Veteránské závody mohou být v očích nepoučených nuda. Chyba, je to adrenalin jak hrom. Autodědeček se zapotí i včetně ventilků, posádky se hádají, zažívají vítězství a rvou si vlasy za pokažené rychlostní zkoušky.
Když jsme s embéčkem z roku 1967 do sedmnáctisetkilometrového závodu z Mohuče do Monte Carla jménem Histo Monte startovali, nečekal nikdo, že budeme jedním z miláčků startovního pole. Speciálně upravená tisícovka, se kterou duo Ota Landecký - Otto Kramář jelo v devadesátých letech dálkové rally z Londýna do Mexika a taky Panamy na Aljašku, je výrazná svým bojovým závodnickým dresem.
Opatrnost nestačila
Pětistupňová převodovka původem ze Škody 135 byla svéhlavá už od startu. Podřazování na dvojku chtělo cvik, jemnou ruku chirurga a meziplyn. Nakonec jsme si na sebe zvykli. Druhý den před polednem dojedeme na start další rychlostní zkoušky. Tři-dva-jedna-start. Řadím jedna, po chvilce dvojku, dvě ostré zatáčky a... trojku už nezařadím. Hrozivý nezdravý rachtavý zvuk a řadička mě doslova kopne do ruky. S rachotící převodovkou se dokodrcáme do cíle, je to necelých 40 kilometrů.
Vypadá to, že končíme. Po prvním dnu jsme byli osmí, jednu rychlostní zkoušku jsme dojeli na sdíleném prvním místě a z dopoledních „erzet“ druhého dne máme také dobrý pocit.
Parta servismanů trojnásobného německého mistra rallye Matthiase Kahleho, který je hvězdou německých veteránských závodů, to ale jen tak nenechá. „Díly tu máme, máme celou převodovku, zkusíme to přeskládat,“ říká její šéf Jens Herkommer. Nemá úplně identickou převodovku, ale vnitřnosti jsou podobné, přeskládat do naší skříně by měly jít.
Embéčko tedy absolvuje nejprve dvě stě kilometrů v luxusním přívěsu připojeném za benzinové Porsche Cayenne, které poskytne jeden ze soupeřů. Sympatický chlapík za volantem bonvivánského SUV, které se s tunou a půl za zády (necelých 900 kilo váží embéčko + přívěs) ani nezadýchá, uhání po okreskách a my trávíme desítky minut na telefonu.
Sehnat v pátek odpoledne ve Francii dílnu, kde by se dalo auto v rozumných podmínkách rozebrat, zvednout na heveru a opravit, se ukáže jako neřešitelný problém. Francouzi si svou páteční odpolední pohodičku nenechají vzít.
Jens a jeho parta tak zavzpomínají na léta adrenalinu v opravdových rallye, kdy servisovali Kahleho rallyovou škodovku. Jsou to specialisté na staré a závodní škodovky a závodní speciály mu chystají dodnes.
Rozbalí tedy bez okolků dílnu přímo v garážích hotelu v centru města. Dodnes jsem si jistý, že to nevěděli ani na recepci toho nóbl hotelu. Posádky soupeřů se ale místo večeře chodily fascinovaně dívat na to divadlo a uznale mručeli.
Únava materiálu
Embéčko má specifickou architekturu, na druhou stranu je z dnešního pohledu dokonale jednoduché. A Jens a jeho parta zná tyhle škodovky do šroubku. Motor musí ven, pak i celá zadní náprava, ve které je mezi poloosami sevřená skříň převodovky společně s diferenciálem.
Když při vypouštění oleje z převodovky vypadne zub, je jasné, že jde do tuhého. Po vytažení poloos se z diferenciálu vysypou úlomky kovových kamenů ustavujících poloosy ve správné poloze v diferenciálu. Extrémně pevné kameny se prostě rozlomily. Převodovka je trop, přišli jsme o předlohový hřídel. „Dvojka a trojka kaput,“ říká Jens. Další ozubená kola jsou s půlkou zubů. Chlapi mě uklidňují, že moje práce to být nemůže, prací ve velké zátěži při dálkových soutěžích za ty roky prostě materiál povolil.
Už „půlení“ a rozborka převodovky je pro mnohé mechaniky noční můrou. Tu krabici plnou koleček, hřídelí, vymezovacích kroužků a dalších komponent ne každý pochopí, a když už ji rozebere, není jisté, že ji dokáže složit. Jens vypadá, že by to uměl i poslepu - v těch garážích taky není moc vidět.
Šestice chlapíků, kteří kolem embéčka kmitají, je ale v ráži. Je vidět souhra, nikdo se nikomu neplete, ví kam přiskočit, v jakém pořadí rozebírat, kde mají nářadí (jeden z nich stále systematicky uklízí). Hlavně je ale vidět nadšení z akce, konečně dělají něco jiného než dotankovávají a čistí okna.
Mladší leží pod autem vyheverovaným na stojiny, utahují, povolují, zvedají, makají. Jens jako starý mazák obstará jemnou mechaniku. Naši pětistupňovou převodovku doskládá z nových dílů čtyřstupňové skříně. My potřebujeme náš diferenciál, a hodí se i ta pětka. Jens asi dvacet minut ustavuje na místo poloosy s pomocí nových kamenů. Pak zas vše namontovat zpátky. Motor vyheverovat na zvedáku (zavěsit není jak), usadit zpět na místo, přimontovat, zapojit. Odvzdušnit brzdy, dolít chladící kapalinu a nový olej do převodovky. Celkový čas: čtyři a půl hodiny.
„Asi bude někde prosakovat olej, přeci jen to tu tak neutěsním jako na dílně,“ varuje Jens. Byl moc skromný, to je mu vlastní - dalších osm set kilometrů absolovuje škodovka v neuvěřitelném kalupu po zakroucených alpských průsmycích, na závěr velké finále na bájný kopec Col de Turini nad Monte Carlem a oleje se neztratila ani kapka.
Embéčko nás dovezlo do cíle v plné síle a s velkou parádou. Celkově jsme dojeli kvůli penalizaci za vynechání jedné odpolední etapy dvaačtyřicátí, nebýt jí, jsme do patnáctého místa. Letos startuje tým z Muzea Škody na jeden z nejparádnějších veteránských závodů zas. A čest té nádherné tisícovky bude ve startovním poli tentokrát hájit Škoda 100.
