Honda Jazz

Honda Jazz | foto: Jaroslav Halamka, iDNES.cz

Honda Jazz: génius malého velkoprostoru

  • 55
To auto je snad zevnitř větší než zvenčí, řekl každý, kdo se pustil do prozkoumávání kabiny jazze. Nová - už třetí - generace malé hondy dokazuje, že Japonci s kdysi vymyšleným konceptem malého MPV s léty cizelování popřeli fyziku.

Vnějšími rozměry je to opravdu malé auto, o to míň chápete, jak se do něj vešla ta obrovitá kabina.

Šokuje prostorem

Jazz má totiž fantasticky prostorný vnitřek, každý centimetru půdorysu je skvěle využitý. Do kabiny se za sebe posadí dva dvoumetroví cestující bez nějakého většího uskromňování.

Honda Jazz
Honda Jazz

Sedadla vám vnutí židlovitý posaz s nohama dolů, to je oblíbený fígl, jak za sebe usadit pasažéry bez remcání, že nemají místo pro nohy. Konstruktéři jazze protáhli rozvor na maximum (2 530 mm) v zájmu zvětšení prostoru v kabině. Pro hlavu je i vzadu místa dost a pocit prostornosti ještě posiluje plochá podlaha bez středového tunelu. Úzká karoserie ovšem odradí od cestování v pěti, zadní prostřední místo je opravdu jen symbolické, od auta z kategorie malých víc čekat nemůžete.

Kabina je obrovitá a to ještě umí kouzla. Zadní sedáky se dají velmi jednoduše jedním pohybem vyklopit vzhůru, takže vznikne obří jeskyně, kam se dají naložit třeba jízdní kola, to je věc, kterou přebral jazz z civicu.

Anebo stejně jednoduše sedadla zadní řady sklopíte a vytvoříte zcela rovnou plochu zařezávající s podlahou kufru (354 až 1 314 litrů). Ložná plocha je velmi nízko, při nakládání větších věcí jen musíte překonat miniaturní schůdek tvořený nárazníkem. Za využití prostoru vymezeného rozměry karoserie 3 955 x 1 694 x 1 550 mm (délka x šířka x výška) mají tedy konstruktéři Hondy jedničku. Malé minus je za výbavu kufru: nemá žádné háčky, přihrádky nebo něco, co by podrželo třeba tašku s nákupem.

Dalším bonusem je výborný výhled ven pro všechny. Některým řidičům může vadit ve výhledu do oblouku A-sloupek, jehož pata je kvůli silně skloněnému čelnímu sklu posunutá hodně vpřed.

Zvenčí je to vysoké miniaturní MPV na úzkých kolech. Proporce má pohledné, tvář dospělou. A kanárkovou barvu vám v autosalonu nutit nebudou, takže můžete být i méně nápadný účastník provozu.

Honda Jazz

Do až nejaponsky umírněných tvarů se nakonec zakoukáte, i když trocha asijské nervozity je v designu stále patrná. Větší „punk“ je přístrojovka s chaotickými linkami a prolisy. Není to nehezké, ale krásné taky ne. Skvělé jsou různé odkládací schránky, parádní je kapsa nalevo nahoře od volantu, kam výborně zapadne telefon; když se vyklopí, je z toho držák na kelímek s kafem. K zlosti je multimediální centrum s velkým dotykovým displejem: má jalovou odezvu, předpotopní grafiku a úplně všechno se ovládá dotykem. Zachraňuje to vyloženě hezký a do ruky výborně padnoucí volant. A s tou kupou tlačítek na něm se nějak žít taky naučíte.

Skvělé jsou přední sedačky, hezky výrazně tvarované, pohodlné a na japonské poměry i dost velké. Mimochodem je pod nimi v podlaze zapuštěná nádrž na benzin (má 40 litrů).

Dva v jednom

Ozdobou je motor, jeho kouzlo ale musíte umět odhalit. Když jsme do jazze posadili řidičku rozmazlenou bohorovným atmosferickým benzinovým šestiválcem, skučela, že „to nejede“. Motor se totiž musí vytáčet, aby ukázal svých 75 kW. Hondí motory totiž mají dvě tváře: jako byste měli pod kapotou dva: jeden pro klidné courání městem, druhý pro ostřejší jízdu.

Motor je skvělý, k dispozici máte všech šest a půl tisíce otáček, než zasáhne omezovač, a v tom rozsahu se vystřídají různé režimy. To je dané hondí chloubou v podobě sofistikovaného systému variabilního časování a zdvihu ventilů.

Honda Jazz
Honda Jazz

Malý atmosferický čtyřválec 1,3 litru je krystalickým příkladem hondího motoru, kouzlo je právě ve vysokootáčkové charakteristice. Hliníkový motor má přímé vstřikování paliva a v režimech nízké zátěže pracuje v Atkinsonově cyklu, který uspoří benzin.

Do třech a půl tisíc otáček, ve kterých se dnes obvykle při jízdě pohybujeme, je to normální motor. Bez výraznějších emocí, s rychlou reakcí na plyn. Když se ale na plynu zapomenete, jako by do jazze střelili. Motor chytne druhý dech a má pak nečekaný říz. Se sympatickým zátahem se žene ke špičce za šestitisícovou metou. To je hondí motor, jak má být.

Agregát je v kabině dost slyšet. Pravda, na šestku točí ve sto třiceti tři a půl tisíce otáček; ale to ještě stále máte další tři tisíce a to nejšťavnatější před sebou.

Po německé dálnici jede jazz stošedesát jako nic, umí i sto devadesát a i při razantním ježdění a cestách po dálnici se vejde do šestilitrové spotřeby. S lehkou nohou umí jezdit klidný řidič za pět.

Šestistupňový manuál má krátké přesné dráhy. Řazení zpátečky vpravo vzad vedle šestky bez protitlaku pružiny není nejšťastnějším řešením, ale zvyknete si na něj. Nebojte se, proti zařazení zpátečky za jízdy má převodovka pojistku. Trochu nepříjemně klouzavě je naladěná spojka, rozjezdy jsou pak neladně cukavé. Po týdnu ježdění si na to zvyknete.

Nejslabší ingrediencí v tom skvělém japonském dortu je podvozek. Na úzkých kolech hlavně na mokru se chce jazz spíš klouzat než zatáčet. Kymácivé jízdní vlastnosti jsou dané MPVčkovitou stavbou karoserie. Působí to i jako psychologický blok před skopičinami.

Podvozek řekne řidiči o každé nerovnosti na silnici. Malá kola svědomitě skenují povrch, takže na jakémkoliv jiném než dokonalém asfaltu nerovnosti pocítíte a uslyšíte. Přitom to není kodrcavé rámusení podvozku, je to spíš pocit tenkostěnnosti a nedotlumenosti. Že by ale jazz v dírách nechával kola a trápil posádku, se říct nedá. Je to spíš topornost a nechuť jezdit hladce a plynule.

Když si ovšem sedne za volant dravější řidič, dokáže si s tou jankovitostí poradit a jazze provede zakroucenými silničkami vcelku svižně. Řízení je rychlé a přesné, podvozek je jistý.

Na dálnici je i ve vysokých rychlostech překvapivě stabilní. Na vodě nebo ve větru už to taková sláva není, přeci jen je to malé, úzké a vysoké auto, které váží jen něco málo přes tunu (1 066 kg).

Pro bonvivány, kteří umějí počítat

Honda nenabízí levná auta, namísto nízkých plakátových cen holých modelů nabízí už u základních provedení velmi bohatou výbavu. Nejlevnější jazz za ohromujících 365 tisíc tak má klimatizaci, tempomat a třeba i elektrické ovládání všech oken. Může mít taky armádu příplatkových asistentů.

Oproti konkurencí mezi malými auty je to opravdu cena strašidelná, kdo ale kupuje mrňousy bohatě vybavené, dostane se na podobné peníze.

U jazze je jednoduché rozhodování o pohonu: jiný motor než benzinovou 1,3 nepořídíte, jen si můžete připlatit pětatřicet tisíc za variátorový automat.