Životní cestu Františka Vladimíra Foita představuje nová výstava, kterou pro Muzeum Tatra Kopřivnice, pobočku Muzea Novojičínska, připravil historik Pavel Bek.
Sochař Foit podnikl dvě velké expedice po Africe, obě osobním autem vyrobeným v Kopřivnici. Z druhé výpravy, která začala v roce 1947, se do Československa už nikdy nevrátil, ačkoliv se dožil sedmdesáti let.
Na první cestě v roce 1931 byl Foitovým partnerem Jiří Baum. Čtěte více:
První tatra kolem světa. Cestovali s ní manželé Baumovi v roce 1935 |
Druhou cestu – bez návratu – absolvoval se svou ženou Irenou. V tuzemských i zahraničních muzejních sbírkách se dodnes dochovaly předměty, které Foit v Africe získal. Více vypráví Pavel Bek.
 |
Co návštěvníci na výstavě uvidí?
Například africké iniciační masky, které jednotlivá etnika používala. Zvykem bývalo, že po skončení rituálu se maska vyhazovala. Foit byl jedním z těch, kteří je začali sbírat. Dále vystavíme fotografie z jeho cest po Africe. Získali jsme od Národního filmového archivu minutovou ukázku z filmu „K mysu dobré naděje“ (1933), který vznikl po návratu z jeho první cesty do Afriky v roce 1931. Vybrali jsme záběry Tatry 12 na blátivé cestě a je vidět, jak si s ní celkem bez problémů poradí.
Cestovatelé František Vladimír Foit a Jiří Baum Výstava probíhá v Muzeu nákladních automobilů Tatra, které je součástí Muzea Tatra Kopřivnice. Výstava potrvá do 22. 11. 2026. Více informací o muzeu najdete zde či na Facebooku. |
Jak se Foit dostal k sochařství?
Byl k tomu takříkajíc rodově předurčen, pocházel z rodu kameníků, stejně jako jeho otec Ferdinand Foit absolvoval kamenickou školu v Hořicích. František postupně studoval v Drážďanech a Paříži, nakonec byl přijat do ateliéru Jana Štursy na Akademii výtvarných umění v Praze. Ale tady to vypadá, že školu pouze navštěvoval. V archivu AVU není záznam o tom, že ji dokončil.
A jak se dostal k cestování?
Počátkem dvacátých let vyslala automobilka Citroën své speciály na výpravu přes Saharu. (Jednalo se o speciální stroj B2 Scarabeo D’or z roku 1922, měl polopásový podvozek – pozn. red.), více zde:
Zlatý skarabeus i Tatra. Mezi největší automobilové cestovatele patří i Češi |
Mladý Foit v té době pobýval na studiích v Paříži a dostal se zde do kontaktu s informacemi o cestě Citroënu přes Saharu, navíc se zajímal o africké umění. To vše mělo za následek myšlenku na cestu do Afriky autem.
V letech 1929–1930 tak začal plánovat svou vlastní automobilovou výpravu do Afriky. Pocházel z majetných poměrů. Otec Ferdinand byl úspěšný podnikatel, (Mrákotínské kamenolomy, akc. spol.), starosta v obci Doupě a v letech 1929-1938 senátor za agrární stranu. O ekonomických poměrech Františka Vladimíra Foita svědčí i to, že měl ateliér na Národní třídě v Praze.
Takže cestování financoval z vlastních zdrojů?
Foit s Baumem si dokázali zařídit podporu ministerstva obchodu a ministerstva zahraničí. První jim poskytlo 10 000 Kč na cestu a druhé je vybavilo doporučujícími dopisy. Cestovali tak jako ambasadoři Československé republiky a průmyslu. Získali i podporu podniku Závody Tatra a. spol., který jim poskytl Tatru 12. Auto si nechali upravit takříkajíc do ruky v karosárně O. Uhlíka v pražských Strašnicích nechali upravit pro dlouhodobé cestování. Více čtěte zde:
Baumovi a Miss Australia. Prvorepublikoví influenceři značky Tatra objeli svět |
Co se s jejich expediční Tatrou 12 stalo po návratu?
Expedici zvládla. I dnes by byla taková cesta velký výkon. Vraceli se přes Paříž, kde právě probíhal autosalon a kde je automobilka Tatra hned využila k propagaci. Na fotkách z výstavy je vidět mapa s vyznačenou trasou jejich cesty.
V Paříži poobědvali s šéfkonstrukérem Hansem Ledwinkou, který pro kopřivnickou automobilku navrhl tatrováckou koncepci podvozku. Podle Foitova popisu to byl příjemný, skromný člověk, který se živě zajímal o to, jak jeho konstrukce obstála. Foit dokonce pomáhal tatrováckému mechanikovi odstranit na jednom z vozů následky autonehody.
Z Paříže přijela Tatra 12 zpět do Československa, kde ji přivítali u budovy dnešního Autoklubu. Díky fotkám víme, že tam býval výdejní stojan na palivo. Existuje i fotka vozu po návratu na nádvoří správní budovy Ringhofferů v Praze na Smíchově. Následně byl automobil vrácen podniku Závody Tatra a společností prodán.
Další cestu František Vladimír Foit podnikl až v roce 1947…
Ano – mezitím se stihl dvakrát oženit. A také plánoval velkou expedici, která by z Československa vedla do Španělska, pak po západním pobřeží Afriky, někde kolem rovníku by ji přeťala ze západu na východ a pokračovala by po východním pobřeží na Blízký východ. Tam zřejmě plánoval navštívit Arabský poloostrov, Irák a Írán a kolem Kaspického moře se dostat do Sovětského svazu. Odtud plánoval návrat přes Moskvu do Československa. Existuje mapa s nákresem trasy, ale proč k cestě nedošlo, zatím nevíme.
Jaký byl člověk?
František Vladimír Foit byl muž impulzivní povahy. Boxoval, nechodil daleko pro ostřejší řešení problémů. Ve fondu policejního ředitelství Národního archivu se dochovaly záznamy, které dokládají jeho spory.
Zaznamenávají i jeho bouřlivý rozchod s první ženou. Později si vzal Irenu Radilovou, která s ním v roce 1947 podnikla druhou velkou cestu do Afriky. A říká se, že jedním z důvodů, proč s ním vyrazila, byly i Foitovy sklony podléhat opačnému pohlaví – a ona si ho snad chtěla takříkajíc pohlídat.
Druhá cesta v roce 1947 byla opět v barvách Tatry?
Ano, zvolil Tatru 57B zvanou Hadimrška s přívěsným vozíkem. Tentokrát vozidlo koupil. Jezdil do Kopřivnice auto upravovat, posílili třeba elektrickou výstroj. Foit totiž chtěl natáčet zvukové záznamy a potřeboval silnější zdroj elektřiny. Po mechanické stránce to však byl sériový vůz. Jedním z cílů cesty bylo prokázat, jak je auto odolné.
Opět tedy vyrazil jako ambasador továrny Tatra (model Tatra 57 vznikl jako nástupce Tatry 12, jejíž základní koncepci, tedy centrální nosnou rouru spojenou s výkyvnými polonápravami a vzduchem chlazeným motorem typu boxer, převzal – pozn. red.). Podařilo se jim přejet Saharu včetně pohoří Ahaggar, kde jim uživatelé britských a amerických válečných náklaďáků s pohonem všech čtyř kol tvrdili, že nemohou projet.
První defekt měli dokonce až po překonání Sahary. Musel být dobrý šofér. Foit během zastávek pracoval, vytvářel plastiky a hliněnou tvorbu na místě vypaloval. V belgickém Kongu výpravu napadli roztrpčení Afričané právě kvůli plastikám hlav, jejichž tvorbě se Foit na cestách věnoval. Považovali ho za kanibala, při potyčce byl napaden Foit, jeho žena Irena a jejich Tatřička byla poškozena. Zachránil je zásah policie.
Uvádí se, že Foitovi se do Československa nevrátili kvůli změně politických poměrů v roce 1948.
Nic nenasvědčuje tomu, že se nechtěli vrátit. Dokonce doma v Československu nechali malou dceru Reginu, která se narodila v roce 1939. Setkali se s ní až v roce 1968. Z archivních materiálů vyplývá, že během cesty došlo ke konfliktu mezi Foitem a československým konzulem v Keni. Foitovi potřebovali prodloužit pasy, ale konzul po incidentu v Belgickém Kongu požadoval jejich kategorický návrat do Československa. Foit však chtěl pokračovat v cestě.
No a tak to mezi nimi „kříslo“ Patrně na sebe narazily dvě horké hlavy. Výsledkem bylo to, že Foitovi v Africe zůstali. To bylo v roce 1950. Foit pak v průběhu padesátých a šedesátých let psal do Československa úřadům a stěžoval si na jednání konzula a zabavené pasy.
Zůstali tedy v Africe?
Ano, pod Kilimandžárem, v Moshi si postavili dům, druhý měli v Nairobi. Foit zde umělecky tvořil a přednášel na Kennyatta College univerzity v Nairobi výtvarné umění. V první polovině šedesátých let si začal dopisovat s šéfem Náprstkova muzea ohledně možnosti návratu. I s kopřivnickým muzeem si Foitovi dopisovali a nabízeli mu svou hadimršku, která stále jezdila po Africe. Přestavěli ji na malý valníček.
Foitovi se později přesunuli do Jugoslávie. Na začátku roku 1971 získal Foit šedesátidenní vízum pro vstup do Československa, o pár dní později, na území dnešního Slovinska, zemřel při dopravní nehodě. Pohřbený je v Telči. Paní Foitová dožila ve Slovinsku, zemřela v roce 2005. Na slovinském hradě Velenje se taky nachází část jejich afrických sbírek.
Pavel Bek (1975) Historik působící v Muzeu Novojičínska, pobočka Muzeum Tatra Kopřivnice. Je spoluautorem monografie o významném pražském podnikatelském rodu Ringhofferů, která vyšla v roce 2019 s podtitulem Rodina a podnikání. Odborně se zaobírá dějinami podnikání a historii techniky a železnic. |
