Od té doby najel pouhých deset tisíc kilometrů. Kromě počátečního servisu, o němž jsme podrobně psali, dostal pár spotřebních dílů - nic drahého, co by stálo za řeč. Zkušenostem s provozem se budeme věnovat v jiném tématu, teď je nejdůležitější, že mluvíme o udržovaném autě bez nutnosti okamžitých investic.
Na tachometru svítí údaj 146 302 km - a jsou skutečné, doložené servisní knížkou, v jejímž vyplňování pokračujeme. Samozřejmě už ne ve značkovém servisu, to u vozu z roku 2001 nemá smysl, ale i tak je to pro potenciálního kupce důležitý dokument.
Rozhodujeme se vyzkoušet výkup druhého největšího českého autobazaru - Auto ESA, konkrétně centrály v pražských Štěrboholích. (Do české jedničky AAA Auto nechceme, dobře nás tam znají). S předstihem několika dnů voláme na výkupní infolinku „Es“. Jenže žádné slibování se nekoná. „Narozdíl od konkurence vám cenu po telefonu nenabídneme, musíme auto vidět. Ale zájem o něj máme. Je to benziňák, má příznivý nájezd kilometrů, určitě přijeďte. Co nejdřív,“ láká operátor.
Takže jsme tady. S naleštěným autem, aby dělalo co nejlepší dojem. Nevíme, jestli to není zbytečné, ale ve všech poučkách se to tak píše. Ptám se na to mladého sympatického výkupčího - s úsměvem říká, že to samozřejmě působí líp, ale na případnou cenu to vliv mít nebude. Ptáme se, jestli si můžeme udělat z prohlídky pár fotek mobilem, nechceme provokovat. A nikdo nic nenamítá, koneckonců, je to naše auto.
Musíme chvíli čekat, všechny zvedáky jsou obsazené - a u toho, kam pojedeme my, probíhá výměna názorů. U černého dieselového VW Golf Variant, na pohled velmi zachovalého (tenhle chlapík si ale nedal práci s umytím), se majitel rozčiluje - výkupčímu se totiž nezdá tloušťka laku. Majitel tvrdí, že auto nikdy nebouralo, výkupčí tvrdí, že je lakovaná nejen kapota, ale i střecha, takže to vypadá na větší opravu. Naštvaný chlapík odjíždí. Hm, že si tohle nechali ujít, říkáme si. Tenhle golf vypadal jako ideál každého bazaristy, z prodejní plochy by zmizel během pár dnů...
Jsme na řadě. První, co po nás chtějí, jsou doklady od auta, malý i velký techničák, přidáváme servisní knížku. Technik kontroluje VIN kód, tedy rodné číslo auta, a pak předává papíry někomu, kdo je bude prověřovat v počítači.
My mezitím jedeme na zkušební jízdu. Není dlouhá, ale pokrývá všechny možné podmínky: malé kovové retardéry, na nichž se zkouší pevnost náprav, prudké zatáčky, na v podstatě uzavřené ploše za obchodním domem se testují brzdy. „Pánové, teď prosím pozor, dupnu na to!“ varuje bazarový technik a dobře dělá, stačíme se chytit.
Celou cestu komentuje všechno v příznivém duchu, tváří se přátelsky - až to působí, že se mu auto skutečně líbí. V podstatě se vším, co říkám já, souhlasí - zvlášť když tvrdím, že přestože je PT Cruiser pro Čechy pořád exot, je to normálně dobře fungující a skvěle vybavené (jak je u Amerik zvykem) praktické malé MPV. Jenže vysvětlujte to národu, zamilovanému do dieselových oktávií, když většina lidí si ani nedá tu práci, aby si zjistila, že náhradní díly na chryslera jsou zhruba stejně drahé jako na kteroukoli škodovku.
Vracíme se zpátky do bazaru, technik rovnou najíždí na zvedák. Nejprve ale obchází auto s měřičem tloušťky laku, který odhaluje jen to, co jsme přiznali předem - tedy lehkou retuš zadního blatníku. Na něm je lak tlustší než originální, ten je všude jinde 16 až 18 mikrometrů. Kdyby byl pod lakem kyt, okamžitě by to bylo poznat.
Ani to ale ještě nestačí - výkupčí začne sundávat i těsnění kolem dveří. Trochu se vrtím, kdoví, jak to tam bude pak držet - takže se jen zlehka ptám, jestli je to nutné. Prý je. A u všech dveří! Na svarech a hranách plechu by se prý poznalo svařování, rovnání karoserie a podobně. Důvěřuj, ale prověřuj - a tady nám, zdá se, nevěří ani trochu.
Mezitím přichází druhý technik, vrací nám doklady a předává vytištěný list papíru s prověřením původu a kilometrů Cebia. Všechno je v pořádku - což nás nepřekvapuje. Ale upřímně řečeno - úplnou jistotu ani taková prověrka nedá.
Auto jsme totiž přivezli ze Švýcarska, a první záznam o stavu kilometrů je až z dovozové STK. Kdyby auto někdo stočil už v cizině, poznalo by se to jen těžko. My jsme tenkrát uvěřili souladu zápisů v servisní knížce (poslední měsíc před prodejem) a důkladné servisní prohlídky - jinak bychom auto ani nekoupili.
Auto se začíná zvedat. Ptáme se, jestli se taky můžeme podívat zespoda, nikdo nemá námitek. Olej ani žádné jiné kapaliny netečou, jen technik, který s námi jezdil, ukazuje druhému na levou stranu. Něco tam vypadá jinak než na pravé.
„Tyčka stabilizátoru má vyžvejkanou gumu. Však mě se zdálo, že občas klepe,“ baví se chlapi. „Aha, zajímavé. Že nic neřekl rovnou při jízdě? Asi profesionální postup - to špatné si nechávají pro sebe a vybalí to na nás až najednou,“ říkám si. Trochu se ještě šťourají v puchýřcích rzi na přední nápravnici, ale rovnou se shodují, že je to koroze lokální, a tedy ničemu nevadící. Ještě aby ne, komentuju to v duchu - vždyť jinak by auto asi neprošlo před týdnem technickou kontrolou.
Jsme na konci, celá procedura trvala asi půl hodiny. Chlapi výkupčí jdou do prosklené kukaně manažera, říkají mu, co zjistili, a on si nás pak bere na paškál. Jsme trochu napjatí a nervózní, i když víme, že je to jen jako - co teprve, kdybychom auto prodávali doopravdy!
Teď to bude nejzajímavější. Máme poměrně přesnou představu, za kolik by se auto dalo na trhu prodat: 55 tisíc korun. Prošli jsme si všechny inzeráty, nejhorší kusy jsou za 20-30 tisíc, nejlepší za 70. A my víme, že auto je udržované, nemá žádnou větší slabinu. A ještě něco víme: když jsme vypustili na internet inzerát, psali nám hned „supi“, že nám dají na fleku 30 tisíc. Ani náhodou! A pak to prodáte za 50 jako my...
„Papíry jsou v pořádku, motor jede slušně, auto je nebourané, tam žádné výhrady nemáme. Interiér je zachovalý,“ začíná manažer a končí slůvkem Ovšem! Bylo jasné, že to přijde... „Je tam nějaká lokální koroze, musí se měnit čep (tady se plete, je to tyčka stabilizátoru), slabší jsou brzdy, ty bychom museli před prodejem ještě měnit, máme svoje standardy,“ pokračuje.
V duchu si říkám, že o brzdách taky za jízdy nikdo nic neříkal - auto takhle brzdí od začátku. Ale budiž, něco si vždycky najdou, říkám si v duchu a jsem zvědav, co z něj vyleze. „Takže bychom se dostali na 30 tisíc korun v hotovosti,“ uzavírá. No, to je tedy terno. „Ty už nám nabízeli vypečení internetoví překupníci, to se nedomluvíme,“ říkám.
Když manažer vidí, že o první nabídku vůbec nemáme zájem, nezabalí to. Pokračuje jakoby nic. „Vzhledem k tomu, že auto je nadprůměrně zachovalé a servisované, mohli bychom se dostat na 35.“ Kroutím hlavou. „Maximum je 40 tisíc, výše už jít nemůžeme. Budeme muset vyměnit ten čep, nechat si prostor pro slevu, a stejně tady to auto bude dost dlouho stát. Je to exot,“ uzavírá.
To už zní líp. Kdybychom auto skutečně chtěli prodat, měli bychom teď možná brouka v hlavě. Nakonec jsme se dostali na relativně slušnou cenu.
Protože tušíme, že z našich „cílových“ 55 tisíc bude v reálu spíše 50 - o slevu si jako o první věc dnes řekne každý zájemce - jsme na desetitisícovém rozdílu. A to skutečně budeme muset vyměnit tyčku stabilizátoru, což je sice pársetkorunová položka, ale je nutné pak nechat seřídit geometrii přední nápravy. Což nějaké peníze a čas spolkne.
Museli bychom taky auto fotit, vystavit na inzertních portálech, scházet se s kupci a vůz předvádět... Manažer si mé mlčení vykládá jako váhání - a přidává ještě pár argumentů. „O nic se nestaráte, žádné papíry neřešíte, všechny záruky za skryté vady přebíráme my jako nový majitel.“ To zní ještě líp.
My ovšem auto ve skutečnosti prodávat nechceme, takže se loučíme s tím, že ho přece jen zkusíme nabízet v inzerci sami. Jsme ale překvapeni - v reálu bychom si to možná nakonec rozmysleli a raději ho nechali v bazaru...
Jak prodávat
Zdroj: Petr Přikryl, předseda asociace Asociace prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR |
