VIDEO. Čechoslováci byli světová extratřída na motocyklových tratích

  • 17
Setkání bývalých motocyklových jezdců, které se konalo v showroomu Auto Jarov, bylo velkolepé a zastoupené mnoha hvězdami československého a českého motosportu. Tolik domácích mistrů světa a Evropy a také medailistů z těchto šampionátů, a to ze všech motocyklových disciplín, už dlouho nebylo na jednom místě k vidění.

Chyběl bohužel Zdeněk Češpiva, hvězda motocyklových soutěží první velikosti - pětinásobný vítěz Šestidenní a trojnásobný mistr Evropy, po delší nemoci zemřel pouhý den před tímto motoristickým svátkem.

Bývali jsme světovou motocyklovou velmocí

Ač se to může současným mladším ročníkům zdát nemožné, Československo bývalo skutečně světovou motocyklovou velmocí a mnoho účastníků setkání tyto časy ještě pamatovalo. 

Jenže později přišla doba, kdy nám jednostopý svět začal ujíždět a dnes se to už jen těžko dohání. Všichni domácí motocykloví výrobci se museli ve své době vyrovnávat s brzdou, jakou bylo přání Sovětského svazu, aby se na dovážených československých jednostopých strojích provádělo co nejméně změn, aby byl servis a dodávky náhradních dílů pro primitivní sovětské podmínky co nejjednodušší. 

Doma zase vládlo heslo, že „do komunismu nevjedeme na motorce, ale autem“. Své zavinil i nedostatek kvalitních materiálů, který by se musely nakupovat za těžko dostupné devizy. 

A pak se přidalo socialistické plánování, které nalinkovalo, kde, co a pod jakým názvem se bude v československých motocyklových národních podnicích vyrábět. 

Ve strakonické ČZ se najednou nesměly vyvíjet silniční závodní motocykly, v Jawě zase nedosáhli na motokrosové speciály. Ze slavné značky ESO se stala divišovská Jawa a zůstala tu pouze výroba plochodrážních motocyklů. 

Továrnám Jawa a ČZ byly přiděleny jednotlivé sportovní disciplíny a překročit toto nařízení se nedalo, i když oba výrobní závody disponovaly vynikajícími konstruktéry. Zatímco v Jawě se připravovala hlavně technika pro motocyklové soutěže, v ČZ pro motokros. Výroba materiálově i finančně nejnáročnějších silničních závodních motocyklů časem skončila úplně, nejprve v ČZ, potom i v Jawě. Unikáty světové úrovně se prostě jednoho dne zatloukly do beden a slavná silničářská historie se přerušila.

Kvalitní jezdecké zázemí

Naši jezdci nesměli závodit na zahraničních motocyklech, dokonce měli o těchto zákazech zakázáno na veřejnosti a pro média i mluvit. Často ani nemohli vyjíždět na závody za západní hranice a srovnávat se se světovou konkurencí. 

Přesto tu celá léta vyrůstalo množství skvělých závodníků a soutěžáků, kteří se prosazovali ve všech motocyklových disciplínách a ve světě se zdaleka neztráceli. Na silnici na světové medaile dosáhli František Šťastný a Gustav Havel, ale jezdců světových parametrů jsme v padesátých a šedesátých letech minulého století měli minimálně dalších deset. 

V motokrosu přiváželi mezinárodní vavříny Jaromír Čížek, Vlastimil Válek, Petr Dobrý a v sedmdesátých letech potom Jaroslav Falta, Jiří Churavý, Antonín Baborovský a Zdeněk Velký. Na největší úspěchy dosáhli jezdci motocyklových soutěží, tedy dnešního endura. 

V Mezinárodní trofeji i Stříbrné váze zvítězili hned v první poválečné Šestidenní v roce 1947. Od roku 1970 se hlavní soutěž Šestidenní proměnila v mistrovství světa družstev a naši byli přímo neporazitelní. Ještě stále jsme v poválečné éře nejúspěšnějším týmem Šestidenní motocyklové soutěže, s patnácti prvními místy v Mezinárodní a Světové trofeji a sedmnácti ve Stříbrné váze.

Navzdory věku stále mladí kluci

Na Jarově jsme se 16. března 2019 odpoledne mohli setkat mimo jiné s mistry motocyklových soutěží, Květoslavem Mašitou, Josefem Fojtíkem, Jiřím Stodůlkou, Vladimírem Janoušem, Stanislavem Zlochem, Otakarem Kotrbou, Josefem Císařem a Jiřím Císařem. 

Silničáře zastupoval třeba takový Bohumil Staša ml., motokrosaře Miloslav Souček, Antonín Baborovský, Jaroslav Falta, Jiří Churavý a Zdeněk Velký, plochodrážníky Jiří Štancl a Milan Špinka. Snad nejstarším účastníkem, který letos oslaví už devadesáté narozeniny, tu byl vítěz 13. ročníku Zlaté přilby Pardubice, Oldřich Klaudinger.