Když se 28. dubna od Národního technického muzea v Praze vydalo na cestu 43 posádek čtvrtého ročníku Czech Oldtimer Expressu, vypadalo to jako ideální automobilová pohádka. Předválečné vozy i youngtimery, elegantní kupé, klasické roadstery a prezident Petr Pavel jako muž, který odstartoval první auto. Prostě Velká cesta: Praha, Innsbruck, Sirmione, Siena, Salerno a nakonec Neapol.
 |
Jenže kdo někdy seděl ve starém autě déle než dvě hodiny, ví, že romantika veteránů má i svou druhou stránku. Voní benzinem, olejem a kůží, ale také umí přinést horko, zimu, nejisté brzdy a otázku, jestli motor po příští zatáčce ještě poběží.
„Letošní ročník se vlastně nijak zásadně nelišil od těch předchozích. Byl zase trochu extrémní, chvílemi náročný na řidiče, posádky i techniku,“ shrnuje průběh vytrvalostní jízdy její duchovní otec Josef Zajíček. Přesto z něj mluví spokojenost. Počasí vyšlo, Itálie nabídla přesně to, co měla – hory, historii, památky, krásnou přírodu i silnice, které hostí slavné závody jako Mille Miglia, nebo „evropský Pikes Peak“: vrchařský Trento–Bondone.
A hlavně: až na jednu posádku dorazili všichni zdárně do cíle. „Když se bavím s novými posádkami, které předtím nevěděly, do čeho jdou, jsou nadšené a už teď se těší na příští ročník. Takže mise byla splněna,“ říká Zajíček.
Nejdelší den? Siena-Amalfi
Na papíře vypadá trasa Czech Oldtimer Expressu jako splněný sen každého, kdo má rád stará auta a Itálii. Praha, Alpy, Lago di Garda, Maranello, Toskánsko, pobřeží Amalfi, Matera a Neapol. V reálu je to ovšem přes 2 300 kilometrů za volantem aut, která často vznikla v době, kdy klimatizace znamenala otevřené okno a brzdy vyžadovaly víc předvídavosti než odvahy.
Zajíček za moment, který nejlépe vystihuje letošní ročník, považuje 4. etapu ze Sieny do Salerna. Měřila zhruba 580 kilometrů a vedla krajinou, která je nádherná na pohled, ale ne vždy milosrdná k posádkám starých aut.
„Jeli jsme Toskánskem, kde jsou samé malebné vesničky, kopce, zatáčky. Následoval dlouhý přesun po dálnici na jih,“ popisuje a pak přišlo Amalfi. Silnice, která na fotkách vypadá jako reklama na italský životní styl, se v praxi změnila ve více než tříhodinovou zkoušku trpělivosti.
Kolony, úzké silnice, serpentiny dolů a nahoru, houstnoucí provoz a nakonec dojezd do cíle etapy až za tmy. BMW 327 z roku 1942, kterým jel Josef Zajíček je krásný klasický kabriolet a na běžných silnicích jede kolem padesáti až šedesáti kilometrů v hodině, na rychlejších úsecích maximálně devadesát. Jakmile zapadlo slunce, romantika začala mizet.
„Poslední kilometry jsme dojížděli za tmy. Byla zima, tma a už to nebylo úplně příjemné a po celém dni jsme byli všichni už dost unavení. Byl jsem rád, když to ze mě spadlo a dojeli jsme v pořádku do cílového hotelu,“ říká.
To je možná nejpřesnější definice Czech Oldtimer Expressu. Nejde jen o krásné kulisy. Jde o cestu, která vás chvíli odměňuje a chvíli zkouší. A právě proto si ji všichni pamatují.
Benzin, který voněl podezřele
Itálie dala letošnímu ročníku všechno. Slunce, slavné silnice i scenérie. Přidala ale i jeden nečekaný bonus: špatné palivo.
„Netušil jsem, že v Itálii je možné natankovat špatný benzin,“ říká Zajíček. Podle něj mohlo jít o směs s naftou. Jedno auto nejelo vůbec a servis musel vyčerpat celou nádrž. Jeho vlastní vůz sice pokračoval, ale jen s výraznými protesty.
„Díky tomu, že je to staré auto, tak na to jelo. Ale čoudilo to, smrdělo, nedrželo otáčky. Byl jsem dost nervózní,“ přiznává. Do cíle už tehdy zbývaly jen desítky kilometrů, ale i ty mohou být ve starém autě dlouhé.
Nakonec dojel a vlastně to byla jediná komplikace, kromě prasklé žárovky, která více něž osmdesát let staré auto za celou cestu potkala.
Stoleté Ansaldo: velký sen, který skončil v Praze
Jedním z nejsilnějších příběhů letošního ročníku byl vůz Ansaldo z roku 1925. Sto jedna let staré auto na dřevěných kolech přivezl Lubomír Pešák z olomoucké Veterán Areny. Už samotná představa, že by takový stroj absolvoval přes dva tisíce kilometrů do Neapole, působila jako kombinace odvahy, lásky k technice a správného bláznovství.
Pešák bez problémů zvládl první neoficiální část – cestu z Olomouce na start do Prahy. Pak ovšem přišla technická závada. Šlo o propálený ventil, porucha, která auto zastavila už krátce po startu.
„Pro Luboše, který je velký bojovník to pochopitelně bylo velké zklamání, bral to osobně jako prohru,“ říká Zajíček. Zároveň přiznává pohled organizátora, který vidí nejen emoce, ale i realitu trasy. „Na druhou stranu jsem byl vlastně rád, že zasáhl osud. Ne proto, že bych mu to přál, to vůbec ne. Ale celá ta trasa by byla velké trápení pro auto i pro posádku.“
To je realita, která u veteránů platí víc než kde jinde. Někdy je vítězství už to, že se člověk vůbec postaví na start.
Triumph TR6 a italská rodina
Na opačném konci letošní škály byl příběh, který má všechno: kouř z výfuku, shánění dílů po Itálii, noční opravu, servisní tým na hraně sil a nakonec dojezd do cíle.
Posádka Zapletal & Šlégl s Triumph TR6 patřila k těm, o kterých se během jízdy mluvilo nejvíc. Když odešlo těsnění pod hlavou, nestačilo jen otevřít kufr a vytáhnout náhradní díl. Začala malá italská expedice.
„Kluci vzali doprovodné auto a vraceli se na sever Itálie, kde těsnění po mnoha pokusech vytelefonovali,“ popisuje Zajíček. Pak přišel moment, který by se do scénáře o automobilovém dobrodružství psal skoro až příliš snadno: rodina, která díl prodávala, zjistila, že jsou součástí Czech Oldtimer Expressu, a pozvala je ještě na oslavu a večeři.
Cesta zpět se tak protáhla do půlnoci a servisní tým si poté dal noční šichtu.
„Tohle k tomu závodu patří. To nadšení a odhodlání dovézt auto do cíle. Ať už servisní tým, nebo posádka, všichni pro to udělají maximum,“ říká Zajíček.
Třešničkou na dortu byl následný defekt, ale Triumph nakonec do Neapole dorazil. Možná ne v ideálním technickém stavu, ale s příběhem, který má větší cenu než bezproblémová cesta.
Neapol, loď a konec jedné dlouhé jízdy
Do Neapole posádky dorazily v sobotu 2. května. Po pěti etapách, více než 2 300 kilometrech a silnicích, které vedly od Alp přes jezero Garda, Modenu, Maranello, Toskánsko, Amalfi a Materu. Slavnostní vyhlášení proběhlo v neděli 3. května netradičně na lodi mezi Capri a Ischií.
Každá posádka si odvezla ručně vyráběnou křišťálovou medaili od české sklárny Pačinek. Vítězové kategorií také hodinky z limitované edice Aplos Czech Oldtimer Express 2026 od české manufaktury ROBOT.
V kategorii Unique zvítězil Jaguar Mk IV z roku 1948 s Miroslavem Kuchárem a Katarínou Kuchárovou. Druhé místo obsadil MG SA z roku 1938 posádky Břetislav a Věra Hejdovi, třetí skončila Alfa Romeo Speciale s Valdemarem Vašendou.
V kategorii Classic vyhrál Citroën DS21 Henri Chapron z roku 1968 s Františkem Piškaninem a Lenkou Piškaninovou. Druzí byli Martin a Eva Bulířovi s BMW 3.0 CSi z roku 1974, třetí Stanislav Štefanisko a Peter Bali-Hudák s Volvem P1800S z roku 1966.
Ale jak už to u podobných akcí bývá, výsledková listina je jen jedna vrstva příběhu. Druhá se odehrává u čerpacích stanic, v kolonách, v nočních servisech a u hotelů, kam posádky přijíždějí unavené, ale šťastné.
Není to dovolená
„Všichni byli připravení na dlouhé etapy. Nikdo to nebral jen jako dovolenou, všichni to brali zodpovědně a za to jim děkuju. Jsme v cíli, a to je nejdůležitější,“ říká Josef Zajíček.
Czech Oldtimer Express ztělesňuje nadšení pro velké cesty, ale není to zájezd s veteránem jako dekorací. Je to vytrvalostní jízda s DNA motorsportu a také dokonalé vyčištění hlavy. Dlouhé etapy, horské silnice, technika starší třiceti let a k tomu logistika, která má své přirozené limity.
I proto chce Josef Zajíček držet startovní pole do budoucna v limitu do padesáti posádek. Víc už by podle něj bylo organizačně a logisticky na hraně.
Rodina Czech Oldtimer Expressu
Po Istanbulu, Aténách, Nice a letošní Neapoli se Czech Oldtimer Express začíná posouvat z mezi stálice veteránské scény. Zajíček mluví o „rodině“ a nechce, aby se účastníci i fanoušci potkávali jen jednou ročně na startu.
Do budoucna proto plánuje aktivity rozvinout pod hlavičkou klubu Zlatého volantu. Spojení s nejstarší českou motoristickou anketou není náhoda, protože Josef Zajíček je jejím pořadatelem. Klub by měl sdružovat lidi, kteří už s Czech Oldtimer Expressem jeli nebo se chtějí přidat. „Chci tu rodinu Oldtimer Expressu držet při životě a mít ji kolem sebe,“ říká.
Klub nemá být uzavřenou společností. Účastníci Czech Oldtimer Expressu by měli mít určité výhody, ale otevřený má být i dalším lidem kolem historických aut, cestování a automobilové kultury. Plán je scházet se několikrát do roka a propojit svět starých aut se širším prostředím Zlatého volantu.
„Myslím, že jsme si všichni dobře padli do oka. Rozumíme si a je tam velké společné nadšení i zájmy. A v dnešní napjaté ekonomicko-politické době je dobré si oddechnout a potkat se s přáteli, se kterými si máte co říct,“ dodává Zajíček.
Kdy se jede zas?
Czech Oldtimer Express má zvláštní kouzlo. Zvenku vypadá jako exkluzivní jízda krásných aut po Evropě. Zevnitř je to směs dobrodružství, technické výzvy, řidičské pokory, humoru a společenství lidí, kteří vědí, že nejhezčí historky se většinou rodí ve chvíli, kdy něco nejde podle plánu.
Letošní ročník to ukázal dokonale. Stoleté Ansaldo, které skončilo dřív, než skutečně začalo. Triumph, kvůli němuž se jelo přes půl Itálie pro těsnění. Špatný benzin, který proměnil poslední kilometry v nervózní poslech motoru. Amalfi, kde místo čisté filmové pohody přišlo dopravní peklo. A pak Neapol a zasloužené zakončení na výletní lodi v neapolském zálivu a úleva, že se to všechno podařilo.
„Mise byla splněna,“ říká Josef Zajíček. V řeči Czech Oldtimer Expressu to znamená jednoduchou věc: auta dojela, posádky se vrátily s hromadou zážitků a už teď se ptají, kam se pojede příště.
