Volant napravo, řazení levou rukou v otočené kulise s jedničkou u pravého kolena, ovládání jak v pradědově octavii, navíc otočené podle novozélandských pravidel, na první osahání nahání respekt.
Naštěstí má Trekka dokonale krabicovité, pravidelné tvary, takže brázdění silniček a míjení náklaďáků nakonec zvládá, nejvíc děsí spolujezdce, kterému se střed vozovky stále zdá moc blízko. V Trecce je všechno naopak, vždyť vznikla a jezdila na úplně opačném konci zeměkoule.
Trekka je první terénní auto značky Škoda. Vznikla v době, kdy o autech pro jízdu mimo silnice určených pro civilní použití začínaly automobilky teprve přemýšlet. Narodila se v hlavě novozélandského dovozce škodovek před padesáti lety, vývoj probíhal tam, na druhém konci světa, i v mladoboleslavské Česaně.
Poloterénní škodovka, která je oslavou jednoduchosti a dokonale praktického, utilitárního designu, je úplně první a do dneška jediné opravdu novozélandské auto.
Vpředu má dvě sedadla, která se dají jen posunout, takže se řidič musí stroji přizpůsobit. Sedí se tu jako na židli s nízkým opěradlem, vysoko a blízko ke dveřím; díky téměř rovným oknům a bohatému prosklení má šofér dokonalý přehled. Vzadu jsou dvě podélné lavice, kam se posadí šest sběračů kiwi, rodina na výlet do města přes pastviny, nebo osm capartů na rugbyový trénink.
Náš kousek je ještě vylepšený předchozím majitelem. Mezi předními místy jsou držáky na pušky, vzadu po stranách dvě náhradní kola a na předním nárazníku důkaz, že kutilství nerespektuje kontinenty. Z rozvodových kol a řetězu motoru, který pracuje pod kapotou (odjišťuje se lankem na přístrojové desce), si vyrobil víceúčelový naviják.
Novozélandská prvotina s českými kořeny
Na vzniku jediného sériově vyráběného novozélandského automobilu měla velkou zásluhu mladoboleslavská Škodovka. Trekk vznikly jen necelé tři tisíce, ale na Novém Zélandu je to kult. První smontovali v novozélandském městě Otahuhu v roce 1966.
To bylo tak. V této ostrovní zemi byl v padesátých letech minulého století obrovský hlad po autech. Přímo na Zélandu se žádná nevyráběla, vláda navíc na dovážené zboží uvalila vysoké clo. To se dalo obejít tím, že se daný výrobek smontoval až na místě z dovezených dílů.
Podnikatelé tedy dováželi auta v rozebraném stavu a montáž prováděli přímo na Novém Zélandu, ideálně s podílem na místě vyrobených komponentů. Připomíná vám to něco? Stejně se dnes vozí rozebrané škodovky k montáži do Ruska nebo Maroka, na takzvanou (CKD – completely knocked down) výrobu je v Boleslavi vyčleněna speciální linka.
A tak roku 1961 začala společnost Motor Industries na předměstí Aucklandu montovat Škody Octavie. Majitel montážního závodu, Noel Turner, na tom spolupracoval s novozélandským dovozcem Škody Philem Andrewsem.
Andrewse napadlo vyrábět lehký, laciný, jednoduchý, užitkový poloterénní vůz pro farmáře, drobné obchodníky a další živnostníky, prostě typické auto pro Nový Zéland. Zaměření a cílová skupina nevyžadovaly drsňácký offroad, stačil zvýšený podvozek (skvělých 19 centimetrů) a příplatková uzávěrka diferenciálu.
Na to se skvěle hodila Octavia Combi s páteřovým podvozkem, která se vyráběla v Kvasinách. Karoserie byla společným dílem domácího konstruktéra George Taylora a z Mladé Boleslavi zapůjčeného Josefa Velebného, bývalého vedoucího vývoje karoserií.
Na páteřový rám s centrální nosnou rourou, vpředu rozvidlený pro uložení motoru a čtyřstupňové převodovky spojené se čtyřválcem OHV objemu 1 221 ccm s maximálním výkonem 47 koňských sil, posadili hranatou karoserii z ocelového plechu.
Poháněná byla zadní kola zavěšená na výkyvných polonápravách. Oproti podvozku Octavie měla Trekka zkrácený rozvor (z 2 389 mm na 2 165 mm) a pomalejší stálý převod v rozvodovce (ze 4,78 na 5,25). Maximální rychlost byla 105 až 110 km/h, průměrná spotřeba při běžném provozu činila jedenáct litrů na sto kilometrů.
Na českých silničkách namotaných po středočeském kraji jsme Trekku rozparádili někam k osmdesátce. Museli jsme si to přepočítat, tachometr je v mílích. Mocné náklony, pohupování a respekt k unikátnímu kousku nás dál nepustily. Na rovinkách peláší srdnatě, ale kopce ji nebaví, v těch trochu funí, šofér se musí soustředit na podřazování, ideálně s meziplynem. Při řízení Trekky si řidič užívá přímý kontakt s čistou mechanikou, velký volant a rejd dávají autu obratnost, řazení nahoru jde hladce, když víte jak na to, dolů je trochu kostrbatější řazení dvojky.
Naše uzavřená „cestovní“ Trekka byla lepší zboží, základní variantou byl dvoumístný pick-up bez střechy. Za peníze navíc byly plátěné či laminátové střechy buď jen pro přední místa nebo i pro prostor vzadu. Pohotovostní hmotnost byla podle verze v rozmezí 920 až 980 kilogramů, užitečná hmotnost pak díky rámové konstrukci velmi slušných 450 až 500 kilogramů.
První vyrobené Trekky přivítali s velkou slávou 2. prosince 1966. V prvním měsíci výroby se jich prodalo 17. Pak prodeje zvolna rostly. Nejvíce jich vyrobili v roce 1969, celkem 724. Rok na to vláda uvolnila podmínky pro import lehkých užitkových automobilů. V roce 1971 navíc zemřel Noel Turner, jeden z otců Trekky a zároveň v Československu skončila výroba kombíkových octavií.
Poslední skladové Trekky se doprodaly v roce 1973. Kolik jich vzniklo, se pořádně neví, uvádí se 2 200 až 2 800 kusů; z toho jich pár set vyvezli do Austrálie, Indonésie a několik desítek kusů doputovalo na Fidži, Tongo, Samou, Cookovy ostrovy a Vietnamu. V archivu muzea Škody je také zmínka o jedné, která měla dorazit do Detroitu k firmě General Motors.
