Po projížďce bylo třeba vrátit vespu na stojánek. Musí se to oběma rukama a jednou nohou, kterou stojánek zapřu. Samotnému mi to nejde, což je dáno nedostatkem zkušeností, nikoli chybějící silou samozřejmě. Nebo že by se mi podvědomě nechtělo opustit tenhle elegantní stroj a chtěl bych jezdit dál?
Než vám začnu vyprávět, jak jsem uháněl na vespě podél romanticky zpěněné Vltavy v místě, kde se slalomovou dráhou trojského kanálu prokličkovávali kanoisté, musím se přiznat, jak jsem na tom s motorkami. Mám k nim velký respekt, zejména jako potenciální řidič, který udělal jen pramálo zkušeností, ale doteď je uchovává v traumatizované paměti jako memento.
Byl jsem sotva teenager, když mě o něco starší kamarád posadil na svou motorku. S kolem jsem zkušenost měl, s motorkou ne, a tak kamarád vymyslel, že můj ostych z ovládání techniky stroje vyřešíme, když pojedu z kopce. Ať už budu umět přidat plyn či ne, pojedu tak jako tak, protože se o to postará gravitace. Rozhodně se postarala, ale víc, než jsme předpokládali. Motorku jsem vzápětí, jak se poněkud nepřesně říká, položil. Kamarádův přítomný otec dal svému synovi lepáka, o který se v mém případě postarala vozovka. To byla tedy jedna, řekl bych dost pádná zkušenost.
Je to opravdu nádhera jet, což si na rovném úseku vychutná i opravdový začátečník. Umím si najednou představit, že takhle jedu do Terstu.
