Poplácá ho po kapotě jako starého kamaráda, a proč také ne, vždyť je od sebe dělí jen čtyři roky. Muž a jeho vůz. Mladší je José, jedenapadesátiletý Kubánec z přímořského letoviska Varadero, který si amerického veterána Chevrolet Wisconsin z roku 1958 pořídil před necelými dvěma lety. Není vášnivým sběratelem starých aut ani spekulantem na automobilovém trhu.
José prostě potřeboval auto a tohle bylo dostupné a na ostrově prolezlém byrokracií i sehnatelné. "Tohle je dobré auto. Má své mouchy,ale na to, že mu je přes půl století, funguje skvěle," říká José, jenž se však neubrání lehce závistivému pohledu na moji Kiu Picanto s automatickou převodovkou z půjčovny, která se krčí za jeho dvakrát tak velkým vozem.
"Upřímně, takové auto bych si přál. Jenže na něj prostě nemám. Tohle mě vyšlo na pět tisíc dolarů, tamta Kia by stála tak dvacet tisíc," pokračuje, zatímco našinci mohou jeho slova znít absurdně. Jenže tak to prostě je. Na Kubě dodnes silnice brázdí desítky tisíc aut, které jako by vypadly z filmů s Jamesem Deanem.
Zkrátka staré ameriky – plymouthy, lincolny, buiky nebo fordy, jimž se na ostrově svobody říká "máquinas", podle slovníku to znamená "stroj", ale jsou to spíš "fára" nebo "bouráky". Přesný počet těchto aut není nikde uveden, ale bude jich kolem šedesáti tisíc. Mnozí majitelé veteránů vědí, jak jsou jejich auta ceněná na "Západě". Josému to často říkají turisté, kteří si fotí jeho chevyho v oblíbeném přímořském letovisku.
"Co je mi to ale platné," pokrčí rameny muž, jenž v životě docestoval nejdál do dvě stě padesát kilometrů vzdáleného Camaguey. "Nikdy nejedu rychleji než sto deset kilometrů v hodině. Když na to zatlačíš, slyšíš, jak začne naříkat," vysvětluje. Stáří auta však není jediný důvod k pomalejší jízdě.
Součástka? My si poradíme
Kubánské silnice včetně dálnic nemají daleko k tankodromům, jsou plné děr a rozdroleného asfaltu. Mnohde pamatují dotek silničáře naposledy z předrevolučních let, tedy v době, kdy se na ostrov dostaly poslední americké vozy.
V roce 1962 USA uvalily na ostrov obchodní embargo, tehdy kvůli obavám z jaderné krize. A toto embargo platí dodnes, což vlastníci "máquin" pociťují hlavně při shánění náhradních dílů pro své vozy. Kubánci, kteří si desítky let nemohli pořídit nové auto, se naučili své veterány udržovat v chodu za každou cenu. "Za ty roky jsme se naučili vyrobit skoro každou součástku,“ říká José.
Dlouhé roky si místní pomáhali i díly z aut, jež na Kubu až do 90. let posílal Sovětský svaz. Takže i lady, moskviče a volhy hojně zpestřují kubánský vozový park. Nyní si mnozí nechávají posílat originální náhradní díly z USA. Ne že by to bylo povolené, materiál však u gringů nakoupí jejich příbuzní a známí, kteří emigrovali. A skoro každý má někoho venku.
Třeba jako postarší muž z Havany, majitel bílého Lincolnu Capri Sedan ze začátku 50. let. "Věděl jsem odjakživa, že tohle auto zdědím," říká, potěšený zájmem o své otlučené auto, nedaleko havanského Kapitolu. "Znám ho celý život, otec ho koupil, když mi byly dva roky. Procestovali jsme v něm celou Kubu, a když mi bylo třicet, dal mi ho," vypráví, zatímco vůz složitě zamyká.
Tedy zamknout jde snadno, ale okénko u spolujezdce nelze vytáhnout jen tak. K tomu jsou potřeba dva dráty, šikovné prsty a očividně mnoholetá zkušenost. "Takhle to dělám už řadu let, my Kubánci si vždycky poradíme, tady je každý automechanik," směje se muž, podle kterého se koupě nového auta na Kubě podobá sci-fi. Brzy to tak ale být nemusí.
Kubánská vláda před několika dny představila nový zákon o dovozu a obchodu s motorovými vozidly. Platit by mohl už brzy. Už před třemi lety nastalo uvolnění, když prezident Raúl Castro povolil prodej aut z dovozu, byť jen těch, která byla vyrobená před rokem 1959. Díky tomu si svůj chevrolet mohl koupit třeba i José. Nový zákon jakoukoli časovou hranici ruší, byrokratický šiml však ržát nepřestane. Kubánci si budou moci koupit auta jen od státem určených firem, a to rozhodně nebude zadarmo.
