Peklo, nebo pohoda? Elektrickou škodovkou jsme zajeli do Chorvatska

S elektrickou Škodou Enyaq iV 80 jsme se vydali prakticky vyzkoušet, jak lze moderním elektromobilem absolvovat cestu do Chorvatska a zpět. Máme pro vás podrobnou reportáž a spoustu fotek, ale jedno můžeme prozradit rovnou. Bylo to úplně v pohodě. Stačí nesnažit se za každou cenu ušetřit a alespoň maličko přemýšlet.

Letní cesta do Chorvatska a zpět je pro mnoho Čechů nejen vyvrcholením prázdninových radovánek, ale také každoroční nejdelší cesta vlastním motorovým vozidlem. Překvapivě často tato výjimečná událost funguje jako argument nedostatečného dojezdu elektromobilů, což občas přiživí i někteří nářky o mnohahodinových čekáních u nabíječek a jinými komplikacemi. Co naplat, že takový závěr je leckdy spíše ukázkou neochoty správně využívat nové technologie, nikoli problém technologie jako takový. 

Teoretické výpočty a vysvětlování optimálního využití vysokorychlostních nabíječek tomu samozřejmě nemohou konkurovat. Sedáme proto za volant nové elektrické škodovky a vyrážíme na ostrov Krk zjistit, jak krutá taková dlouhá cesta s autem na baterky doopravdy je.

Varuji dopředu. Do Chorvatska jedu autem poprvé, naposledy jsem tam byl jako dítě před asi pětadvaceti lety autobusem. Výsledné trasy jsou tak zejména kombinací internetových doporučení a rozhodnutí GPS navigace s živými daty o dopravě a uzavírkách.

Nejkratší cestou na jih

S rozhodnutím, jakou cestou se vydat směrem „tam“, nám pomohla aplikace A Better Route Planner (v aplikačních obchodech ji najdete pod zkratkou ABRP), která pomůže s plánováním trasy a nabíjecích zastávek. Zadáte model a velikost akumulátoru svého vozu, úroveň nabití při odjezdu a aplikace vám poradí na kterých místech a jak dlouho nabíjet, aby byla cesta efektivní. Do výpočtu zahrne nejen povolené rychlosti, ale třeba i výškový profil trasy.

Plánování trasy v aplikaci ABRP

Z Benátek nad Jizerou jsme se vydali po D10 do Prahy, přes městský okruh na D1 a z ní sjeli směrem na České Budějovice a rakouský Linec. Cesta příjemně ubíhala až někam za Benešov, kde kombinace dopravního omezení a kolize tří vozidel vytvořila kolonu, ve které se jelo krokem a která nás zdržela minimálně o hodinu. Silný provoz nás provázel většinu cesty, a tak jsme k první nabíjecí zastávce dorazili nejen se zpožděním, ale také se zbytečně vysokým stavem nabití akumulátoru.

To si zaslouží malé vysvětlení. To, že vozidlo podporuje nabíjení nějakou rychlostí neznamená, že tak nabíjí v celém rozsahu kapacity akumulátoru. Typicky se nejrychleji nabíjí v nižších hodnotách nabití, například v případě enyaqu mezi 10 a 60 procent kapacity akumulátoru. 

Nabíjet tedy vozidlo třeba od 55 do 95 % je neefektivní, protože do akumulátoru uložíte méně energie za více času. Průběhu rychlostí nabíjení se říká „nabíjecí křivka“ a každý model ji má jinou. I to jsou data, se kterými ABRP pracuje, proto nám doporučil 150 kW nabíječku u Ansfeldenu, dorazit jsme k ní měli s deseti procenty kapacity akumulátoru.

První nabíjení na trase, v rakouském městečku Ansfelden.

Pomalejší jízdou jsme k ní dorazili s 32 procenty akumulátoru (zpravidla se tato hodnota označuje zkratkou SOC, z anglického State Of Charge, tedy stav nabití), protože jsme si chtěli odskočit a pořídit něco na zub, nepokračovali jsme dál, ale zahájili nabíjení.

Nabíjecí síť EnBW a aplikace Mobility+

Původně jsme se chtěli na cestu vydat s firemní nabíjecí kartou Škoda MyPowerPass, kterou si majitelé elektrických škodovek mohou pořídit a  která značně zjednodušuje nabíjení na cestách, lze jej touto jednou kartou aktivovat u velkého množství partnerských nabíječek a poté zaplatit souhrnnou fakturou. Jenže automobilka nám tuto kartu nepůjčila a já nejsem jejím zákazníkem, takže jsme si museli poradit jinak.

Volba padla na aplikaci Mobility+ energetické společnosti EnBW, což je „matka“ společnosti Pražská energetika.

Aplikace Mobility+ umožňuje najít nabíječku, spustit a ukončit nabíjení i vyřešit platbu. Fungovala naprosto spolehlivě.

Aplikace nabízí přístup k obrovskému množství partnerských nabíječek v Rakousku, Německu a mnoha dalších státech Evropy za jednotnou cenu 0,39 eura (10 Kč) za 1 kWh v případě pomalého AC nabíjení a 0,49 eura (12,50 Kč) za 1 kWh rychlého DC nabíjení včetně ultrarychlých 150 a 350kW UFC nabíječek.

Pokud byste po zahraničí jezdili více, můžete si pořídit lepší tarif za 4,99 eura měsíčně, cenu za 1 kWh pak budete mít vždy o 10 centů nižší, tedy 7,50 Kč za 1 kWh AC a 10 Kč za 1 kWh DC nabíjení.

Vyhlídková cesta

Nabíjení v Ansfeldenu jsme ukončili po návratu k vozu a krátkém naplánování další trasy. Zabralo nám to 25 minut.

ujetá vzdálenost	297 km
průměrná spotřeba	16,9 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	32 procent
dojezd před nabíjením	166 km
doba nabíjení	25 minut
doplněná energie	36,6 kWh
SOC po nabíjení	77 procent
dojezd po nabíjení	nezapsán

Pokračovali jsme dál na jih Rakouskem, částečně po dálnici A9, částečně po státních silnicích 114 a 317. Cesta je to doslova vyhlídková, kochali jsme se krásnými alpskými výhledy, projížděli vymazlenými horskými městečky a vesnicemi, širokými průsmyky, chvíli stoupali, chvíli klesali, někdy prudce, někdy pozvolna a užívali si zábavnou jízdu. Po 233 kilometrech jsme dorazili do městečka Sankt Veit an der Glan, kde na nás čekaly čtyři 150kW nabíječky.

Enyaq měl v době připojení 16 procent kapacity akumulátoru a prakticky ihned jej začal plnit výkonem 126 kW. 

Druhé a poslední nabíjení na cestě do Chorvatska, v Sankt Veit an der Glan.

Zde jsem byl manželkou přesvědčen, že když už v čase večeře parkujeme u restaurace s dobrým hodnocením (na snímku na pozadí), bylo by fajn si dát večeři. Náš časový rámec nabíjení tvořila chůze do restaurace, ukázání covid pasů, vyplnění krátkého formuláře kvůli trasování covidu-19, objednání a konzumace salátu, návštěva toalety a návrat k nabíječce. Tento proces nám trval 52 minut a za tu dobu se vozidlo dobilo do 97 procent kapacity.

Pro bezpečné dojetí do cíle by nám bylo bývalo stačilo jen zhruba 30 minut nabíjení, ale to bychom se nesměli navečeřet.

ujetá vzdálenost	233 km
průměrná spotřeba	18,6 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	16 procent
dojezd před nabíjením	100 km
doba nabíjení	52 minut (30 by stačilo)
doplněná energie	65,16 kWh
SOC po nabíjení	97 procent
dojezd po nabíjení	nezapsán

S prakticky plným akumulátorem jsme tak vyrazili na další cestu, směrem Slovinsko. S trasou jsme se spolehli na navigaci Waze a dodnes nevíme proč (snad nějaké dopravní komplikace na trase?), ale z rychlého hlavního tahu přes Villach a Jesenice nás svedla a vzala horským přejezdem přes  Ferlach, vysokohorské sedlo Loibl až do slovinského města Tržič.

Cesta to byla nádherná, samé serpentiny, ostré vracečky, strmá stoupání, prudká klesání a nádherné výhledy. Krása. Ale pokud je vaším cílem jen rychle projet, není to ideální trasa.

Takto jsme dorazili až na slovinské hranice, kde jsme se ozbrojené, ale vlídné stráže zeptali, kde si můžeme pořídit dálniční známku. Rakouskou (desetidenní za necelých 250Kč) jsme koupili na poslední české benzince před přechodem, ale takovou možnost jsme nyní neměli a digitální verze neexistuje. „Dole ve městě u benzinky,“ dostali jsme odpověď. Žádné doklady nebyly pro vstup na Slovinsko potřeba, ostatně to samé platilo i pro vjezd do Rakouska.

Horský průjezd na Slovinsko

Skrze tunel a další dávku horských serpentin a leckdy velmi prudkých klesání jsme sjeli až do Tržiče, pumpu u hlavní cesty nelze minout. Jenže při našem příjezdu je, stejně jako její sestra v protisměru, obehnána páskou a obsluha jen dokola opakuje: „Máme zavřeno, nic vám nemůžeme prodat.“ Po několika marných pokusech v okolí rezignovaně najíždíme na dálnici bez známky a se staženými půlkami míříme na další benzinku. S úlevou sjíždíme bez policejního doprovodu a za 15 eur (cca 380 Kč) kupujeme sedmidenní známku. A dvě kafe, jak jinak.

Upalujeme po dálnici dál, ale ne tak dlouho, jak bychom čekali, opět se dostáváme na silnice nižších tříd. Takto dorazíme až na hranici s Chorvatskem, kde čeká uniformovaná stráž s nataženou rukou. Předpokládám, že kontrolují potvrzení covidového formuláře EnterCroatia, který jsem před odjezdem vyplnil a vytiskl, a tak jej z okénka automaticky podávám. Papír však obratem letí zpět do vozu doplněn hlasitým výkřikem „passports!!“. Potvrzení kontroloval jiný úředník asi o 300 metrů dál. Celkové zdržení je zanedbatelné.

Dále pokračujeme směrem na Rijeku a dál k pobřeží a ostrovu Krk. Do cíle, k apartmánům ve městě Krk, přijíždíme po 267 kilometrech se skoro 200 kilometry zbývajícího dojezdu. Proto nám ani nevadí, že v ubytování není možnost nabíjení vozidla, ačkoli popis v aplikaci Booking tvrdil opak.

ujetá vzdálenost	267 km
průměrná spotřeba	16,4 kWh / 100 km
SOC při příjezdu	38 procent
dojezd při příjezdu	193 km

Celkově jsme ujeli 797 kilometrů za 11 hodin a 10 minut, celkem na cestě strávili 12 hodin 30 minut. Potřebné nabíjení by zabralo necelou hodinu rozdělenou na dvě poloviny a nezdrželo nás ani o chvilku, vždy jsme nabíjeli jen po dobu potřebnou k občerstvení a protažení a ze stejného důvodu jsme nabíjeli zhruba o 20 minut déle, než bylo pro cestu potřeba.

Nabíjení na ostrově Krk

Ráno jsme cestou na snídani popojeli k asi 400 metrů vzdálené veřejné AC nabíjecí stanici a tam auto připojili. Tyto 2x22kW AC sloupky najdete v mnoha chorvatských městech, patří do sítě Hrvatski Telekom a oba dva, co jsme na ostrově Krk použili, byly zdarma, jak hlásá na displeji nápis Električna Punionica Slobodna, Besplatno pujenie. U některých jiných může být vyžadována identifikace uživatele RFID čipem nebo pomocí SMS zprávy. Pokud by se vám nechtělo hledat pobočku Hrvatski Telekom a kupovat čip, pak lze využít i roamingovou nabíjecí službu PlugSurfing.

Nabíjení Enyaqa v přístavu města Krk. V aplikaci MyŠkoda jsme na dálku viděli jak aktuální stav baterie, tak nabíjecí výkon.

Drobnou nevýhodou bylo, že plným výkonem 11 kW se enyaq nabíjel, jen pokud nebylo v druhém konektoru nabíječky zapojeno další vozidlo, v takovém případě výkon klesl na polovinu. Stanice měla evidentně nízký rezervovaný příkon. Každopádně, když jsme vozidlo odpoledne odpojili, displej nabíjecího sloupku hlásil 47 dodaných kilowatthodin, auto 94% naplnění akumulátoru a dojezd 426 kilometrů. Pohoda.

Škoda jen, že enyaq nemá nabíjecí porty na obou stranách (jako třeba Audi e-Tron), nebo v čumáku (jako třeba Renault Zoe). Nabíječka byla v jednosměrné ulici, takže jsme museli zaparkovat hodně natěsno k vysokému obrubníku (jen tak tak, abych mohl vystoupit) aby kabel zapojený v konektoru auta netrčel příliš do prostoru ulice.

Jinak jsme si užili krásný den. Slunce částečně zakrývala oblačnost, sice bylo horko, ale ne sžíravé a spalující. Voda byla ještě příjemně chladná a osvěžující, všude průzračně čistá. Turistů bylo minimum, takže na plážích (Krk, Stará Baška) poloprázdno, při noční procházce historického centra města Krk jsme byli v uličkách někdy úplně sami, v přístavu potkávali spíše trousící se skupinky a ani do dobré restaurace nebyla potřeba rezervace, ani čekání na volný stůl.

Druhý den bylo nebe bez téměř mráčku, slunce štípalo i na namazané kůži, a tak jsme ani nelitovali, že vyrazíme zpět na cestu domů. Zajeli jsme se ještě podívat na pláže populárního letoviska Baška, kde bylo turistů již o něco více (fotky najdete v galerii), a také do městečka Vrbnik, kde je nádherné pitoreskní historické centrum s křivolakými uzoučkými uličkami.

Nabíjení Enyaqa v historickém městečku Vrbnik

Zde jsme opět využili bezplatné dobíjení, i když přiznáme, že zejména proto, že jsme nechtěli shánět kováky do parkovacího automatu. Ty sice stojí přátelských 5, 8, nebo 10 kun na hodinu, ale zpravidla nezaplatíte ani kartou, ani bankovkou, a s českým číslem ani SMS platbou. Nabíjení bylo pomalé, za hodinku a půl našeho pobytu přibylo jen 5 kW.

Vyrážíme na cestu zpět

Zatímco do Chorvatska jsme dojeli kratší a složitější trasou, zpět jsme chtěli vyzkoušet tu delší, ale cestovně svižnější dálniční variantu přes Záhřeb, Maribor, Štýrský Hradec, Vídeň, Brno a Prahu.

Cesta tam (19.6.2021) a zase zpátky (21.6. 2021) podle záznamu z Google Maps

První zastávku máme naplánovanou u dálnice A1 v místě nazvaném Vukova Gorica. Z hlediska efektivity nabíjecích časů je to zastávka velmi předčasná, protože k ní přijíždíme se 42 procenty akumulátoru, ale mám pro ní dva důvody. Je tam umístěna první superrychlá UFC nabíječka chorvatské sítě Elen, k dispozici je i několik běžných 50kW stojanů. 

Navíc, celá nabíjecí síť Elenu je zatím v bezplatném provozu, ke spuštění nabíjení je potřeba použít RFID kartu, ale ta může být od čehokoli (jak provozovatel sítě uvádí na webu), já úspěšně využil Lítačku. I po cestě opačným směrem je to tak ideální místo k rychlému doplnění akumulátoru.

Nabíjení Enyaqa u první 150 kW UFC nabíječky v Chrovatsku, na odpočívadle/čerpací stanici Vukova Gorica. V popředí dva 50 kW DC stojany, další jsou pak z druhé strany foodcourtu.

Potěšilo i zázemí, rybu s grilovanou zeleninou jsme u benzinky nečekali, zastávka se protáhla na 46 minut. Během nich se enyaq dobil na 98 procent.

ujetá vzdálenost	131 km
průměrná spotřeba	17,3 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	42 procent
dojezd před nabíjením	197 km
doba nabíjení	46 minut (oběd)
doplněná energie	48,9 kWh
SOC po nabíjení	98 procent
dojezd po nabíjení	441 km

Vyrážíme dál, svištíme vždy maximálními povolenými rychlostmi podle GPS (při reálných 130 km/h vozidlo ukazuje 132 km/h), samozřejmě s ohledem na provoz a dopravní situaci. A taky mýtné brány na dálnici, Chorvatsko nemá dálniční známky, ale čas od času projedete bránou. Na jedné po stisku tlačítka dostanete lístek, na další jej kartou zaplatíte.

Svižné cestovní tempo nám kazí dlouhá a pomalá fronta u hranic se Slovinskem. Jde sice jen o kontrolu pasů, v našem případě občanek, ale otevřeny byly jen dvě stanice, což úředníkům přišlo nejspíše zbytečně mnoho, protože jednu z nich zavřeli asi tři auta před námi a pak se vše zipovalo k jedinému fungujícímu okénku.

Slovinskem projíždíme tak krátce, že je nám skoro líto peněz za dálniční známku. Na hranicích s Rakouskem jsou namátkové kontroly, ale na nás úředník mávne, a tak pokračujeme bez zdržení.

Jedeme na Štýrský Hradec, po 241 kilometrech zastavujeme u nabíječky ve Fieldkirchenu. Jsou tu čtyři 150kW stojany.

Nabíjení Enyaqa ve Fieldkirchenu u Štýrského Hradce

Do přilehlého McDonalda zaběhneme na toaletu a pro kafe, trochu protáhneme nohy a záda a po 30 minutách pokračujeme dál na Vídeň.

ujetá vzdálenost	241 km
průměrná spotřeba	20,6 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	31 procent
dojezd před nabíjením	116 km
doba nabíjení	30 minut
doplněná energie	45,3 kWh
SOC po nabíjení	86 procent
dojezd po nabíjení	351 km

Jízda elektromobilem po rakouských dálnicích má jedno příjemné specifikum. Některé úseky mají v určitých časech rychlostní omezení za účelem snížení emisí, typicky na 100 km/h. Hodnota je na světelných tabulích označena písmeny IG-L, tedy Immisionsschutzgesetz​-Luft (zákon na kontrolu ovzduší). A toto omezení pro elektromobily neplatí a výjimku mají i ty s českou EL značkou (čtěte více). Nemalou část rakouských dálnic jsme tak projeli ve vyšším tempu, než by bylo možné ve voze produkujícím lokální emise.

Prostor před námi tmavne, oblohu v dálce protínají blesky. Další zastávku děláme jen po 185 kilometrech, na okraji Vídně.

Nabíjení Enyaqa ve Vídni

Toaleta, kafe, po dvaceti minutách s prvními kapkami deště pokračujeme směrem na Brno.

ujetá vzdálenost	185 km
průměrná spotřeba	20,0 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	35 procent
dojezd před nabíjením	151 km
doba nabíjení	21 minut
doplněná energie	30,2 kWh
SOC po nabíjení	72 procent
dojezd po nabíjení	nezapsán

Z jednotlivých kapek se stává průtrž mračen, blesky bičují oblohu a nás opět příjemně překvapuje, jak se v Rakousku jezdí. Všichni rovnoměrně zpomalí na zhruba 80 km/h a nejhorší přívaly vody absolvují v nízké rychlosti. Nenašel se žádný závodník, co by vedle nás trénoval aquaplaning.

Přejíždíme české hranice, zde nikdo nic nekontroluje, pokračujeme dál na Brno, škoda že tu ještě není dálnice, a poté pokračujeme po D1 na Prahu. Délka rozkopaných úseků a pomalost pokračujících stavebních prací je až udivující. Po 233 kilometrech dorážíme s 9 procenty akumulátoru k poslední nabíječce naší cesty, 175kW UFC stanici E.ON na Vystrkově.

Poslední nabíjení Enyaqa na cestě, u nabíječky E.ON na Vystrkově u D1.

Dáváme poslední kafe, protahujeme nohy a záda a už toho máme trochu plné kecky. Poprvé taky pár minut pouze čekáme, až budeme mít dostatečnou rezervu akumulátoru.

ujetá vzdálenost	233 km
průměrná spotřeba	19,3 kWh / 100 km
SOC před nabíjením	9 procent
dojezd před nabíjením	42 km
doba nabíjení	21 minut
doplněná energie	38,4 kWh
SOC po nabíjení	60 procent
dojezd po nabíjení	239 km

Pak už jen pokračujeme co rychlostní limity dovolí a po 140 km dorážíme domů. V akumulátoru zbývá 19 procent kapacity, vozidlo pomocí nabíjecí sady připojuji do malé třífázové zásuvky a ráno, když se probudíme, je již akumulátor vozidla opět plný.

Máme za sebou 932 kilometrů, jízdou jsme strávili 11 hodin a 19 minut, na cestě celkem byli 13 hodin 35 minut. Samotné nabíjení trvalo 1 hodinu a 58 minut.

Závěr

Před začátkem cesty jsem si myslel dvě věci a myslím si je stále. Tou první je, že hnát se autem dvanáct a více hodin v kuse k moři není nejlepší nápad. Když už jedu autem, raději využiji svobody individuální dopravy a již po cestě si najdu cíle, kde chci něco vidět, zažít, prozkoumat. Příkladem může být naše dva roky stará cesta s Hyundai Kona Electric do Itálie. I cesta může být cíl.

Druhou věcí je fakt, že ani přímá cesta do Chorvatska a zpět není s moderním elektromobilem s vysokorychlostním nabíjením žádný problém. Jen se musíte zbavit návyku „tankovat plnou“, to je s nabíjením zbytečně zdlouhavý postup. S enyaqem je nejrychlejší nabíjet v rozsahu 10 až 60 procent kapacity akumulátoru, odpojit a jet dál. A samozřejmě využívat co nejrychlejších nabíječek, ideálně odpovídající maximálnímu nabíjecímu výkonu vozu. Enyaq se umí nabíjet výkonem 125 kW, proto jsme volili 130, 150 a 175kW stanice. 

I díky tomu jsme k nabíjení využívali přestávky, které bychom dělali i s vozem se spalovacím motorem: na protažení, občerstvení, toaletu a samotné nabíjení nás tak nijak nezdrželo.

Pokud vám jde o rychlý přesun, je dobré oprostit se od představy bezplatného nabíjení. Za tím je často nutné sjíždět do center měst a k nákupním zónám, navíc jde zpravidla v lepším případě o pomalejší 50kW DC, nebo v horším případě o pomalé 22kW AC stojany. Ty při běžném provozu vozidla zpravidla bohatě stačí, ale při dálkových přesunech jsou rozhodně praktičtější UFC vysokorychlostní nabíječky.

Všechny nabíječky, ke kterým jsme zajeli, fungovaly. Nikdy se nám nestalo, že by byly všechny stojany obsazené. Pouze jednou nabíječka vyhlásila během spouštění nabíjení chybu, pak stačilo po zastrčení na chvíli rukou přitisknout konektor k vozidlu. V případě těžkých, kapalinou chlazených kabelů pro vysoké proudy se může stát, že volně visící konektor nedosedne úplně natěsno a bezpečnostní systémy zabrání ve spuštění nabíjení.

Zahraniční nabíjení nás přišlo na 86,84 eura, tedy 2 214 Kč. K tomu je potřeba přidat 345 Kč za nabíjení u E.ONu na cestě zpět a domácí doplnění akumulátoru po příjezdu, která nás se základní domácí sazbou ČEZu přišlo na 320 Kč. Suma sumárum jsme za elektřinu utratili 2 879 Kč.

Celkem jsme ujeli 1 842 kilometrů, kilometr nás tak vyšel na 1,56 Kč. Náklady jsou tedy stejné, jako kdybychom jeli benzinovým vozem s reálnou průměrnou spotřebou 5,1 l benzinu na 100 kilometrů. Což vůz velikosti enyaqa nenabídne.