V čase svátků jsem zajel na návštěvu jednoho braniborského města, kde jsem kdysi bydlel. Ve městě jezdí celkem šest elektroaut a každý majitel na něj nadává. Většina z nich by si ho už nikdy nekoupila znovu.
První je auto spolkové pošty. Paní pošťačka má denní rundu 23 kilometrů, pak ho ve dvoře připojí kabelem a konec. Ale auto má jen jedno sedadlo a je to takový trakař mezi auty. Rodinu neodvezete.
Další je paní starostka. Na radnici jsou v koalici Zelení, a tak to byla nutnost. Je to plnohodnotné velké auto, z deklarovaného šedesátikilometrového dojezdu ovšem platí v létě tak padesát, v zimě o pět kilometrů míň. Auto mizerně topí. Paní starostka zajede tak leda do archivu a na lesní správu a pak šupky dobíjet. Když je zasedání zastupitelstva v okresním městě, paní starostka musí jet soukromým autem. Služební to celé neujede. Kvůli vybité baterii odtahovali paní starostku zatím jen jednou.
Další dvě auta má místní elektrárna. Ředitele už nebavilo poslouchat místní Zelené, jak ten podnik pořád pomlouvají, a tak dal koupit dvě tato auta a postavit dvě nabíjecí stanice. Jednu uvnitř závodu a jednu na veřejném parkovišti pro ty, kdo by tu službu potřebovali. Zásluhy si připsali místní Zelení za nevrlého vrčení pana ředitele. Má to háček: elektrárna stojí stranou města. Kdokoli tam chce nechat auto, dost se projde. Auta toho moc nenajezdí. Úředníci elektrárny s nimi semtam zajedou do supermarketu nebo na poštu. A protože se na těch autech střídá víc lidí, občas to někdo zapomene dobít a - odtahovali třikrát za poslední rok.
Pak je tu Jorg. Starší pán, který jezdí tři kilometry do práce a stačí mu nabíjet jednou týdně. Jakmile ale zamrznou v zimě okna, odmrazení toho předního je neřešitelný problém. Musel vyvézt z garáže manželčino po léta opečovávané auto a parkuje tam svůj elektromobil. Manželce se to ani trochu nelíbí.
A nakonec můj letitý soused Matthias. Do práce dojíždí 11 kilometrů a musí dobíjet každý druhý den. Protože je domácí dobíjecí stanice velmi drahou záležitostí, a on je soukromou osobou a ne bohatou firmou nebo úřadem, musí nabíjet u elektrárny. A tak dojíždí na kole každý druhý den 2 kilometry k elektrárně a teď v zimě na sněhu to musí chodit pěšky. Musí, protože staré auto už prodal. Auto opět jako všechna ostatní, skoro vůbec netopí. Mattias si spočítal, že až za tři roky bude muset vyměnit tu velkou baterii, která to auto pohání, bude to stát přesně tolik, kolik by ho stál ten za tři roky ušetřený benzín. Navíc má auto omezenou nosnost a sedadla jen pro čtyři cestující.
Ta elektřina není ekologická, protože se při její výrobě pálí uhlí z místního dolu. Solární pole, jež tu taky máme, v noci, kdy obvykle dobíjíte, nefunguje a větrné elektrárny fungují, jak si počasí usmyslí.
Celý text a další blogy Jana Zímy čtěte zde.
