Klasická hudba jí v krvi koluje od prvních chvil života. Eliška Kukalová je dcerou slavného dirigenta, houslisty a skladatele Ondřeje Kukala.
Hudební nástroje u Kukalů brala do ruky denně celá rodina včetně matky Evy a Eliščiných dvou bratrů. „Do naší rodiny hudba přirozeně patří. Táta je skladatel a houslista, jeden bratr se učil na housle, druhý na violoncello, maminka hraje na violu, takže hudbu jsem slýchávala od malička denně,“ vypráví nadaná a půvabná houslistka, která v listopadu oslaví dvacet let. Mimo housle miluje i violoncello, klavír a zpěv.
Aukce Mini by Luca StradivariMini Cooper v unikátním designu navrženém známým italským architektem a designérem Lucou Stradivarim je jediný exemplář na světě. Vydražit jej můžete ve čtvrtek 20. 9. 2018 od 12:00 na iDNES.cz. |
Své první housle držela Eliška v rukou už v pěti letech. Ne na přání rodičů, ale kvůli zvratu v osudu rodiny. „Začala jsem hrát pod vedením profesorky Hany Metelkové v podstatě náhodou. Táta vážně onemocněl a maminka se mu potřebovala věnovat. Jezdila za ním do nemocnice, do toho se starala o tři děti a domácnost a chodila do práce, tak jsem začala chodit s dcerou našich známých na první hodiny houslí,“ vzpomíná na své začátky Eliška.
Její otec Ondřej Kukal, v té době jeden z nejznámějších dirigentů, totiž v roce 2002 náhle upadl do bezvědomí: diagnóza akutní zánět mozku - herpetická encefalitida. Když se po čase probral z kómatu, na nic si nepamatoval.
Aukce iDNES.czMINI by Luca Stradivari v unikátním designu navrženém známým italským architektem a Lucou Stradivarim je jediný exemplář na světě. Bude předmětem aukce 20. 9. 2018 od 12:00 na portálu iDNES.cz a výtěžek podpoří studium mimořádně talentované mladé houslistky Elišky Kukalové. Vůz věnovala společnost Cartec Group.  LUCA STRADIVARI je uznávaný italský architekt a designér, prapravnuk slavného italského houslaře Antonia Stradivariho. Šíří odkaz slavného italského rodu prostřednictvím Nadace Stradivari podporující talentované hudebníky. Kromě rodinné nadace působí především v oblasti luxusního interiérového designu ve společnosti Stradivari Design. K České republice má silný vztah a Prahu považuje za svůj druhý domov. |
„Nevěděl, že je dvacet let ženatý a že má děti. Zapomněl úplně všechno, včetně toho, kolik symfonií napsal. Časem jsme mu přinesli do nemocnice housle a zjistilo se, že jediné, na co nezapomněl, byla hudba. Po nemoci vzal housle a normálně hrál. Nevím, jestli to svědčí o tom, že ta hudba je uložená hluboko, někde úplně jinde,“ přemýšlí Eliška.
Tři roky hrála Eliška na housle z odposlechu, v osmi letech se naučila noty. A odehrála své první koncerty. „Cvičení na housle jsem v té době brala jako zábavu. Nikdy jsem nemusela hodiny dřít. Nebylo to tak, že by mne rodiče zavřeli na tři hodiny do pokoje a řekli: Odcvič si svůj denní příděl. Bavilo mne to a šlo to přirozeně, je to zkrátka moje součást,“ míní.
Zábavou byly i koncerty. „Na pódiu jsem stála poměrně často. Koncerty jsem si užívala, protože mě tam nikdo nezastavoval a mohla jsem si odehrát celou skladbu v kuse, to se mi líbilo,“ směje se Eliška Kukalová.
Vášeň k hudbě spustil Dvořák
Opravdová láska k houslím však přišla o pár let později, když se Eliška zaposlouchala do Novosvětské symfonie od Antonína Dvořáka. Bylo jí tenkrát čtrnáct let. „Dvořák je pro mne nejoblíbenějším skladatelem. Když jsem slyšela Novosvětskou, zarazila jsem se. Najednou jsem nechápala, jak můžu cítit něco tak krásného při poslechu hudby, pak se ten vztah rozvíjel. U některých skladatelů se mi líbí třeba část skladby, ale u Dvořáka mi sedne celá forma od první noty až do té poslední. Mám pocit, že rozumím tomu, co tím chtěl říct. Ta hudba je mi moc blízká,“ popisuje.
V tu dobu začala Eliška ke své práci s houslemi pociťovat zodpovědnost a odstartovalo i pořádné cvičení. „Klasická hudba jako taková se mi začala opravdu líbit. Hrála jsem svůj první velký koncert a najednou jsem to chtěla zahrát dobře. Chtěla jsem tam slyšet tu svou představu,“ vypráví.
A přišel i stres a tréma. „Člověk najednou cítí, že by to neměl zkazit, a naopak si to začne bortit, komplikovat.“
Ve svých devatenácti už odehrála řadu koncertů, proto se musela naučit pořádně pracovat s psychikou. „Každý si musí sám přijít na to, co mu pomáhá. Mně osobně nejvíc to, že si chci tu skladbu užít, že chci lidem něco předat. A ti lidé se na mne nepřišli podívat, jak jsem nervózní. Přišli si něco užít, jako já, to mi vždycky pomůže,“ prozrazuje vlastní recept na nervozitu.
Eliška o hudběVeliký, nelehký, ale jediný úkol interpreta je poskytnout posluchači zážitek skrze navození atmosféry daného díla, kterou si myslí, že skladatel chtěl vytvořit. Měl by to být prožitek z obou stran, prvotně od muzikanta a pak už záleží na posluchači, jak je schopen se naladit a prožít skladbu s interpretem. Když se toto spojení povede, vznikne jeden z nejintenzivnějších prožitků, které na světě máme. Ne každá hudba s námi rezonuje stejně. Avšak od toho je klasická hudba tak pestrá. Můžeme tam nalézt všechny lidské emoce, takže si jen stačí vybrat podle typu naší osobnosti. Mně je nejblíže hudba Antonína Dvořáka. Je průzračná a upřímná, proto mne tak dojímá. Myslím, že hudbu by neměl nikdo využívat ke své slávě a obdivu. Sebeprezentace při hře nevyhnutelně nastane, ale vnímám to jako vedlejší bonus, na kterém bychom neměli stavět náš vztah k hudbě. Ten by měl být v tomto ohledu nezištný. S myšlenkou popularizovat klasickou hudbu jsem si nikdy nehrála. Klasická hudba mne baví ve své nejčistší podobě. Nemám potřebu ji nějak měnit a přibližovat její podobu někomu, kdo klasickou hudbu rád nemá, protože ji nikdy ani rád mít nebude. A to je v pořádku, každý jsme jiný. |
Nejhorší jsou pro ni poslední chvilky před koncertem a samotné čekání. Jakmile však vezme smyčec do ruky a odehraje první tóny, většina stresu odpadá. „Napětí odchází v momentě, kdy zjistím, že mi ruce fungují tak, jak mají. Že je všechno tak, jak být má,“ dodává.
Peníze z aukce pomůžou Elišce studovat
Eliška Kukalová letos dokončila studia na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Jiřího Fišera. Podařilo se jí úspěšně složit přijímací zkoušky na vídeňskou hudební akademii Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. Peníze z aukce pomalovaného auta Mini Cooper (více o autu čtěte zde), která proběhne 20. září od 12:00 na iDNES.cz, pomohou Elišce zaplatit nemalé náklady na ubytování a stravu ve Vídni. Portál aukci pořádá ve spolupráci s Nadačním Fondem CarTec.
Vyvolávací cena jediného exempláře tohoto automobilu na světě je stanovena na pouhých 30 procent jeho odhadované hodnoty, tedy na 300 tisíc korun. Základní provedení pětidveřového Mini přitom obvykle startuje na 538 tisících. Z celkové částky získané v aukci půjde na podporu Eliščina studia a na její další umělecký „rozjezd“ prostřednictvím Nadačního Fondu CarTec minimálně 300 tisíc korun. Patronem výběru je hudební virtuos Václav Hudeček, který projekt umělecky zaštítil. Podrobnosti najdete v Pravidlech aukce.
Pro talentovanou Elišku je hudební škola ve Vídni velkou výzvou, ale zároveň neskutečnou příležitostí. „Vídeňská škola patří k těm nejlepším na světě. A zvlášť na housle je tam řada úžasných kantorů. Já budu ve třídě u Antona Sorokowa, výborného ruského houslisty,“ popisuje Eliška.
Přijímací zkoušky byly náročné a o talentu devatenáctileté houslistky svědčí i to, že se do jediné třídy, kterou ve Vídni otevírají, probojovala z mezinárodní konkurence asi sto dvaceti hudebníků. „Když se další uchazeči rozehrávali, bylo znát, že mají vyšší úroveň, že jsou dobří,“ přiznává.
Talentovaná houslistka Eliška Kukalová
Sama k sobě je dost kritická a taky skromná. Po odehraných pasážích nečekala, že by ji na univerzitu přijali. „Odehrála jsem kus koncertu Dvořáka. Komise si pak vybírala buď Bacha, nebo Paganiniho. Předpokládala jsem, že mi nechají zahrát Bacha jako všem ostatním. Ale chtěli Paganiniho, nechali mne to zahrát opravdu celé a to nebylo dobré. Na to jsem nebyla psychicky připravená,“ vzpomíná na nejistotu z přijímaček Eliška.
Eliška Kukalová
|
Hodnotící komise však měla jiný názor, a tak přišla v létě dobrá zpráva - Elišku do Vídně přijali. Nyní se doučuje němčinu, ráda by z jazyka získala certifikát, a připravuje se na čtyřleté bakalářské studium v zahraničí. Čeká ji hraní u koncertního mistra vídeňské symfonie Antona Sorokowa, hudební teorie, historie, komorní a orchestrální hra nebo třeba rozbory hudby.
Eliška je ze svého úspěchu šťastná a do Rakouska se velmi těší, se studiem ovšem souvisí i vysoké výdaje, které není rodina schopná z platu učitelky a invalidního důchodu nemocného hudebního skladatele utáhnout.
„Přestože budu ve Vídni studovat jako člen Evropské unie zdarma, je nutné pokrýt náklady na ubytování a stravu, jízdné a podobně. Seděly jsme s mamkou v kavárně a bavily se o tom, kde na studium vezmeme peníze. V momentě, kdy jsem to nejvíce potřebovala, se mi ozval Václav Hudeček,“ popisuje.
Slavný houslista Václav Hudeček Elišku zná od dětství, též z Hudečkovy akademie v Luhačovicích a z několika společných koncertů. Právě jeho napadlo vložit peníze z aukce do talentu nadané a pracovité Elišky. „Znám ji jako malou holčičku, která začala hrát na housle. V Luhačovicích máme naši akademii, kde provozujeme každým rokem houslové kurzy. Ten nejlepší účastník obdrží mistrovský nástroj od českého houslaře a jede se mnou na koncerty. Před třemi roky to byla právě ona.“
„Kromě toho, že je to půvabné stvoření, je Eliška velmi inteligentní děvče a její houslový projev i hudební cítění je mimořádné. Navíc dokonale zvládá houslovou techniku. Je to v ní, a kdybych byl hudebním manažerem, tak bych do Elišky investoval, protože má velkou šanci to dotáhnout úplně do těch největších výšin,“ popisuje Hudeček.
I známý houslista přiznává, že studium na prestižní zahraniční škole zamává s rodinným rozpočtem.
„Takovým talentům píšu různá doporučení do nadací, abychom je tímto stylem podpořili. Nedovedu si představit, jak to rodiče dělají, že zvládají, co zvládají. Bez peněz, které se jí pomocí této aukce snažíme poskytnout, by to měla velmi velmi těžké. Pokud se nám to podaří a auto se vydraží za hodně peněz, tak pomůžeme jednomu talentovanému českému dítěti, které pak bude šířit slávu české hudby po světě. Já si myslím, že to za to stojí,“ dodal Václav Hudeček.
„Je to super nápad, autíčko je hezké a vtipné. Jméno Stradivari už o sobě něco vypovídá. Moc se mi líbí to celkové propojení auta s hudebním festivalem Colours of Ostrava a s potomkem slavného houslaře. A jsem hrozně vděčná, že si pan Hudeček vzpomněl na mě zrovna v momentě, kdy jsem to nejvíc potřebovala,“ přiznává Eliška.
