Capirossi vítězství ještě dvakrát zopakuje, ale ambice na honbu za titulem neklapnou. Možná je to i tím, že už má jasné angažmá v královské kubatuře.
Kluk, který vyhrával na divoké karty
Gresini hledá nástupníka hvězdy. Těžký úkol. Sáhne po Japonci Dajidžiru Katovi. Nesmírně talentovaný kluk, který – když ho někdo na motorku pustí – zajede skvěle. Jenže stálé angažmá nemá, jezdí na divoké karty. Gresini mu „sedačku“ nabídne. A Japonec v sezoně 2000 jede o titul, který nakonec ztratí až v přímém souboji v posledním závodu.
Fausto Gresini a Dajidžiro Kato v roce 2001
Pak přijde rok 2001. Pamatujete impozantní Gresiniho sezonu 1987? Tak to stejné vysekne Kato ve čtvrtlitrech. Vyhraje jedenáct závodů za sezonu. Dodnes nepřekonaný rekord. Získá celkem 322 bodů. Tolik za jednu sezonu nikdo před ním posbírat nedokázal. Gresini má v ruce eso, se kterým si vyjedná vstup do královské kubatury.
Ta v roce 2002 zažívá revoluci. Po více než čtyřech dekádách končí dvoutaktní půllitry, budoucnost je s ohledem na požadavky trhu i zárodky emisního šílenství v čtyřtaktních litrech. Tu přechodnou sezonu ale mohou závodit vedle sebe. Kato začne na „výběhovém“ dvoutaktu, ale po pár závodech pro něj Gresini vyjedná plnou tovární podporu. I díky své schopnosti shánět extrémně silné sponzory, v tomto případě tabákový gigant Fortuna. Nejednou se stalo, že partner Gresiniho privátního týmu se časem stal partnerem „továrny“.
V Brně Kato dojede druhý, to je jeho nejlepší výsledek. Nejen v sezoně, ale v životě. Jenže to ještě nikdo netuší. V prvním závodu sezony 2003 na své milované domácí trati v Suzuce Kato dostane highsider (typ pádu, kdy zadní kolo nejprve ztratí trakci, pak ji ale získá zpět a „vykopne“ jezdce ze sedla přes řídítka). Zkušený závodník neodvratný pád v první chvíli ustojí. Kdyby se mu to nepodařilo, nejspíš by žil. Takto jej neovladatelná motorka vyveze do vnitřku zatáčky, kde jezdec trefí asi ve dvoustovce svodidla. Dva týdny stráví v kómatu. Nakonec zemře na poranění mozku.
V Gresiniho manažerském životě vždycky byli jezdci, ke kterým měl neuvěřitelně blízko. Spolu stoupali vzhůru, zažívali úspěchy i zklamání. Když byl úspěšný jezdec, byl úspěšný tým. Gresini byl v tomhle vždycky férový. Platil za jednoho z nejrovnějších chlapů v paddocku. Kato byl jedním ze dvou jezdců, kteří byli Gresiniho blízcí přátelé.
Navzdory tragédii má Gresini pověst skvělého manažera. V následujících letech mu „projdou rukama“ samé stávající i budoucí hvězdy: Sete Gibernau, Colin Edwards, Marco Melandri, Toni Elías. Mezi privátními týmy patří ten Gresiniho k těm lepším. Ale pořád ztrácí na „továrny“.
Smrt kudrnatého bouřliváka
Až sezona 2010 je podle Gresiniho představ. Jako jedničku angažuje zkušenou hvězdu Marca Melandriho. A k němu mladého „enfant terrible“ paddocku – nepřehlédnutelného vysokého kudrnáče s dlouhými vlasy, mistra světa dvěstěpadesátek Marca Simoncelliho. Ti dva si neuvěřitelně sednou. Přátelský šéf týmu a trochu ztřeštěný talentovaný kluk, který na trati vyvádí psí kusy. Za první sezonu v Gresiniho barvách si nasbírá spoustu nepřátel mezi soupeři, které porůznu šťouchá, nebo je svojí vlastní chybou pošle do kačírku. A taky stovky tisíc fanoušků, kteří toho vysmátého Itala zbožňují.
Přijde sezona 2011. I Honda tuší, že Simoncelli je něco výjimečného. Nejen nezpochybnitelným talentem, ale i vystupováním. Tohle je miláček davů, kluk, který může být stejnou ikonou jako o osm let starší Valentino Rossi, jeho vzor i kamarád. Jezdí na hraně, ale „dělá závody“. Gresini pro Simoncelliho vyjedná tovární podporu. Italský závodník jezdí působivě, ale pod stresem chybuje. Hned v druhém zmoklém závodě v Jerezu mohl zvítězit. Kdyby tu tíhu vedení unesl a nespadl.
Přesto se svého vytouženého podia dočká. V Brně. Na stupních vítězů obrací oči k nebi, rošťácky vyplazuje jazyk. A Gresini je nadšený, mimo jiné proto, že si s tím klukem přísahali, že zůstane u něj v týmu i další sezonu.
Brno,14.8.2011, Velká cena Brna, motocyklové závody, Moto GP - vítěz Casey Stoner,druhy Andrea Dovizioso, třetí Marco Simoncelli
Opět přichází ke slovu číslo třiadvacet. 23. října je odstartována Velká cena Malajsie. Simoncelli se v prvním kole agresivně probíjí startovním polem. V jedenácté zatáčce mu motorka podklouzne. Jenže on se nevzdá a snaží se stroj zvednout. Stejně jako se snažil pád ustát Dajdžiro Kato. Neovladatelný stroj se stočí zpět do trati a zamíří přímo pod přední kola yamahy Colina Edwardse a Valentina Rossiho. První náraz by Simoncelli nejspíš přežil. Rossiho motorka ale zasáhne přímo jeho hlavu a strhne mu helmu.
Záchranáři desítky minut bojují o jeho život, ale marně. Simoncelliho otec Paolo později přizná, že to bylo nejspíš stejně zbytečné. „Reálně byl Marco mrtvý, už když jej odnášel z dráhy,“ krotil vášně, které se rozhořely na téma zásahu malajských záchranářů, kteří bezvládné tělo jezdce po cestě k sanitce dokonce upustili.
Celý motocyklový svět je v šoku. Umřela vycházející hvězda. A Fausto Gresini poprvé uvažuje, že s touto prací sekne. Nejvíc vnímá, že přišel o přítele. Ale reálně je odchod Simoncelliho i ranou pro jeho tým. Už nikdy nebude takovou hvězdu mít. Alespoň ne v královské kubatuře.
Gresiniho tým se po Simoncelliho skonu paradoxně rozroste, od roku 2012 má po dvou jezdcích ve všech třídách, od roku 2019 dokonce i v elektromotorkové MotoE. Za uplynulou dekádu jeho jezdci posbírali dva mistrovské a dva vicemistrovské tituly, jen v královské třídě se mu tolik nedařilo. Po odchodu od Hondy spojil síly s Aprilií, která se do šampionátu vrátila po dlouhých letech. Ač stále „soukromník“, suploval roli továrního týmu. Nikdy ale nedostal své jezdce do elitní desítky v celkovém pořadí.
Na podzim oznámil, že jako tovární tým Aprilie už nebude pokračovat a v sezoně 2021 bude v královské třídě po dvaceti sezonách chybět. V půli prosince pak přišla bombastická zpráva – Gresini se vrací ke kořenům, od sezony 2022 bude v MotoGP fungovat opět jako „nezávislý tým“.
Na konci prosince Gresini onemocněl covidem. Jeho stav byl jako na houpačce. 23. ledna oslavil šedesáté narozeniny. Jeden z jeho přátel mu ten den napsal zprávu, ve které si z něj utahuje, že snad konečně dospěje. „Já budu navždycky kluk,“ odpověděl mu z nemocnice Gresini. Přesně o měsíc později – 23. února – na komplikace spojené s covidem zemřel.
Ciao, Fausto„Když vyhrajete jako jezdec, v cíli zvednete prst k nebi a řeknete: Díky, bože, že jsi stál při mně. Máte pocit, že jen vy jste číslem jedna, a zapomenete, že ve skutečnosti jsou za vámi desítky lidí. Až když jste šéf, víte to. Víte, co je za tím zvednutým prstem k nebi práce,“ vyprávěl před čtyřmi lety pro iDNES.cz. Čtěte vzpomínku na Fausta Gresiniho. |
