„Připojištění skel se vyplatí v případě, že toho vážně hodně najezdíte, víc než asi padesát tisíc kilometrů ročně. Anebo když máte opravdu extrémní smůlu,“ uvedla loni První klubová pojišťovna, která se před rokem přejmenovala na Pillow. „Nehoda, po které je skutečně nutné vyměnit celé sklo, se vám tedy pravděpodobně stane po najetí 400 tisíc kilometrů. To je jako desetkrát objet rovník.”
Tato statistika platí prý i na českých cestách, které jsou v některých oblastech v katastrofálním stavu, pokryté štěrkem a plné kamení z odlámaného povrchu a výmolů.
Pojišťovací statistici spočítali z dat z autoservisů, že nějaký defekt na skle se stane po zhruba 100 000 ujetých kilometrech a tři čtvrtiny všech prasklin nebo jamek umějí servisy s pomocí moderních technologií zacelit. Taková oprava vyjde na 500 až 1 500 korun.
Čelní sklo stojí v průměru osm tisíc korun, platí ovšem, že čím modernější auto plnější výbavy, tím dražší sklo.
Když si budete tisícikorunu, kterou byste jinak zaplatili za připojištění skel, ukládat na spoření, je to určitě mnohem rozumnější investice.
Navíc se potvrzuje, že pokud neřeší motorista škodu v rámci havarijního pojištění (obvyklá spoluúčast a ztráta bonusů ho od toho často odradí), v podstatě nemá šanci. Z povinného ručení pojišťovny nechtějí škodu uznávat.
Oprava rozbitého skla může být hrazena z povinného ručení vozidla, od kterého kamínek prokazatelně odlétl. Onen kamínek úrazu je v tom slově „prokazatelně“. Prokázat někomu, že právě od jeho auta odlétl kamínek ničitel, je totiž skoro nemožné. O tom se přesvědčil motorista, který zachytil okamžik rozbití čelního skla odletujícím kamenem přímo na palubní kameru nainstalovanou za oknem.
Před jeho vozem jede pouze jediný vůz – náklaďák, kterého poškozený majitel zastavil a jehož řidič škodu uznal. I přesto se pojišťovna snaží případ smést ze stolu a uhradit škodu z povinného ručení nechce.
