S obrovitým volantem se pere Markéta Profeldová, nepřehlédnutelná hvězda závodu 1000 mil československých; jízdy sportsmanů, kteří používají místo parfému benzin.
Ruce od oleje, generálka na krajnici
Je to ten nejúžasnější zážitek, který si může československý autofanoušek nadělit. Má to být spíš spanilá jízda, ale je to pořádný kalup.
Markétě Profeldové vlaje za hlavou velký pletený cop, s velkými náušnicemi si pohrává vítr a bugatka neuvěřitelně zarputile frčí. Ostatní auta na okresce doslova předlétává, je to fascinující divadlo. A o pár kilometrů dál stojí a opravuje. To je druhá tvář „mil“: pořád se opravuje. Taky proto startovní pole doprovázejí odtahovky a obětaví servismani, kteří u krajnice umějí pomoci s poloviční generálkou motoru.
Markétě opravuje závodní stroj její manžel Standa, který jede s druhou modrou bugatkou. Uhánějí stále spolu, a spolu taky často opravují, Standova původně sněhobílá stylová kombinéza je celé tři dny kouzelně špinavá od oleje a prachu. Uřídit ten legendární stroj, kterým závodila taky Eliška Junková, je fuška i pro chlap.Najet stovky kliometrů s osmdesátiletými a staršími auty, která často místo brzdění spíš jen zpomalují a jejich řízení připomíná kormidlování, je heroický výkon. O to větší poklonu Markéta zasluhuje.
Dvakrát do Bratislavy přes noc
Závod 1000 mil československých se jel v červnu 1933, 1934 a 1935. Byl vypsán pro „cestovní automobily“, tedy provedení přímo odvozená ze sériové produkce. Inspirací pro pořádající Autoklub Republiky Československé byl jeden z nejslavnějších závodů světa – italská Mille Miglia. Rychlostní závod se jel na tehdy nejdůležitější domácí silniční trase Praha – Kolín – Německý (nyní Havlíčkův) Brod – Jihlava – Velké Meziříčí – Brno – Břeclav – Bratislava s tím, že účastníci závodu jeli dvakrát z Prahy do Bratislavy a zpět do Prahy bez přerušení.
Celkem tedy téměř 1600 kilometrů ostré jízdy bez odpočinku. Ztížených navíc tím, že soutěž byla odstartována odpoledne a významnou částí tedy probíhala přes noc. Jak mizerně tehdejší auta svítila, si dokážete představit – prostě se jelo do tmy, o zbytek se musely postarat štěstí a odvaha. Byl to rychlostní závod, jel se ovšem na otevřených silnicích za plného provozu. Pod kola rozvášněných vozů s přemotivovanými piloty se pletly koňské povozy, funící náklaďáky, cyklisté, chodci, zvířata... K tomu připočítejte nezpevněné komunikace a techniku na úrovni automobilové doby kamenné – tuhé nápravy, listová pera, třecí tlumiče, šnekové řízení... Takřka 1600kilometrová délka původní trati prověřila nejen rychlost a ovladatelnost vozidel, ale hlavně jejich robustnost a spolehlivost.
Meziválečná „míle“ se mohla směle počítat mezi špičku automobilových závodů. Absolutně nejrychlejší na této trati byl vítěz druhého ročníku Jindřich Knapp na voze Walter Standard S, který celý závod ujel průměrem téměř 104 kilometrů v hodině a v poslední čtvrtině závodu z Bratislavy do Prahy dokonce dosáhl průměru přes 108 km/h. V dnešním provozu jsme nedosáhli ani na polovinu.
Společně s závodem do vrchu Zbraslav-Jíloviště a Velkou cenou na Masarykově okruhu je maraton Československem legendou. Jeho slávu oživil v roce 1970 Veteran Car Club Praha na oslavu tuzemského motorsportu, historie a kvality vozů českých značek. V letech 1970 až 1977 se akce konala každoročně, později již jen příležitostně a od roku 2015 opět každý červen. Od roku 2013, kdy bylo 80. výročí prvního závodu, se závod jezdí stále na Československé trase Praha – Bratislava – Praha a je rozdělen do tří dnů.
Z pražské Opletalovy ulice se startuje od budovy Autoklubu ČR velmi brzo, startér vypouští vozy v minutových intervalech od šesté hodiny ranní. Na trať se vždy vydá více než stovka aut, osmdesát v hlavní soutěži, další kvůli přílišnému mládí jedou jako doprovod. Tentokrát organizátoři na cestu nenastražili tajné kontroly, na programu zůstala jízda pravidelnosti nebo soutěž v rychlosti výměny kola.
První den přes čtyři sta kilometrů z Prahy přes Kolín, Čáslav, Brno a Hustopeče do Bratislavy. Druhý den v osm ráno start z centra Bratislavy na slovenskou etapu, která z části kopíruje trasu známého závodu 500 kilometrů slovenských včetně měřeného úseku na Pezinské Babě, kde se dodnes závodí do vrchu.
1000 mil československých
1000 mil československých
1000 mil československých
Sportsmeni na trati
Markéta Profeldová pod ten zakroucený nádherný stoupák nedaleko Bratislavy s rychlými táhlými zatáčkami přiburácí se svou bugatkou bez kapot motoru, který potřebuje rychlost, aby se uchladil. Je to velké divadlo: zastaví pod kopcem, vínové auto zahalí oblak páry a pod motorem je louže. Další servisní a chladící pauza a jede se nahoru.
Třetí den zpět z Bratislavy do Prahy. Jede se ve volnějším tempu než kdysi, i tak je to kalup, posádky tráví v autě klidně dvanáct hodin denně. Hlavním úkolem je ovšem projet celou trať a dojet. Není to jen spanilá jízda, je to společenská události automobilových sportsmanů, kteří se baví, pomáhají si, půjčují benzin, nářadí a díly. Většina se zná a potkává se i na dalších veteránských akcích.
Na startu se sešly opravdové automobilové perly. Startovní pole má bez nadsázky vyšší úroveň než některé slavné evropské veteránské setinové rallye s mnohonásobně vyšším rozpočtem a větším zázemím. Miroslava Krejsu, ředitele a hlavního organizátora závodu, pohání hlavně nadšenectví a láska ke starým autům. Jeho manželka Lenka poslední půlrok před závodem tráví přípravami většinu volného času. Trasu několikrát dopředu projíždějí a cizelují itinerář české části závodu.
Svou lagondou z roku 1933 pak Krejsovi uhání společně s ostatními. Nádherný otevřený čtyřmístný sportovní vůz s kouzelně zvučícím šestiválcem používají jako inspekční auto – potřebují se rychle přesouvat mezi průjezdními kontrolami, pendlovat sem a tam, zařizovat odtahy, řešit potíže...
Kromě bugatek jedou hlavně dvoutaktní aera, jawy, obrovité waltery, škodovky, pragovky, k tomu nádherné jaguary, rtuťovitá MG nebo atletická BMW. Dvanáctiválcový Rolls-Royce jen tiše ševelí. Nádherné aerodynamické tatrovky s charakteristickým hlasem ladně sviští po rovinkách a z kopce, do stoupání trochu funí.
A pak naše škodovka, přespětimetrový šestiválcový superb – opravdový koráb s budoárem pro čtyři vzadu za prosklenou přepážkou, pro nás je ale místo vepředu „na kozlíku“. Majestátní limuzína, kterou si muzeum Škody cení na pět milionů korun, si vybrala své slabší chvilky na slovenské, nejkratší 230kilometrové etapě. Nakonec jsme ji po několika opravách elektroinstalace a laborováním se svíčkami dokončili. Poslední den už zas Superb šlapal jako hodinky a do cíle dorazil v kondici. Průtrž mračen na vjezdu do Prahy z něj smyla prach za tisíc kilometrů. Někdo se před deštěm a blesky schoval na benzince, drsňáci v bugatkách bez střechy bohatýrsky uháněli dál, nic jiného jim nezbylo.
Navigátor je potřeba
Většina závodících autodědečků má volant na pravé straně, už to je v dnešním hustém provozu komplikace. Spolujezdec na levém sedadle tak často funguje i jako odbočovací asistent, hlídač mrtvého úhlu a levá směrovka. Někdy je třeba na blížící se auta mávnout, aby nás pustila z připojovacího pruhu.
Jede se podle šipkového itineráře. Navigátor musí být stále ve střehu. Často jsou instrukce jen přibližné. Někdo jede sám, s rozpisem na klíně. Auta se na dlouhé trati často sjíždějí, předjíždějí, jedou v šiku. Časovými a průjezdními kontrolami je ovšem třeba projíždět v přesně stanovený čas, jinak hrozí trestné body. Na náměstích mílaře vítají, školáci jsou nadšení, všichni mávají; na Slovensku je publikum větší a o poznání vřelejší.
Samozřejmostí jsou stylové doplňky posádek – dobové obleky, rukavičky, kožené helmy, letecké brýle, letošním hitem jsou bílé závodnické overaly. Všichni ti autodědečci – v pravidlech stojí, že se hlavního závodu mohou zúčastnit jen předválečná auta (do roku 1939) – jsou v perfektním stavu. Jenže se jede přes tisíc kilometrů, a to už dá prastarým auťákům zabrat, obzvlášť v pětatřicetistupňových vedrech.
Na první etapu se vydala historická auta, která péčí svých majitelů a restaurátorů vyhlížela, jako by právě vyjela z továrny. Velkou pozornost budí kousky s patinou, ať už původní nebo uměle vytvořenou. Závodníci často auta mění, někdy dorazí na start úplně jiným vozem než nahlásili, to když si ten původní autodědeček postaví hlavu. Někteří dokážou vyměnit expediční speciál i v průběhu závodu, připravit se o ten zážitek by totiž byla obrovská škoda. A když už se vůz porouchá na trati, přisednou do jiného auta. Auto odstavené na parkovišti restaurace U Nedbálků v Ostrovačicích si vyzvednou v neděli po závodě. Až tu slávu všichni oslaví v cíli v Národním technickém muzeu na pražské Letné, vyrazí do noci k domovu, často samozřejmě po ose.
