Ledová plochá dráha neměla v našich krajích na růžích ustláno, nikdy tu nestál uměle chlazený ovál, jako třeba v Nizozemsku nebo Německu, ani tu nepanovaly třeskuté mrazy jako v Rusku. Klimatické podmínky dovolovaly u nás „ledy“ jezdit jen za většího mrazu na zamrzlém rybníku. Přitom se v historii tohoto sportu podařilo českým jezdcům vybojovat titul mistra světa hned dvakrát. V roce 1970 se stal světovým šampionem Antonín Šváb a o čtyři roky později ho napodobil právě Milan Špinka. A nebyl to jeho úspěch ojedinělý, těch medailí přivezl domů víc.
 |
„V roce 1970 jsem nastoupil na vojnu do Rudé hvězdy a o rok později se mi podařilo dojet ve finále mistrovství světa v ledové ploché dráze v Inzellu třetí,“ vyprávěl kdysi. „Měl jsem vypůjčenou helmu i motorku právě od Tondy Švába. Tomu však předcházelo osm závodů, na něž jsme odjeli trénovat do Ruska. Odjeli jsme tam společně s Tondou, on mě vlastně do toho světa uváděl. V Rusku byla zima skoro celý rok. V prvním závodě jsem dojel třetí. Vzpomínám si, když jsem přijel do toho mrazu, přišel ke mně jeden z místních a když mi podal pravou ruku, chyběly mu na ní tři prsty. Povídal jsem si s ním, ještě jsem si pamatoval ruštinu ze školy, a on mi řekl, že mu prsty upilovaly hřebíky z kola. To bylo mé první setkání s ledovou plochou dráhou. Mráz byl v Rusku velký, led se trhal, ale protože moje specialita už od začátku byla ‚vnitřní lajna‘, podařilo se mi vyhrát malé rádio za třetí místo,“ vzpomínal Špinka na své „ledové“ začátky.
Nechme ho tedy vyprávět i dál: „V roce 1973 jsem se probojoval do finále dlouhé ploché dráhy v Oslu a skončil jsem desátý. To bylo ve čtvrtek. Vrátili jsme se domů a hned v neděli se mi podařilo vyhrát Zlatou přilbu. Pak přišel v roce 1974 můj největší životní úspěch. Finále ledové dráhy se jelo 10. března ve švédském Nässjö a já zvítězil. V roce 1975 se jelo finále v Moskvě, bylo teplo a nejelo se na ledu, ale na sněhu. Na to by byly potřeba úplně jiné hřebíky a ty jsme neměli. Nepodařilo se mi tedy titul obhájit. Na jaře toho roku jsem si zlomil klíční kost a bylo po závodění. Špatně mi srůstají kosti, a tak jsem promarodil pět měsíců.“
Špinka se ovšem nevzdal. „Byl jsem pořádně odpočatý a připravoval jsem se tedy až na zimní sezonu 1975–1976. Tenkrát všichni jezdili všechno. Když jsem odjížděl na finálový závod ‚ledů‘ do nizozemského Assenu, řekla mi žena: Teď přivez stříbrnou medaili, tu ještě nemáš.“
To se Milanu Špinkovi povedlo a měl tedy doma úplnou sbírku, zlato, stříbro a bronz. Přesně o rok po prvním zranění se znovu těžce zranil v Ostravě a byla z toho další ztracená sezona. Do třetice ho potkal těžký úraz v následujícím roce. „Noha se mi dostala do drátů kola.“ Ta noha ho někdy bolela i v pozdějších letech. „Když jsem se z toho vyhrabal, nejprve to totiž vypadalo na amputaci, podařilo se mi ještě v letech 1980, 81 a 82 vybojovat se Zdeňkem Kudrnou druhé místo v mistrovství světa dvojic,“ zakončil tenkrát Milan svoje vyprávění.
Po skončení aktivní sportovní kariéry začal trénovat ve svém mateřském klubu na pražské Markétě.
Zemřel 14. srpna tohoto roku po kratší nemoci, bylo mu 73 let. Svět ploché dráhy, ani rodné Pardubice, kde má dokonce svou vizitku před zimním stadionem spolu s dalšími slavnými pardubickými rodáky, na něj nezapomene. V pátek 23. srpna se s Milanem Špinkou veřejnost rozloučila v pardubickém krematoriu.
