Těžko bychom se rozhodovali, která z tater je ta největší. Myšleno tedy největší svým významem, nebo angažovaněji řečeno svou „historickou úlohou“. Zda to byla malá Tatra 11, u které byla poprvé použita tzv. Ledwinkova koncepce, aerodynamická průkopnice Tatra 77, ještě slavnější aerodynamická Tatra 87, která mimo jiné projela bez úhony krajem lovců lebek, nákladní stojedenáctka, která po válce „dobyla“ Sibiř, nebo její pokračovatelky Tatry 138 a 148. A v tomto výčtu legend nesmí chybět ani Tatra 57.
Přijíždí Tatra 57
Když na počátku třicátých let zuřila Velká hospodářská krize, pracovali v Kopřivnici na novém lidovém automobilu. Na jeho vývoji, který kopřivničtí usilovně před konkurencí tajili, se podepsali především Erich Übelacker a Erich Ledwinka, syn slavného Hanse Ledwinky. Übelacker má na svědomí i samotné typové číslo „57“. Jeho pověrčivost ho dokonce dohnala rezervovat si čísla obsahující šťastnou sedmičku i pro další vozy, na jejichž vývoji se následně také podílel (Tatra 77, 87 a 97; číslu 67 se z pochopitelných důvodů vyhnul).
Tatra 57 spatřila světlo světa roku 1931 a byla následovnicí lidové Tatry 12 vyráběné v letech 1926 až 1933. Nová tatra měla stejnou koncepci, samotné provedení však bylo modernější, motor větší a výkonnější. Podědila také charakteristickou kapotu motoru - s trochou fantazie pak její vzhled opět připomínal žehličku.
Tatra 57 jako čtyřmístný polokabriolet
Základem vozu byl páteřový rám s nosnou tenkostěnnou ocelovou rourou a zadní kyvadlové polonápravy. Vpředu umístěný vzduchem chlazený čtyřválcový boxer o objemu 1155 ccm a maximálním výkonu 18 k (u ověřovací série vyrobené v roce 1931 to bylo 995 ccm a 17 k) poháněl zadní kola. Výběr typu karoserie, tvořené v té době standardní technologií, tedy oplechováním dřevěné kostry, uspokojil snad každého. Dělaly se čtyřmístné polokabriolety a limuzínky (pod limuzínkou si představte tudor), nebo třímístné roadstery, všechny se dvěma dveřmi. Živnostník si mohl vybrat kombík lehce adaptovatelný vyjmutím zadních sedadel na dodávku, pokud neměl děti, nebo měl hodně práce, dal přednost dodávce čistokrevné; u nich jste nalezli na zadní stěně třetí dveře.
Tatrováci přivezli ukázat svoji novou lidovku na podzimní pražský autosalon, který se konal roku 1931 ve dnech 22. až 28. října. I když slova „přivezli ukázat“ asi nevystihnou skutečnou dramatičnost okamžiku, zkrátka tam v celé parádě prezentovali všech dvacet kusů z ověřovací série. Jednoduché a levné sedmapadesátky s avizovanou cenou kolem 25 tisíc Kč doslova vyrazily dech konkurenci, motoristickým odborníkům i natěšeným laikům.
Kde se vzala Hadimrška?Jak a proč získala Tatra 57 přezdívku Hadimrška je zahaleno tajemstvím. Běžně se uvádí, že to bylo díky popularitě srovnatelné se slavnou Burianovou komedií "To neznáte Hadimršku". Premiéry filmu (16.10.31) i auta se dokonce sešly v jeden měsíc. Zajímavější je však původ samotného slova "Hadimrška", které vzniklo mnohem dříve. To bylo tak... Vlasta Burian hrál rád kromě divadla také fotbal, konkrétně byl brankářem ve Spartě. Jeden z jeho spoluhráčů, Antonín Fivébr, byl vášnivým akvaristou. Rybiček měl doma hromady, že by je mohl přehazovat lopatou, ještě více pak v hlavě teoretických znalostí. Burian byl zase velký šprýmař. Vtípků měl tolik, že by je mohl přehazovat lopatou ještě větší než Fivébr svoje rybičky. A jednou ho nenapadlo nic lepšího, než si s Fivébra vystřelit. Spolu s Antonínem Hojerem si opatřili obyčejné malé rybky a vyzdobili jim bříška proužky namalovanými červenou anilinovou barvou. Hned jimi běželi kamaráda akvaristu obdarovat. Ten na to koukal jak na zjevení, protože takové rybky vůbec neznal. Hned vyzvídal na Burianovi, jak se ten neznámý druh jmenuje. Na to ovšem čtverácký donor nebyl připraven, ale naštěstí rychle zafungovala improvizace, a tak pronesl: "Hadimršky. Ty neznáš hadimršky?" Příhoda však neměla šťastný konec, minimálně tedy pro ty hadimršky, protože do druhého dne bylo po nich. |
Autosalon skončil a některé z vystavených vozů byly prodány obchodním zástupcům Tatry, jiné zasloužilým zaměstnancům. Ostatní zájemci se museli obrnit trpělivostí. A že jich bylo!
První sériový vůz byl vyroben 22. března 1932 a již 13. června stejného roku vůz jubilejní, tisící. A výroba stále rostla. I přes zuřící krizi se kupci malých tatrovek do prodejen obchodních zástupců značky jenom hrnuli.
Výrobce zpočátku razil pro sedmapadesátku reklamní označení „malá tatra“, záhy se však objevila přezdívka Hadimrška podle populární filmové komedie „To neznáte Hadimršku“. Kdo a proč ji použil pro tento vůz poprvé, se asi nikdy nedozvíme. Musíme se tedy smířit s faktem v této souvislosti uváděným, že Tatra 57 byla stejně populární jako zmiňovaný film s Vlastou Burianem. Ostatně z hlediska vyrobených kusů byla Hadimrška nejrozšířenějším osobním automobilem značky Tatra v celé její historii.
Modernizované Hadimršky
S tím, jak krize ztrácela v dalších letech na síle, ztrácela Hadimrška na atraktivitě. Pro zákazníka, opět začínajícího s plnější peněženkou věřit v lepší zítřky, už byl vzhled vozu příliš archaický, ať už se jednalo o kapotu motoru připomínající žehličku, či markantně krátkou zadní partii. Bylo třeba nabídnout lidový vůz esteticky vytříbenější.
A tak přišla roku 1935 radikálně modernizovaná Tatra 57a (jako áčko se značila zpětně až od roku 1938, kdy další modernizací vznikl typ 57b). Ta svými tvary víceméně kopírovala ve zmenšeném podání luxusnější Tatru 75 vyráběnou od roku 1934.
V porovnání s původní sedmapadesátkou měli cestující v áčku více pohodlí díky prostornější karoserii, která byla širší o 10 cm, především zadní převis ji pak prodloužil o půl metru při stejném rozvoru náprav. Mírně byl navýšen výkon motoru na 20 k, ale vzhledem k větší hmotnosti vozu nula od nuly pošla. Uživatelský komfort markantně vylepšilo zvětšení objemu palivové nádrže na 35 l z původních 25 l.
Tatra 57a, čtyřmístný kabriolet pro armádu Československé republiky - od civilních se příliš nelišil
Tatra 57b, béčko se vyrábělo prakticky jen ve variantě čtyřmístná limuzínka, nepočítáme-li pár kombíků a dodávek.
Další modernizace proběhla v roce 1938 a výsledkem byla Tatra 57b. Objem motoru se zvětšil na 1256 ccm a maximální výkon na 25 k. Karoserie dostala ještě vytříbenější tvary. Čelo vozu se tvarově uzavřelo (zmizel charakteristický „zobáček“ ve spodní části) - zde však musíme přiznat, že mnozí považují předchozí variantu (57a) za elegantnější. Neoddiskutovatelný by měl být však přínos nového zadku, kde se objevilo víko zavazadlového prostoru dosud přístupného z interiéru, uvnitř kterého skončila i rezerva. Tatra 75b se navíc může pochlubit největší prosklenou plochou a potažmo i nejlepším výhledem z vozu v porovnání všech tuzemských malých osobních automobilů doby předválečné.
Produkce Tatry 57Tatra 57 (1931 - 1935): 5997 kusů Tatra 57a (1935 - 1938): 8019 kusů Tatra 57b (1938 - 1948): 6469 kusů Tatra 57K (pozn. vojenská): cca 6500 kusů |
Krátce po zahájení sériové výroby béček se Kopřivnice „přesunula“ v rámci Mnichovské dohody do Německa, a tak téměř všechny vozy tohoto typu mají volant na levé straně. Němci v oblasti sice žili ve statisticky významné menšině a původně se s odstoupením Kopřivnice ani nepočítalo, požadavek se neobjevil ani na godesberské schůzce Chamberlaina s Hitlerem. Za několik dní v Mnichově však už měli sebevědomím oplývající Němci na mapě Kopřivnici vyšrafovanou. Tatra byla totiž pro říši strategicky důležitá.
Za války byla výroba Tatry 57b maximálně utlumena ve prospěch vojenských zakázek. Opět se rozeběhla až po osvobození jako výběhový typ a definitivně byla zastavena v roce 1948.
Tatra 57 v armádě
Hadimršky si do svého vozového parku pořídila i naše prvorepubliková armáda. Malé tatrovky s centrální nosnou rourou a zadními výkyvnými polonápravami měly ve své kategorii výtečné schopnosti i pro jízdu v terénu. Velkou výhodou pak byl vzduchem chlazený motor, takže odpadla starost o vodu do chladiče v polních podmínkách, nehledě k tomu, že ani nemohlo dojít k poškození tohoto zařízení. Z hlediska karosářského se jednalo o roadstery s konfigurací míst dva plus jedno nouzové, později klasické čtyřmístné kabriolety. Celkem se jednalo o dvě stě kusů v několika sériích, a to jak typu 57, tak především 57a. Od civilních se lišily kromě khaki barvy speciální výbavou, standardně například hledáčkem na rámu čelního skla, případně pak záložním kanystrem na benzin. Vojáci takové vozy používali zpravidla jako štábní či velitelské, v neposlední řadě také pro výcvik řidičů.
„Číňan“
Mnohem zajímavější než militarizované civilní verze jsou verze čistěvojenské a z nich pak „speciály“ objednané Čínou, které vznikly na bázi typu 57a. V letech 1937 a 1938 bylo vyrobeno ve dvou malých sériích celkem 85 těchto vozů. Na první pohled zaujmou zcela otevřeným prostorem posádky s trubkovou konstrukcí pro případné částečné zakrytí plátěnou střechou a bočnicemi. Jejich osudy jsou zahaleny tajemstvím.
Na druhou stranu bez závoje tajemství vystupuje na scéně Tatra 57K z roku 1941, kde písmeno „K“ znamená Kübelwagen. Tatra 57K vycházela z béčka, nová a navíc otevřená karoserie za motorovým prostorem dostala hranatý tvar, dveře na rozdíl od ostatních hadimršek měla čtyři a otevíraly se po směru jízdy.
V letech 1941 až 1943 jich mělo být vyrobeno až šest tisíc pro dočasné mocipány. Ostatně, co jiného mohli kopřivničtí pod taktovkou Říše dělat, při absenci vlastního typu pro vojenské účely by stejně bylo direktivně o výrobním programu rozhodnuto a museli by dělat „na cizím“. Obdobně jako výroba béčka byla po válce obnovena i výroba Tatry 57K a vzniklo dalších pět stovek kusů, tentokrát pro Československou armádu.
Význam Hadimršky
Celkový objem produkce Tatry 57 všech verzí, čítající kolem 27 tisíc kusů, ji katapultoval v této „disciplíně“ do čela osobních vozů kopřivnické automobilky (druhé nejpočetnější osobní tatrovky - šestsettrojky - vzniklo „pouze“ 20 422 kusů). První „žehličková“ verze pomohla fabriku bezpečně převést přes těžkou dobu Velké hospodářské krize. Se Škodou Popular „bojuje“ Hadimrška o nejpočetnější vůz na našich předválečných silnicích. Z provozních vlastností bychom měli nejvíce pochválit její nenáročnou údržbu a velkou výdrž, díky tomu jste mohli nejednu Hadimršku spatřit v běžném provozu ještě v letech osmdesátých.
 |
