Jenže my jsme tady správně – v cíli jízdy 23 českých veteránů Oldtimer Express Praha–Istanbul.
Bláznivý závod, který není závodem v pravém slova smyslu, vymyslel Josef Zajíček, majitel mosteckého Autodromu, hodinkářské značky ROBOT a také milovník historických aut. Zajíčkův vztah k Turecku a Istanbulu se váže k začátkům jeho podnikání a celý nápad vznikl během setkání s dlouholetým tureckým obchodním partnerem Turgutem, s nímž se přátelí už třicet let. Trasa přes 2 200 km dlouhé jízdy vedla z Česka přes Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko a byla rozdělena na čtyři etapy.
 |
Nešlo o čas ani rychlost, posádky měly za úkol dorazit do cíle a cestou projet několik kontrolních bodů, vždy spojených s určitým zážitkem. „Občas se cestou s některými kolegy trochu špičkujeme, abychom si ještě víc užili řízení, ale naštěstí mezi námi není žádný šílenec, aby to překročilo rozumnou hranici,“ přibližuje styl jízdy Jaromír Pizinger, z týmu Pizingers Morix a stejnojmenného architektonického studia. Do Istanbulu se vydal zlatým Porsche 911 SC Targa z roku 1979, patřícím jeho manželce Nadě, která mu dělá kopilotku.
Od Národního muzea k Hagia Sofia
Ani ranní sluníčko ve středu 17. května vzduch moc neohřálo, ale pro starší vzduchem chlazená auta to jsou ideální podmínky. „Největší strach jsem měl, že nedojedu na start,“ říká Ivo Tůma, který se za volantem stařičké octavie z roku 1960 stal jedním z nečekaných hrdinů akce.
Auto vytáhl z garáže teprve na jaře, kde stálo posledních deset let, od doby, kdy ho koupil jeho bratr. Podle fotek, které mi ukazuje v mobilu, to vypadá spíš na „nálezový“ stav. Technickou kontrolou auto po nutných úpravách nakonec prošlo a od startu u Národního technického muzea v Praze absolvovalo celou cestu bez jediného technického problému. Možná pomohlo i to, že start mu odmávala norská rallyová legenda John Haugland a turecký velvyslanec Egemen Bagis. Ale ještě pravděpodobnější je, že letitá oktávka byla kdysi prostě dobře zajetá. Na víku kufru má totiž dvě původní samolepky; jednu se siluetou Turecka a druhou ve tvaru soba.
„Posádky se k autům chovaly skvěle. Nesnažily se je uhnat, jely s rozumem a v rámci možností odpovídajícím stáří vozů,“ komentuje Petr Endl z Engine Prague, jednoho ze dvou servisních týmů, které účastníky cestou doprovázely. Na nedostatek práce si přesto stěžovat nemohl. I přes pečlivou technickou přípravu a testy se občas komplikace vyskytly a bez šikovných servismanů by auta v plném počtu do cíle určitě nedojela.
„Cestou jsme zkoukli pár videí na YouTube a jen předstíráme, že tomu rozumíme,“ vtipkuje Tomáš Tochtar, který s kolegou tvořil druhý servisní tým a s auty dokáže doslova zázraky. Dobrá nálada je neopouštěla ani při zapeklitějších úkolech – vždy si dokázali poradit, ať už s výměnou ložiska, které u Tatry 603 odešlo hned na začátku první etapy, nebo třeba se zaseknutou střechou rolls-roycu. A když nebylo zbytí, vyráběli si i vlastní náhradní díly. Hlavní směna jim ale obvykle začínala až po dojetí do cíle etapy a práce se často protáhly až hluboko do noci.
Jako velký a dobře sehraný tým však fungovaly všechny posádky, které spolu během jízdy komunikovaly přes WhatsApp, kde se prakticky neustále vzájemně podporovaly a informovaly o situaci. Když se v cíli rumunské etapy těsně před půlnocí objevila ve společném chatu fotografie filtru s dotazem, jestli má někdo náhradní, neuplynula ani minuta a Ivo Tůma už psal: „Mám, jdu dolů.“
Express Praha-Istanbul
Jestli jste dosud neslyšeli o rumunském městě Drobeta-Turnu Severin, jste na tom stejně jako já a většina posádek Oldtimer Expressu. Zavedla nás sem druhá etapa vedoucí z Budapešti přes rumunské hory, přírodní rezervaci Železná vrata a podél majestátního Dunaje.
Řeka zde tvoří hranici se Srbskem a příjezd nezvyklé skupinky aut vzbudil u místních docela pozdvižení. Na hotelovém parkovišti si vozy fotila nejen místní mládež, obdivující hlavně vozy BMW a Porsche, ale dokonce i maminky s dětmi. „Které auto se ti líbí nejvíc?“ ptal jsem se jednoho z přihlížejících kluků. Ukázal na třílitrové BMW E9 CSi z roku 1974 manželů Bulířových. Když jsem se ho zeptal, co říká na škodovky, tak jen se smíchem kroutil hlavou.
Naštěstí ho majitelé škodovek nevidí, nejspíš by mu dali pěkně za vyučenou. Ostatně nejstarší auto ve startovním poli byla právě škodovka a svými výkony se postarala o další překvapení. Škoda Tudor Roadster z roku 1951, za jehož volantem se střídali otec a syn Krejčí, totiž dokázala několikrát dorazit do cíle přes 500 km dlouhých etap dokonce jako první. „Úspěch spočívá v přípravě a my jsme naše auto připravovali pečlivě. Výhoda starších škodovek je v tom, že mnoho dílů zůstává kompatibilních, a tak naše příprava nebyla tak složitá jako u jiných vozů,“ popisoval v závěru Alois Krejčí starší.
Jako rodinný teambuilding pojala cestu většina týmů, posádky tvořily nejčastěji manželské páry nebo právě kombinace otec-syn. To byl případ i Josefa Šmída se synem Sebastianem, kteří jeli v krásném Jaguaru E-Type S1 roadster z roku 1963, nebo bratrů Poncových, kteří vzali na cestu své syny a střídali se v Mini Cooperu z roku 1997 a doprovodném superbu.
Made in Czechoslovakia
„Mám radost, že se tu sešla opravdu skvělá parta lidí, kteří sdílejí stejné nadšení a společně vytvořili velmi příjemnou a přátelskou atmosféru,“ prohlásil Josef Zajíček, který na cestu plnou kontrastů vyrazil vínovou Tatrou 603 z roku 1959. Po první etapě, spojené s technickými problémy, startoval druhý den auto s pohlazením na přístrojové desce. „Je to pohodlné auto a na cestu jsem si ho vybral hlavně proto, že chci reprezentovat Českou republiku s vozem vyrobeným v Československu,“ prozradil Zajíček, kterému jeho turecký kopilot Turgut během cesty pro zlepšení nálady dokonce zpíval. „Asi mě chce připravit na vjezd do Turecka, ale když jsme se proplétali Budapeští a já se musel soustředit na řízení, tak jsem ho už musel zarazit, ať to nechá na dálnici,“ popisuje se smíchem atmosféru na palubě tatry Josef Zajíček.
Vedle Zajíčkovy tatry a několika již zmíněných škodovek, vozů Porsche a BMW tvořila startovní pole pestrá směsice dalších modelů a značek od Alfy Romeo Spider (1978), Saabu 900 (1991), Citroënu CX (1981), přes speciálně na dálkové soutěže upravený Mercedes 350 SL (1971), Ford Mustang (1966) až po Volhu 21 (1962) nebo Rolls-Royce Corniche, kterým jel Jiří Jirovec, bývalý závodník, sběratel historických rallyových vozů a majitel společnosti Invelt. „To nejlepší na celé akci nejsou stará auta, která všichni milujeme, ale lidi, co si spolu rozumí, baví se, podporují se a prostě si to užívají,“ shrnuje své dojmy Radek Pokorný, sběratel klasických aut a majitel Engine Group, který do Istanbulu dorazil za volantem Porsche 911 S (1972).
V cíli
S blížícím se Istanbulem stoupá i adrenalin. Po opuštěných rumunských horách, dunajských nížinách a polorozpadlých bulharských vesničkách máme vjet do více než patnáctimilionového města, které je obří metropolí se všemi svými klady i zápory. Když jsme s kolegou na začátku jara najížděli trasu závodu, strávili jsme v istanbulských zácpách pět hodin.
Počasí nám přálo, bylo příjemných dvacet stupňů a všichni už se těšili na setkání historickém centru. Cestu rušným provozem nám měl usnadnit policejní doprovod, ale s houstnoucím provozem se kolona skoro třiceti aut začala rozpadat. Je jasné, že do cíle už všichni najednou nedojedeme a nezbývá než se spolehnout na navigaci, která nás vede úzkými uličkami starého města. Když jsme se nakonec dostali až těsně k mešitám, zastavil nás nekompromisní policista. Obměkčit se nechal, až když mu ve WhatsAppu ukázal fotky aut posádek, které vjely k mešitám správným vjezdem na opačném konci. „Ok, můžeš jet, příteli,“ řekl mi, zatímco se mezitím za mnou seřadilo několik dalších opozdilců. Jsme v cíli.
„Jsem samozřejmě unavený, ale taky nadšený, že se nám celá cesta povedla a že všechna auta v pořádku dorazila do Istanbulu,“ radoval se v cíli Zajíček. Zatímco si podává ruce s ostatními účastníky a v pozadí se klene majestátní kopule mešity Hagia Sofia. „Je to ohromná zkušenost, Istanbul je krásné město a děkuju všem, kteří se do toho rozhodli jít s námi, ať už to jsou partneři, organizační tým, nebo samozřejmě posádky.“
