„Kam se ženeš, debile?“ „Mami, jede normálně padesátkou.“ „Jede mnohem rychleji než já.“ „No právě, tobě připadá rychlé všechno. Svou pomalou jízdou můžeš způsobit malér. Už jsme se bavili o tom, že bys toho měla nechat.“ „Kdo jste se bavili? Rodina se usnesla, že mám přestat řídit jen proto, že je mi pětasedmdesát?“
Půl roku poté. Zima, mráz, cesty zledovatělé. Syn telefonuje mámě: „Jak se máš? Co děláš?“ „Všechno v pohodě. Právě se chystám k tetě Janě a cestou se chci zastavit na hřbitově.“ „Kdo tě veze? Vždyť ti autobus takhle v podvečer už nejede.“ „Hupnu na kolo.“ „Mami, je tam ledovka a tma. Přece teď nemůžeš jet do města na kole.“ „Auto jste mi zakázali. Jsem podle vás nezpůsobilá k řízení, tak jezdím na kole.“
Podobné situace se odehrávají v mnoha rodinách. Čím dál víc lidí řídí auto ve věku, kdy se to mladším ročníkům zdá už nevhodné. Kdo to kdy viděl, aby si devadesátiletý chlapík vyrazil s manželkou autem do obchodního centra, že? Nebývalo to běžné. Jenže lidé se dožívají vyššího věku a svět se změnil tak, že pro mnohé je život bez auta velmi těžký. Jezdí na nákupy, k lékaři, na úřady, na chatu, na výlety. Takže řídí, dokud to zvládají. A někteří i poté, když už to zvládají hůř.
„Vadí mi, když se mluví o tom, že senioři způsobují dopravní nehody. Copak mladí je nezpůsobují? A lidé středního věku?“ říká Zdeněk Pernes, který vede spolek Rada seniorů České republiky. „Řekněte mi, co si mají počít starší lidé, kteří žijí na dědinách, když nebudou řídit? Jsou na auto odkázáni, musí jezdit na poštu a pro léky. Lékárny, pošty, obchody, to všechno z vesnic téměř zmizelo. Jak se do nich mají staří lidé dostat?“
Senioři za volantem je pro Zdeňka Pernese velké téma, které se známými často probírá. A jako většina lidí vyššího věku jde právě u tohoto tématu rychle do útoku. „Můžete mi říct, proč dneska nikdo nebliká?“ Jak nebliká? Nerozumím. „Copak vy to nevnímáte? Řidiči přestali blikat. Jak mám vědět, co se ten přede mnou chystá udělat? Jestli chce odbočit nebo co? Blikání přestalo být samozřejmostí a nikdo to nepostihuje.“
Aha... Je hodně jiné řídit nyní a dřív? „Ano, hodně. My to vnímáme silně. Jezdím od osmnácti, je mi šedesát osm. Nikdy se lidé na silnicích nechovali tak agresivně.“
Tak ale naposledy!
Víte, čím spolehlivě nejvíc naštvete řidiče seniory? Když zveřejníte statistiku, kolik nehod způsobili lidé v jejich věku. Na naštvání mají plné právo, pokud zároveň není zveřejněna statistika o nehodách zaviněných velmi mladými řidiči. Má se to totiž takhle. Lidé nad sedmdesát let se na nehodách rok od roku podílejí víc. V roce 2014 se jejich vinou stala tři a půl procenta ze všech nehod, loni už téměř pět procent. Jenže pozor, řidiči s praxí do pěti let zaviní pětadvacet procent nehod.
„Nepozorný řidič, který se nejvíc podílí na dopravních nehodách, je fenoménem dnešní doby. Velmi významný podíl na nich mají mladí řidiči,“ říká šéf dopravních policistů Tomáš Lerch. Mladí lidé si ze seniorů za volantem dělají legraci, ale co do počtu nehod mají sami máslo na hlavě.
Pojďme po tomto odstavci, pro seniory povzbuzujícím, popsat situaci podrobněji. V jedné rodině si muž v devadesáti dvou letech pořídil karavan a vyrazil s manželkou do Maďarska. Chtěl zavzpomínat, jak v mládí s karavanem rádi cestovali, zkrátka to znovu zažít. Zatímco příbuzní týden omdlévali strachy a střídali se v pohotovosti, kdo pojede dědu a babičku do Maďarska zachránit, seniorský pár prožil pěknou dovolenou a po návratu řidič zhodnotil akci slovy: „Zdá se mi, že se mi s tím karavanem jelo trochu hůř než kdysi.“
Dvě dámy nad sedmdesát let si loni v létě vyjely k Jadranu. V noci telefonovaly synovi jedné z nich s otázkou, jestli mají jet dopředu, nebo zpátky. „Jak dopředu, nebo zpátky? Jak to myslíš? Kde jste?“ „Už jsme ve Slovinsku. Jenže jsme asi špatně vyslovily jméno toho města a navigace nás nejspíš zavedla úplně jinam. Je tma a jde mi jen o to, jestli jet dopředu, nebo se vrátit.“ „Proboha, mami, to ti neporadím, když nevím, kde jste.“ „To jsou ta nová auta. Mluví, ale jedou si, kam chtějí,“ odvětila řidička.
V další rodině odmítli babičce svěřovat sedmiletého vnuka na hlídání poté, co rodičům vyprávěl, že s babičkou je velká zábava, protože jezdí pořád dokola. Nechápali, co tím myslí. Kluk říkal, že jeli s babičkou na výlet a dlouho jezdili pořád dokolečka, všichni na ně troubili a byla to legrace.
Senioři za volantem
|
Později vyšlo najevo, že dotyčná dáma, blížící se k osmdesátce, která vyjíždí autem už jenom velmi zřídka, si nebyla jistá, jak vyjet z kruhového objezdu. „Kdysi tam nebyl,“ posteskla si. V Česku je přes 97 500 lidí nad osmdesát let, kteří mají platný řidičský průkaz. Je jasné, že řidičů vysokého věku bude přibývat, protože prostě populace stárne.
Zároveň se ale čím dál víc probírá, zda je dostatečný platný způsob kontroly, nakolik jsou řidiči způsobilí jezdit. Jinými slovy, jestli to při prohlídkách u praktických lékařů neprobíhá zhruba nějak takhle: „Pepo, já už bych ti asi ten řidičák měl nechat vzít. Tlak vysoký, vidíš blbě, slyšíš blbě. Ty léky dělají svoje, necítíš se unavený?“ „Jirko, co bych asi tak dělal? Vždyť bychom s Mařenkou byli úplně v háji.“ „Já vím. Tak ale naposledy. A opravdu jezdi jen na nákupy a po okolí, jo? A kdyby ses necítil, tak za volant nelez.“ „Nejsem blbej, jasně. Však mě znáš, jezdím pomalu, zásadně na dvojku.“
Pořád jsem junák
Úředníci ministerstva dopravy a policisté diskutují, zda by se neměl systém kontroly zpřísnit. Řidiči vysokého věku se sice musejí podrobovat zkouškám způsobilosti, ale případů, kdy jim lékař opravdu zakázal řídit, je málo. Z 1,3 milionu českých řidičů nad šedesát pět let jich loni přišlo o řidičák kvůli špatnému zdravotního stavu jen něco přes dva tisíce sedm set.
„Preferoval bych rakouský a německý vzor, který obnáší zdravotní prohlídku každé dva roky, a v její ceně je i posouzení způsobilosti řídit,“ přemítá Zdeněk Pernes z Rady seniorů. „Pokud řidič nesplní podmínky, lékař to musí nahlásit na správní úřad,který pak postupuje dál. Je to povinnost lékaře. Nevím, jestli u nás nechávají řidičák i lidem, kteří nejsou způsobilí řídit. Pokud ano, proč to nikdo nekontroluje a neřeší?“
Nutno ovšem dodat, že pro mnoho mužů je odebrání řidičského průkazu noční můrou. A tak často u lékařů statečně předstírají, že jsou stále junáci. Bez auta je totiž v dnešní době zle, a když je člověk starý, platí to dvojnásob. Velmi často to pociťují ženy, které ve vyšším věku ovdovějí.
Dcera o tom neví
Psychiatrička Tamara Tošnerová se zabývá problémy lidí vyššího věku. Tvrdí, že každý by se měl na stáří začít připravovat už někdy po padesátce. Mimo jiné by to mělo obnášet i přemýšlení o tom, zda bude schopen se dopravit všude tam, kam bude potřebovat. „Velmi často se stává, že žena ovdoví a nemá řidičský průka. Nebo ho má, ale nikdy neřídila. A najednou se nemá jak dostat na chatu nebo na nákup,“ říká Tošnerová.
„Sebevědomí starších žen není velké a děti je v tom, aby začaly řídit, příliš nepodporují.. Často se pak matka nebo babička bere jako riziková osoba a její zacvičování v autoškole s následnou samostatnou jízdou jako adrenalinový sport. Zdá se, že tento jev časem vymizí, protože současné mladé ženy jsou na mužích mnohem méně závislé. Řídí, mnohé mají vlastní auta, ale u současné seniorské populace je to poměrně častý problém.“
Jedu s dobou
Zdroj: www.jedusdobou.cz |
Takovým případem je jistá dvaasedmdesátiletá dáma z Prahy, která po manželově nedávné smrti zjistila, že je naprosto bezmocná. Neměla jak dojet na chatu, kterou má v jižních Čechách. Přímo k ní nejezdí žádný autobus, paní nemůže chodit z nejbližší zastávky víc než kilometr do kopce s nákupem. A tak začala řídit auto, které po manželovi zůstalo. „Jde to, ale jsou to nervy,“ říká.
„Neřídila jsem snad čtyřicet let, ale teď mi nic jiného nezbylo. Přece nebudu sedět doma a neprodám chatu. Je pravda, že na mě kdekdo troubí. Nedávno si dokonce jeden chlapík, který mě míjel, ťukal na čelo. Jezdím asi pomaleji, než je zvykem. Ale dodržuju předpisy, jsem opatrná a nenechám se vystresovat,“ má jasno. Přeje si zůstat v anonymitě, protože cesty tají před dcerou. „Šílela by, kdyby věděla, že řídím. Tvrdím, že jezdím na chatu s kamarádkou, která řídí. Je to pravda, řídíme sice obě, ale jsme vlastně začátečnice.“
Mimochodem, tato statečná řidička dává k dobru vtip. „Dvě starší dámy jedou v autě. Přejedou křižovatku na červenou. Spolujezdkyně říká: Odpřísáhla bych, že jsme projely na červenou. Další křižovatka, další červená. Spolujezdkyně začíná být nervózní a pozoruje řidičku: Jsi v pohodě? Další, třetí křižovatka opět na červenou. Spolujezdkyně: Šílíš? Právě jsme potřetí jely na červenou! Rozhodla ses nás zabít? Řidička: Ježíšmarjá, já myslela, že řídíš ty!“
Válka generací
Téma, zda jsou lidé vysokého věku za volantem nebezpeční a jak je kontrolovat, není aktuální jen u nás. Například v Japonsku bylo v roce 2015 registrováno téměř pět milionů řidičů nad sedmdesát pět let, dvojnásobek proti roku 2005. A přibývá vážných nehod zaviněných starými lidmi. Například takových, kdy si senior spletl brzdu a plyn. Japonské úřady proto spustily kampaň, která se snaží staré lidi přesvědčit, aby dobrovolně odevzdali řidičáky. Za to jim jsou nabízeny různé výhody, například pobyty v lázních nebo slevy na nákup.
Podle organizace BESIP existuje i cosi jako typická seniorská nehoda: na křižovatce, při změně směru jízdy, při vjezdu na silnici, kde se má dát přednost. Jsou to nehody, za které podle odborníků na dopravu může selhání prostorového vidění a nedostatek rychlé reakce.
Na tom, že přibývající množství seniorů za volantem jednou může být velký problém, pokud si dotyční sami nebudou schopni přiznat, že už na řízení nemají schopnosti a síly, se shodují policisté i psychologové specializující se na dopravu. Jejich asociace před třemi lety dělala mezi českými řidiči průzkum. Výsledky naznačují možnou budoucí válku generací.
Padesát tři procenta dotázaných řidičů uvedlo, že je někdy ohrozilo auto řízené seniorem. Víc než polovina dotázaných tvrdila, že má v okolí staršího člověka, o němž je přesvědčena, že už řízení nezvládá, a přesto řídí.
Zároveň však přes šedesát procent českých řidičů nesouhlasí s možností, že by úřady mohly řidičský průkaz zabavit jen na základě věku. Přesněji, že by byla stanovena věková hranice, kdy už nelze řídit. To by samozřejmě šlo asi těžko uvést do praxe, protože někdo je v devadesáti letech v lepší psychické a fyzické kondici než mnozí šedesátníci.
A hlavně: jak určit, kdo je nebezpečnější? Odpočatý osmdesátník, který si po kvalitním šlofíčku vyrazil do nedalekého města s manželkou na nákup? Nebo vystresovaný čtyřicetiletý manažer, který jezdí domů po desáté večer, neusne bez prášku, tlak mu stoupá do nebeských výšin a v sedm ráno už zase sedí v autě? Především je třeba nepředstavovat si jako řidiče seniora výhradně pána, který vytahuje z garáže starého žigulíka pouze tehdy, když jede o Dušičkách položit věnce na hrob.
Čtěte ve čtvrtečním DNES magazínu+TVRozhovor s Janem Saudkem  Článek vyšel ve čtvrtečním Magazínu DNES. V aktuálním čísle najdete třeba rozhovor s fotografem Janem Saudkem. |
Současná seniorská generace je velmi různorodá a stává se atraktivní cílovou skupinou pro výrobce a prodejce automobilů. Zejména ta její část, která právě nastoupila do penze. Tihle lidé jsou ještě v poměrně dobré kondici, takže řízení je pro ně naprosto běžné.
Provozovatelé portálu i60, největšího českého webu zabývajícího se aktivitami pro seniory, dělali mezi lidmi vyššího věku anketu. Chtěli zjistit, zda si pořizují nová auta a nakolik je pro ně řízení důležité. „Ptali jsme se lidí, jestli si po odchodu do důchodu pořídili nové auto,“ říká spoluzakladatel i60 Jan Raška. „Dvacet dva procent jich uvedlo, že ano, dokonce víc než jedno. Třináct procent ano, ale ne úplně nové, nýbrž ojeté. Dalších deset procent to zvažuje. Šestnáct procent se chystá dojezdit s autem, které mají. Sedmnáct procent řeklo, že na auto nemá peníze, a dvaadvacet procent, že si už řídit netroufá.“
Raška tvrdí, že motorismus je téma, které seniory velmi zajímá. Proto se chystá vyhlásit další velkou anketu, v níž mají lidé hlasovat, který model a značku auta považují za nejvhodnější pro řidiče vyššího věku.
Vracím řidičák
„Opravdu si nepředstavujme pod pojmem senior za volantem zmateného dědečka, který vyjíždí jen občas,“ vysvětluje Jan Raška. „Samozřejmě takoví jsou, ale zároveň hodně lidí v důchodovém věku bere řízení jako přirozenou věc a velmi se zajímají o nové typy aut i o jejich technické vymoženosti. Tito senioři jsou velmi akční, cestují, chtějí si život v penzi hezky prožít, k čemuž auto potřebují. Mnozí z nich autům opravdu rozumějí a přesně vědí, co chtějí a co očekávají.“
Ilustrační snímek
Svědčí o tom i skutečnost, že se s velkým zájmem setkala akce Jedu s dobou. Jde o vzdělávací program pro řidiče v seniorském věku, který pořádá Asociace center pro zdokonalovací výcvik řidičů. Zjednodušeně řečeno jde o to, že si lidé můžou na polygonech vyzkoušet jízdu v nepříznivých podmínkách, a zjistit, jak jsou schopni rychle reagovat a jak zvládají nečekané situace.
Prostě si ujasnit, jací řidiči ve svém věku jsou, na co mají a na co už ne. Vše můžou absolvovat s vlastním autem, a to na různých místech Česka. Často jsou mezi zájemci například senioři, kteří si koupili nový vůz vybavený moderní technikou. Nejsou na ni zvyklí a teď si chtějí raději předem ověřit, zda ji zvládnou.
Jisté je, že téma bude stále aktuálnější, protože demografické prognózy jsou jasné. Populace stárne. A nikdo si snad nemyslí, že dnešní čtyřicátníci, kteří si život bez aut nedovedou představit, v sedmdesáti spořádaně dorazí na úřad a řeknou: Mám pocit, že hůř slyším, hůř vidím, mám pomalejší reakce, proto odevzdávám řidičák, abych náhodou nezpůsobil nehodu. Začínám jezdit autobusem, to bude super a moc se na to těším.
Ilustrační snímek
