1 Ivan Mauger
Novozélandští jezdci vládli od padesátých do sedmdesátých let světové ploché dráze. Dvakrát se stal mistrem světa Ronnie Moore (1954, 1959), čtyřikrát Barry Briggs (1957, 1958, 1964,1966) a šestkrát Ivan Mauger (1968, 1969, 1970, 1972, 1977, 1979). Všichni tři pocházeli ze stejného města - Christchurch.
Ivan Mauger získal stříbro v závodu Zlatá přilba Československa (1974)
Stejných šest světových primátů, nejen ve finále MS, jako Mauger, ale i v seriálu GP, dokázal později získat už jen Švéd Tony Rickardsson. Ivan Mauger k tomu ale připojil další tři tituly na dlouhé ploché dráze. Stal se tak největším plochodrážníkem tohoto sportu dvacátého století, jak také potvrdila anketa v roce 1999. Jediné, co se mu přes velkou snahu nikdy nepodařilo, bylo obléknout si zlatou pardubickou přilbu. Za to hned den po Zlaté přilbě čtyřikrát zvítězil v pražském Memoriálu Luboše Tomíčka.
Z Christchurch do Wimbledonu a zpět
Tenhle mimořádně sportovně nadaný „Kiwi“, pocházející z dělnické čtvrti města Christchurch na Jižním ostrově Nového Zélandu, měl k naší zemi i jinak blízko. V jeho době vládla světové ploché dráze značka Jawa, a právě na tomto divišovském motocyklu si Mauger dojížděl pro své světové úspěchy.
Ivan Mauger
|
Od svých dvanácti pomýšlel na to, že se jednou stane králem ploché dráhy a půjde ve stopách Ronnie Moora. Každý den po škole a o prázdninách pracoval jako poslíček v místní chemičce a šetřil na závodní motorku. Malému Ivanovi přispěla na první motocykl jeho maminka, když mu bylo čtrnáct. „Bylo mi sice jen čtrnáct, ale řekl jsem na federaci, že mi je už patnáct, abych získal potřebnou závodní licenci. Byla to moje první životní lež,“ vzpomínal na své motocyklové začátky Mauger.
Tenkrát se ještě nerozhodl, jakým směrem se nakonec vydá: reprezentoval Nový Zéland v žákovském ragby a také v hokeji. Vybral si nakonec motocykly, učarovala mu rychlost, v níž najížděl bez brzd do levých zatáček. Motocyklový sprint zvaný Speedway.
Poprvé se vydal do Mekky tohoto sportu, Anglie, v roce 1957, když mu bylo sedmnáct, se svou novomanželkou Raye, ale úspěchy v týmu Wimbledon Dons se hned nedostavily. V týmu tehdy vládli dva jeho krajané, Moore a Briggs. Kdo by tušil, že se v roce 1970 s Ronnie Moorem stane mistrem světa dvojic a s Barrym Briggsem už dva roky před tím oslaví světový primát ve družstvech, který spolu zopakují i v roce 1971.
Vrátil se tedy domů a sbíral své první vavříny na Novém Zélandu a v Austrálii. Jeho manželka Raye to později komentovala: „Ještě před tím, než bylo Ivanovi jednadvacet, se nám narodily tři děti: Julie, Kym a Debii, a to způsobilo jeho hlad po úspěchu, chtěl být jako jeho hrdina Ronnie Moore.“
Devětkrát na vrcholu
Velká životní změna přišla v roce 1963. Vrátil se s rodinou do Anglie a začal závodit za tým Newcastle Diamonds. Ve svém prvním světovém finále skončil čtvrtý. Ceněným mistrem Velké Británie se ve svých týmech stal celkem čtyřikrát (1968, 1970, 1971, 1972).
V roce 1976 byl Ivan Mauger oceněný Řádem britského impéria a v roce 1989 se stal členem Řádu britského impéria. V roce 1990 byl uvedený do novozélandské sportovní síně slávy, přesto, že se hned po konci aktivní závodnické kariéry v roce 1985 přestěhoval do australského půlmilionového města Gold Coast.
2 Saša Klimt
Tím, čím se pro Novozélanďany, Australany a Brity stal Ivan Mauger, byl bez přehánění u nás Saša Klimt. Obrovská osobnost, jen jeho veliká skromnost zabránila, aby se o něm vědělo víc. „Nechci, aby se o mně psalo, to nikoho nezajímá,“ odbýval novinářské otázky v posledních letech. Snad kdyby to bylo o Láďovi Hubáčkovi, to bych se připojil, ale o sobě mluvit nechci,“ říkával.
Jenže kromě jeho skromnosti šlo také o to, že žil v uzavřeném světě v nepřející době. Přitom nešlo jen o jeho sportovní výsledky, prosadil by se také svým technickým vizionářstvím.
Dukla Praha
Saša Klimt byl čtyřikrát na Motocyklové mezinárodní šestidenní soutěži členem vítězného Trophy teamu, zvítězil v prestižní čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or spolu s Oldřichem Hameršmídem starším a stal se jedním ze zakladatelů pražské motoristické Dukly. Z výsledků jeho technických řešení na závodních automobilech těžil nejen náš motorismus, ale například i tovární mechanici týmu Renault. Jeho vylepšení dukelských motocyklů mnohdy překonávalo tovární týmy Jawy i ČZ.
„V roce 1951 jsme v Praze založili Družstvo armádních závodníků, DAZ,“ vzpomínal jednou. „Tenkrát mě od pěšáků z Karlína vytáhl Václav Raboch, tehdejší spolunáčelník s Františkem Mošnou. Mošna i Raboch museli nastoupit nedobrovolně na vojnu na paragraf 39, a začali se tam starat o motocyklový sport. Ze zelených vojenských motocyklů pro spojky jsme dělali sportovní. Pak jsme se přestěhovali z Invalidovny na Smíchov pod jménem ÚDA a v padesátém čtvrtém roce na rozhraní Vršovic a Nuslí. Tam sídlila motoristická pražská Dukla až do konce. Když jsme měli odejít do civilu po základní službě, nechali nás postavit do řady, už jsme čekali na propouštěcí listiny, ale velitel Pilecký nám přidal dlouhodobé cvičení. Nejdřív to bylo na tři roky a pak jsem tam zůstal třicet pět let.“
Motocyklové soutěže
Svou první Šestidenní Klimt absolvoval v klubové soutěži ve Zlíně v roce 1947, o rok později pokračoval v italském San Remu. Po nástupu na vojnu se k motocyklovým soutěžím vrátil až v roce 1953. To už jel v reprezentačních národních barvách v Mezinárodní trofeji. Celkem se Šestidenní zúčastnil jedenáctkrát. „Čtyřikrát jsem byl zlatý, v roce 1954, 1956, 1958, 1959 a jednou nám to v Rakousku zapřeli. Už jsme byli vyhlášení jako vítězové, přes noc se sešlo vedení a na jeden hlas Rusů vyhráli Rakušané a my skončili až za nimi.“
Motocyklové závody
Přestože byl hlavně soutěžákem, zúčastňoval se i terénních a silničních závodů. Závodil například v prvním československém „stadionkrosu“ na Strahově. Největšího vítězství se dočkal v roce 1955 na čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or.
„Jaromír Čížek tam startoval v padesátém čtvrtém, jeli jsme s Oldou Hameršmídem další rok po něm. Postavila se Jawa, které se říkalo Bol d´Or, a jeli jsme. Závod byl pár týdnů po hrozném neštěstí, které se stalo v Le Mans, nevědělo se nejprve, jestli se bude vůbec konat. Byla tam speciální závodní trať, zatáčky silně klopené, že se na ně těžko vylézalo i v keckách, trať se dala prodloužit až na dvanáct a půl kilometrů. Při automobilových závodech se tankovalo centrálně z věže, my jsme tankovali z konve. Střídali jsme se po třech hodinách, to jsme už nemohli ani slézt z motorky. Startovali jsme na sériovém motocyklu s větší bandou, větším výkonem a většími výfuky, měli jsme jen takový malý plexisklový štíteček vepředu.“
V prvním ročníku porazili Lefebera na Nortonu o pět kol. Lefeber vedl, ale měl nějaké potíže. Další rok jim to vrátil, měl závodního Nortona, jelo mu to přes dvě stě, Klimtovi a Hameršmídovi jen 155. Skončili druzí, ale jejich rekord se udržel sedmnáct let. Vyhráli třídu 350.
Technik a mechanik
Důležité je Klimtovo dřívější vyprávění: „Pořád jsem něco vymýšlel, pořád jsem na něčem dělal. Bavilo mě to. Už doma v Olomouci jsem si dělal se zubařskou bruskou sám kanály, ale vyučený nejsem, mám jen obchodní akademii. Také na vojně jsme pořád něco vylepšovali. Jawa nám slibovala, že nám prodá nějaké lepší motorky, ale nedostali jsme je, tak jsme si je přes zimu udělali sami a měli jsme odpruženou přední vidlici dřív než továrna. Nakreslil jsem si to podle časopisu, aby to šlo do „péráckého“ rámu a udělali jsme přední kývačku.“
„Nejvíc mě bavilo vymýšlení. Když to mělo k něčemu vypadat, museli jsme si to sami upravovat. Pérák měl tehdy kolem osmi koní a zvedlo se to na zhruba dvanáct. Dělali jsme i jiné pokusy.“
S Vladimírem Hubáčkem
S automobilovým závodníkem a soutěžákem, osmnáctinásobným mistrem republiky Vladimírem Hubáčkem se dali dohromady ještě v době, když jezdil. Hubáček potřeboval někoho, kdo mluví německy. Klimt skončil s aktivní jezdeckou kariérou v roce 1965. Sporťák Melkus F3 postavený s motorem z wartburga celý upravovali, výkon motoru zdvihli z původních čtyřiaosmdesáti koní až na 96-98.
Saša Klimt
 Saša Klimt |
„Pak přišel Lotus, už hotové auto, ke kterému jsme nedostali ani šroubek, ani popis. Koupili jsme ho přes slovenský vojenský závod v Martině. Oni dostali za prodej tanku nějaké indické libry, které se musely přes známého vyměnit na anglické,“ vyprávěl.
„Protože Láďa jezdil i soutěže, po Renaultu 8 a 12 jsme skončili u Alpiny. Na servis přijížděli Francouzi, my jsme museli auto před každou soutěží akorát umýt a oni nám nedovolili na něj ani sáhnout. Až později, když zjistili, že jsme schopní něco udělat. Zadírala se tam kola na hřídeli v převodovce, vymysleli jsme tedy tlakové mazání. Předělali jsme chladič, dozadu zase dali motocyklový filtr. Původně měla Alpina papírový filtr uvnitř vozu a nedalo se tam pro rachot skoro vydržet. Rozšířil jsem také blatníky, všechno se dělalo na koleně. Továrna to vše od nás převzala do svých modelů. Když Láďa skončil, vrátil jsem se znovu k motocyklům, třeba jsem narychlo upravoval kanály ve Faltově KTM.“
V pětaosmdesátém roce odešel z Dukly do důchodu, ale své lásky k motorům se nevzdal. Nastoupil na katedru spalovacích motorů ČVUT. Později daroval všechny své trofeje Národnímu technickému muzeu.
V posledních letech už to nešlo, táhlo mu na devadesát, zůstal sám ve svém petřínském bytě, zemřela mu totiž žena, a chodil o holi. Dva týdny před svým odchodem už neopustil nemocnici.
