zavřít
1 / 28
náhledy
Světla, vlaječky, chrom. A klukovské sny o nekonečné silnici. Na japonském venkově kdysi vyrůstala generace, pro kterou byly náklaďáky symbolem svobody. Jejich snům pak dala konkrétnější obrysy populární filmová série, aby zanedlouho poté do nočních ulic vjely první Dekotora. Vyzdobené kamiony.
Autor: Comyu, Creative Commons
Osobních aut bylo na ulicích japonských vesnic jen pomálu, kluci ze sousedství „osobáky“ skoro neznali. Když snili o tom, že se v dospělosti stanou řidiči, na mysli měli řízení náklaďáků. Těch tenkrát na venkově bylo k vidění docela dost.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Většinou tedy šlo o nákladní automobily armádní, anebo upravené vojenské náklaďáky pro civilní využití. To byla prakticky jediná pořádná auta, s nimiž hoši z japonského venkova běžně přišli do styku. A které taky ponejvíc formovaly jejich představy.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Když si tito kluci z vesnice vylepšovali a „bastlili“ svoje bicykly, jízdní kola, nepřestavovali je do stylizované podoby závodních formulí nebo sporťáků, jako dřív dělali kluci u nás. Ale do podoby designových náklaďáků. Říkalo se tomu Dekochari.
Autor: Bert 23, Creative Commons
Trend Dekochari, vylepšování jízdních kol do stylizované podoby velkých náklaďáků, byl v Japonsku u dospívající mládeže podobně rozšířený, jako u nás kdysi bylo sbírání céček nebo mnohem později kartiček hokejistů.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Jak ovšem z bicyklu udělat něco, co má připomínat silniční kamion? Receptem byla spousta světel a světýlek, nesmyslné množstvím odrazek, například. A taky širokým boxem na nosiči, vlaječkami a nasprejovanými barvami, nálepkami. Nebo rámem z papundeklu.
Autor: Masaru Kamikura, Creative Commons
Svérázné subkultuře dodal nečekaný impuls „japonský Hollywod“, produkční společnost Toei. Uvedli totiž do kin filmovou sérii Torakku Yarō. Co to bylo? Akční komedie o dvojici řidičů kamionů, chtělo by se říct.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Torakku Yarō očima filmových kritiků? Trochu naivní zápletka, očekávatelné situace. Takový Bud Spencer a Terence Hill ze Země vycházejícího slunce. Ale i přes tu očekávatelnou šablonovitost to prý bylo náramně zábavné.
Autor: Comyu, Creative Commons
Už proto, že v těch filmech jezdili řidiči, Momojiro přezdívaný První hvězda a jeho věrný parťák Kinchobozu, v designově upraveném vytuněném náklaďáku. A v takových upravených strojích jezdili i jejich konkurenti a záporní hrdinové.
Autor: Comyu, Creative Commons
Těch filmů vzniklo mezi lety 1975–1979 celkem deset. Dost na to, aby generaci mladých kluků ukázaly svět, který se dokonale prolínal s jejich sny. Hranice mezi vyzdobenými bicykly, Dekochari, které měli připomínat náklaďáky, a filmovými náklaďáky, vyzdobenými jako jízdní kola, se tím rozplynula.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Spojením cyklo-tuningu a filmové předlohy Torakku Yarō tak vznikl úplně nový trend. Dekotora. Je to zkrácené spojení slov dekoreshon torakku, což v překladu znamená Zdobený náklaďák.
Autor: Comyu, Creative Commons
Shodou okolností se ta filmová série přesně trefila do doby, kdy ti mladí kluci z vesnic, především na severovýchodě země, dospívali. Dospívali, a kupovali si svá první auta. Jen tedy ne normální osobní auta, jako by asi očekávali jejich otcové, ale spíš náklaďáky.
Autor: Masahiko OHKUBO, Creative Commons
Náklaďáky z vojenských výprodejů anebo přestavěné armádní autobusy. Byly docela laciné, a pro šikovné ruce a bezbřehou fantazii ideální. Jejich majitelé je porůznu v dílnách a garážích vylepšovali, zdobili, aby z nich vytvořili co nejdokonalejší Dekotora.
Autor: Johnuser15, Creative Commons
S díly byl ovšem trochu problém, trh prakticky neexistoval. Proto se Dekotora nesla v duchu naprostých improvizací a nečekaných řešení. Světla, rámy a nejrůznější spoilery se tu kanibalizovaly z vrakovišť, ale i z obyčejných skládek odpadů. Protože i zbytky kuchyňské linky se mohly stát součástí vozu.
Autor: Comyu, Creative Commons
Nesla se v tom energie mládí i odpor k tradičním hodnotám. Rebelství. Tolerované, protože řidič kamionu byl sice v Japonsku archetyp problémového člověka, ale ne vyloženě chuligána nebo zločince. Sedět za volantem Dekotora, to nebylo jako patřit k Jakuze. Bylo to o hledání své vlastní cesty.
Autor: Comyu, Creative Commons
Mladíci investovali neuvěřitelné množství energie do něčeho úplně jiného, než by si přáli jejich rodiče. Do výsostně nepraktických a přeplácaných náklaďáků. Nechtělo se jim studovat na univerzitě ani šéfovat obchodním společnostem. Chtěli jezdit po Japonsku s kamionem a zažívat dobrodružství.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Jezdit se přitom s Dekotora dalo ještě tak na venkově, ale nikoliv ve městech. Protože míra té pochromované nepraktičnosti a vyumělkovaných technických vychytávek vyzdobených náklaďáků vedla k tomu, že většina z těch strojů nesplňovala technické zkoušky.
Autor: sodai gomi, Creative Commons
I v tom byl ale určitý rebelský potenciál. Smlouvy o přepravě zboží s řidiči Dekotora uzavíraly jen konzervárny a rybárny v docích, které spěchaly na odvoz čerstvého zboží. Kdo získal zakázku, nenechal se chytit a doručil ji včas na místo, získal tím peníze na další úpravy.
Autor: Profimedia.cz
S Dekotorami jste tedy projížděli nočními ulicemi, vyhýbali se policejním hlídkám a možná i trochu kličkovali, honili se s policejními vozy v uličkách na předměstí. Skoro jako skuteční kriminálníci. Ale když vás dopadli, většinou to znamenalo jen pokutu a zabavení řidičského průkazu. Byl to adrenalin.
Autor: Profimedia.cz
Majitelé a řidiči Dekotor pochopitelně neměli úplně dobrou pověst. Říkalo se o nich, že to jsou podivíni, flinkové, hračičkáři. Kteří se živí nejrůznějšími službami a převozy zboží polo-legálně, pohybují se v šedé zóně.
Autor: ČTK
Ten nevalný o celé subkultuře dojem paradoxně změnila katastrofa. Přesněji řečeno zemětřesení, které 26. května 1983 udeřilo na pobřeží severního Honšú, oblasti kolem Akita a Aomori, a pobřežní města severního Tohoku.
Autor: ČTK
Postižená místa potřebovala urychleně humanitární pomoc, a japonská vláda ani armáda nedisponovala, vzhledem k rozsahu katastrofy, v ten nejkritičtější moment potřebným množstvím přepravních kapacit. Nákladních vozů.
Autor: Mj-bird, Creative Commons
Mezi zatopené oblasti a regiony s poničenými domy mezi prvními s pomocí dorazily houkající a blikající kolony fantasticky vypadajících Dekotor. Z padouchů se staly hrdinové. Když jich bylo třeba, postavili se na správnou stranu. A nehleděli při tom na nablýskaný chrom.
Autor: ČTK
Tu pozitivní bilanci si majitelé nazdobených náklaďáků dokázali udržet. Charitativní prací. I přísní japonští dopravní policisté jsou ochotni přehlédnout jisté nedostatky, když masivní Dekotora jede na sraz. Protože vědí, že když zase bude třeba, řidiči těch pojízdných paláců nebudou stát stranou.
Autor: Asturio Cantabrio, Creative Commons
Ostatně, navzdory svému průvodnímu rebelství se majitelé Dekotor docela solidně zařadili do společnosti. Z kluků z vesnice, kteří začínali zdobením bicyklů, jsou dnes tatíci a dědové. Zdobení náklaďáků je pořád jejich hobby, ale už bez stop společenské závadnosti.
Autor: ČTK
Důsledná technická kontrola těchto upravených nákladních vozů by nejspíš odhalila nejedno pochybení, ale jejich majitelé s nimi jezdí jen minimálně. Na srazy, výstavy, přehlídky. Existuje s nimi specifický trh, k sehnání je dnes i bezpočet možných doplňků.
Autor: sodai gomi, Creative Commons
Správná Dekotora není vyloženě hlučná, zato dokonale ohromuje svým vzhledem. Leskem za dne a zářivými světly za tmy. Míra konstrukčních úprav je tu často daleko za hranicí reálné funkčnosti.
Autor: Comyu, Creative Commons
Dekotora je jak o extrémních úpravách v exteriéru i interiéru. Obvykle to obnáší LED a ultrafialová světla, lesklé lakované nátěry, chrom, pozlacené díly. Už se o nich taky častěji hovoří jako o ātotorakku, uměleckých autech, než o autech nějakých rebelů silnic.
Autor: sanberdoo, Creative Commons
