Dvaaosmdesátý rok se ve Francii nesl v duchu celkem předvídatelných krizí z nedostatků. Lidé si například stěžovali na nedostupnost bydlení; řidiči zase na nedostatek parkovacích míst. A ti, co vnímali přírodu víc než jen jako kulisu, si zase stěžovali na nedostatek ekologického smýšlení. Nic nového, řeklo by se. Jenže 26. listopadu to Armand Pierre Fernandez, známý spíš pod svým uměleckým jménem Arman, všechno postavil na hlavu.
„Vše je totiž pomíjivé, stačí tomu dát jen čas,“ soudil Arman. A víc než názorně to demonstroval svou vysoce kontroverzní akumulací. Co si pod tím představit?
Pokud ten umělcův záměr budeme vnímat jen očima kritiků, promrhal u Jouy-en-Josas šest měsíců produktivního času, 1 600 tun kvalitního betonu a přibližně jeden milion franků – tedy asi dvanáct milionů korun – jen k tomu, aby do kvádru o šestimetrové základně zaparkoval devětapadesát osobních automobilů najednou. Hezky do výšky.
To dílo pak autor pojmenoval Long Term Parking, tedy Dlouhodobé parkování.
Těch devětapadesát karoserií, naskládány jedna na druhé a zalité do úhledného pravoúhlého bloku, sahá do výšky 19,5 metru. Aby vytvářelo dokonalý monument doby. A stále ještě vytváří, respektive, dílo se stále ještě dotváří.
U instalace v Jouy-en-Josas můžete klidně zaparkovat autem. První dvě hodiny je stání zdarma, dalších padesát let se pak mohou stát součástí expozice.
Protože, přesně dle umělcova záměru, přirozeně stárne a vyvíjí se. Cílem Dlouhodobého parkování – instalace, která je považována za mistrovský kousek tzv. Nového realismu – totiž není vzdorovat času. Ale pojímat ho do sebe. Betonová skulptura má totiž přirozeně stárnout. Pneumatiky mají popraskat a rozpadnout se, karoserie automobilů zreznout a doslova „vyhnít“ ze svého podkladu.
Jednou, až už tu nebudeme, tu zůstanou jen vlisy otisků někdejších automobilů. Připomínka problémů éry, která v budoucnu už nic znamenat nebude.
Arman dílo promýšlel tak, aby v divácích vzbuzovalo fascinaci. Jednak svou zjevnou masivností, ale také tím, že předměty určené k pohybu jsou v něm navždy uvězněny v klidu. A to navíc ve vertikální poloze, ačkoli jejich přirozený svět je horizontální. To vše v přírodní selance prostředí zelného údolí Bièvre, kde obří socha s negativy automobilů pozbývá starého, zrovna tak jako nabývá nového smyslu.
Dlouhodobé parkování se v době svého odhalení postaralo o pořádný rozruch v celé Francii, autora díla stíhala jedna žaloba za druhou. Dnes už je ale skulptura vnímána o dost smířlivěji. Protože, přijmeme-li narativ jejího tvůrce, jednou odtud skutečně zmizí. A do té doby se tu mohou návštěvníci i fandové automobilismu kochat přehlídkou vozů, kterým mezi třicátými a sedmdesátými lety minulého století patřily francouzské silnice.
Znalci tu rozpoznají Opel Rekord, u něhož posedávají holubi, kteří se zabydleli ve vyhřezlém kufru Renaultu 4. Mezitím Renault Dauphine shlíží do krajiny pod sebou, jako by hledal asfalt pod koly. Renault Floride znehybněl při brzdění, přímo nad ponurým Chryslerem 180, jehož maska po ztrátě světlometů připomíná rozšklebenou lebku. Jsou tu Vauxhall Cresta, Honda S800 a Ford Escort Mk I.
Reportér magazínu Caradisiac vypočítává: „Je tu Peugeot 104, 204, 304, 504; řada Renault 4, 5, 6, 16; Simca 1000, 1100, 1307. Nechybí Fiat 126 a Citroën GS. Možná si to umělec neuvědomil, ale jeho věž je vlastně věrným obrazem francouzského autoparku roku 1982!“
Možná tu umělec promrhal tuny betonu a milion franků. Vytvořil však dílo plné ironie, které provokuje a nutí diváky klást si nepohodlné otázky. Dlouhodobé parkování tím naplnilo svou úlohu. Je velké svými rozměry, ale ještě větší svou myšlenkou.
