„Rád jsem vždycky maloval auta, co mají tvář a duši. Auta, ze kterých nějakým způsobem vyzařuje krása, ty musíte milovat. A pak vedle nich máte záplavu aut, kde nic není, jen plech, sklo, guma, dneska plast… prostě takové ledničky na kolech,“ vyprávěl Václav Zapadlík.
Maestro
Česko má štěstí na tvůrce krásných aut. Ale i na autory, kteří dokázali na svých kresbách a malbách auta zachytit snad ještě lépe, než jaká jsou v realitě. Do absolutní špičky ke Kamilu Lhotákovi a Theodoru Pištěkovi patří i Zapadlík, kterému spousta lidí neřekla jinak než Maestro. „Nikoliv proto, že bych byl nějaký velký mistr, to bylo pro můj tak trochu rozevlátý styl života a pozdní příchody. Ze začátku to bylo myšleno určitě trochu pejorativně, ale pak se to vžilo a všichni mi tak začali říkat. Až jsem se s tím nakonec smířil,“ vzpomínal letos v dubnu pro magazín Auto DNES.
K autům měl blízko odjakživa, smysl pro technické detaily pochytil, když pracoval s tátou v jeho autodílně. „Když člověk vyrůstá v automobilové rodině, všimne si detailů, které mu v hlavě už zůstanou navždy,“ vysvětloval.
Václav Zapadlík23. září 1943 - 21. srpna 2018 Český malíř a ilustrátor, světová extratřída v zobrazení historických automobilů. Byl považován za mistra technických detailů. Jeho kresby a malby starých aut jsou realistické do té míry, že mohou připomínat až fotografie. Přesnější ale je, že vytvářel portréty vozů, které mají svou dobovou atmosféru. Jeho tvorbu lze najít ve stálých expozicích zahraničních muzeí, zejména v USA. Nejrozsáhlejší má v kalifornském muzeu v Danwill u San Franciska, považovaném za největší veteránské muzeum na světě.  |
Doma měl i několik veteránů: „Patřím do té generace, kterou bavilo se v autech hlavně hrabat,“ komentoval.
A popsal, jak také vznikaly jeho obrazy. Vzpomínal na malbu auta značky wikov: „Kdysi jsem ho viděl v rozměru asi 4×4 cm na jedné ušmudlané fotce, kterou mi ukázal známý motoristický odborník inženýr Hausman. Ale před autem stály nějaký baby, takže ty vůbec nejdůležitější věci na fotce ani vidět nebyly. Obrázky přesně podle fotografií, jak jsem to dělal v 70. letech, mě později vůbec nebavily. Dělal jsem hlavně podle své představivosti.“
Kolik obrazů přesně vytvořil, nevěděl: „Když bych to vzal dohromady i se všemi černobílými kresbami, s nimiž jsem začínal v motoristických časopisech, tak toho budou tisícovky,“ odhadoval.
Používal snad všechny techniky. „Asi nejjednodušší je akryl. Olej je složitější, s ním jsem nakonec přestal, terpentýn nesnášeli mí pejskové. Obecně mám rád lavírovanou tuš a hodně obrázků mám také technikou kvaše. Z hlediska malířského trošku nečistá technika, něco jako křížený pes. A můžu prozradit, že v poslední době jsem se nebál použít i černý fix, když jsem třeba dělal tank, který vyšel na známce,“ vypočítával a vzpomínal, že na tuto techniku se ho vyptával i Karel Gott. “Jak je známo, sám maluje. Tak jsem mu prozradil, že nemám problém ani s moderními fixy, protože to krásně rychle schne. Jenom kroutil hlavou.“
Zapadlíkovy obrázky potkáváme všude: v knihách, kalendářích, muzeích. „Říkal jsem si, že do smrti už mi schází jen udělat nějakou známku. A nevěřte tomu, uplynulo pár dní a volali mi z České pošty, jestli bych nechtěl udělat známku s veteránem. Já ale na to, jaké auto vybrat, vždyť je tolik významných veteránů, co by si to zasloužily. Jen jednoho jsem dělat nechtěl… No nakonec z toho byl celý aršík od Ameriky přes Itálii, Německo, Česko. Dokonce se mi tam podařilo propašovat i harleye,“ vyprávěl pro automagazín, který je úterní přílohou deníku MF DNES.
Poslední roky Václava Zapadlíka trápilo zdraví: „Užil jsem si toho dost, zvlášť v Americe. Ale teďka už to není můj život. Zdraví a ruka taky neslouží jako dřív. A jak říkám, moje nejlepší kamarádka cukrovka velí dost. Dokonce malířské štafle – tedy stojan – jsem už prodal,“ uzavřel skvělý malíř.
