První kus rumunské varianty Dacia 1300 opustil továrnu ve městě Mioveni 23. srpna 1969. Ve výrobním programu automobilky zůstal automobil přes 35 let.
„Auto vyvolává v Rumunsku smíšené nálady, je očerňováno, protože se tak často porouchá, a přesto je podivně ikonické,“ napsala při konci výroby modelu, od kterého před měsícem uplynulo dvacet let, agentura AP.
 |
Rumunská verze Renaultu 12 si popularitu mezi motoristy získala několika přednostmi. Především si dokázala poradit i s rozbitými a děravými balkánskými cestami a zároveň ji poměrně snadno dokázali opravit i amatérští mechanici.
„Dacia byla víc než jen auto, byl to životní styl,“ komentoval automobilový analytik Paul Borta fenomén původní dacie v roce 2004, kdy vyrobili poslední derivát původní třináctistovky. „Každý se rychle naučil, jak ji opravit na ulici během chvíle.“
Hlavní rumunský deník Evenimentul Zilei zveřejnil článek s titulkem „Žalozpěv pro Dacii 1300“. Robustní vůz měl podle listu „všechny chyby a i šarm Rumunů v dobách komunismu“. Jezdil s pomocí provizorních náhradních dílů a nabízel nepřebernou škálu rozličných modifikací.
„Za komunistů to byl pro Rumuny sen i muka. Vůz podivuhodných oprav, jednoduchá a přátelská Dacia 1300. Bude se mi po ní stýskat,“ napsal deníku.
Improvizace při opravách vozu, který nesl jméno starověkého království, neznala mezí. Řidiči si vyměňovali tipy: auto jezdilo se šroubovákem místo řadící páky, punčochami místo klínového řemenu, topení se slepovalo lepidlem. V osmdesátých letech za vlády diktátora Nicolae Ceausescua se na novou dacii čekalo pět let a stálo tři roční platy (70 tisíc lei)
„Každý Rumun ví, jak ji opravit,“ komentoval jeden z majitelů, když se při tom hrabal v motoru svého miláčka a snažil se najít závadu v elektroinstalaci. „Dacia z nás všech udělala mechaniky.“
