Legendární Mercedes W123 přezdívaný „piano“. Revoluční Fiat Ritmo. To jsou dvě ze stovek obětí italského nařízení, které zakazuje provoz aut nesplňujících emisní normu Euro 1. V Itálii je po roce 2019 nepotkáte, možná je ale budete vídat častěji a na českých registračních značkách. Auta z vyprázdněných italských garáží zamíří za hranice spíš než na vrakoviště.
Co tedy bude na prodej? Předpokládá se, že vodítkem bude seznam italského autoklubu (seznam ACI zde), který zahrnuje 340 typů aut od konce šedesátých let do počátku 90. let. Italové jej sestavili potom, co řidiči začali ve velkém zneužívat veteránskou testaci k úspoře na silniční dani (takzvané bollo).
Alfa Romeo 33 má podle Italů hodnotu jen ve verzi 4x4 (na obrázku) nebo s motorem 1,7 s koncepcí boxer. Přitom třeba menší boxer 1,4 stojí za zachování také.
Testace za stovky eur
Většina hodnotných aut na něm skutečně je, najde se ale i pár výjimek – třeba zmiňovaný sen pražských taxikářů v osmdesátých letech – mercedes „piano“. Čistku přežijí jen karosářské verze kupé a kabrio. Macešsky se Italové chovají i ke svému národnímu dědictví: v seznamu chybí naftové a slabší benzinové motorizace řady fiatů, alf romeo a lancií.
Mercedesu W123 se říká “Piano“. Málokdo ale ví proč, je to kvůli specifickému tvaru víka kufru s chromovanou lištou, které připomíná víko klavíru. Proslulý model je na seznamu perspektivních veteránů v Itálii jen ve verzi kabrio nebo kupé.
Přitom dnes se tato auta v dobrém stavu prodávají i za šest tisíc eur, trh jim tedy určitou historickou hodnotu přiznává. A vzpomínané ritmo? To přežije jen v silnějších motorizacích, nebo ve verzi cabrio, kterou pro automobilku vytvořila karosárna Bertone. Přitom jde doslova o revoluční auto, v roce 1978 se jako první na světě začalo vyrábět na plně robotické lince, která znamenala podobný milník jako zavedení pásové výroby Henrym Fordem v roce 1908.
Překvapivě Italové nezapomněli ani na škodovky. Přežijí verze 105, 120 a 130, Favorit má smůlu. Kuriozitou je pak přítomnost sovětského „džípu“ Lada Niva. Běžný „žigulík“, který je licenční adaptací fiatu 124, naopak chybí.
Favorit mezi kandidáty na veterány v Itálii chybí. Přitom jeho karoserii navrhoval Bertone. Favorit se do Itálie oficiálně dovážel.
Italové se ale nejspíš budou zbavovat i aut, která v seznamu zapsána jsou. Pokud nejsou ve velmi dobrém stavu, veteránskou testaci nedostanou. Tak jako při veteránské testaci v České republice se zkoumá dobová originalita vozu i jeho technický stav a jde se do detailů. Důležitá je i cena. „Za vydání certifikátu jsem zaplatil 180 eur. Kontrola komisařem přišla na 190 eur, roční klubové poplatky dělají 42 eur,“ vypočítává David Contini z lombardského regionu, co ho stál zisk veteránského průkazu ASI, který nechal vystavit pro své starší Porsche 911. Majiteli ojeté pandy se takovou anabázi bude chtít podstupovat jen těžko.
Ceny? Zatím rostou do nebes
Ti, co o koupi youngtimeru uvažují už dnes, by nicméně neměli na nic čekat. Ceny se totiž zvyšují rok od roku a „velký výprodej“ růst maximálně zpomalí. Německé sdružení automobilového průmyslu každoročně vydává takzvaný Oldtimer Index, který růst cen zohledňuje. V roce 1999 měl 1000 bodů, letos na jaře 2286 bodů. Jen za poslední rok vzrostly ceny o 4,6 procenta.
Alfa Romeo Spider 2000 vyráběná mezi roky 1971 a 1980 za posledních pět let zdvojnásobila svoji cenu. V Itálii je paradoxně mnohem dražší než v Německu a Holandsku.
Rychleji rostou právě ceny youngtimerů, tedy aut vyrobených v sedmdesátých a osmdesátých letech. Není výjimkou, že oblíbené značky a modely za pět let zdvojnásobí svoji hodnotu. Jeden konkrétní případ: ceny kabrioletu Alfa Romeo Spider 2000 z let 1971-1980, jednoho ze skokanů německého žebříčku, se v roce 2010 pohybovaly kolem šesti tisíc eur za zachovalý vůz v originálním stavu nebo po starší renovaci. Dnes stejné auto přijde minimálně na deset tisíc, lepší kusy spíš na dvanáct.
Drahá auta a drahá byrokracie
Na italské poměry se německá statistika drží s cenami ještě při zemi. Kdo má představu, že v Itálii postávají opuštěné staré alfy a fiaty na návsích a prodávají se za pár set eur, bude extrémně zklamaný. Ceny jsou stejné nebo vyšší než ve zbytku Evropy. Třeba zmíněný spider vůbec nemá smysl v Itálii shánět. Ceny jsou o tisíce eur vyšší, než stojí obdobná auta v Německu nebo v Holandsku, kde byly alfy v sedmdesátých letech velmi oblíbené.
Obecně pak platí, že zajímavější nabídky najdete v místní inzerci. Inzertní časopisy mají prakticky na každé benzince v Itálii, někde jsou i zadarmo, vyplatí se tedy vzít fixu a postaru si zaškrtávat. Šance udělat „zázračný kšeft“ je ale malá. Díky internetu Italové moc dobře vědí, jaké klenoty jim na dvorcích parkují.
Komplikovaná a drahá je i administrativa. Odhláška auta s průkazem historického auta stojí v Itálii víc než odhláška, vystavení dočasných registračních značek a měsíční pojištění v Německu nebo Holandsku. A kdo si romanticky představuje, jak koupené auto cestou domů prožene alpskými průsmyky, bude zklamán dvojnásob. Odvézt auto z Itálie po vlastní ose může buď nelegálně na dovezených značkách, nebo po absolvování neuvěřitelně složité (a drahé) byrokratické procedury. Zkrátka se to nevyplatí. Alpy si tak při dovozu auta z Itálie prohlédnete jen zpoza volantu dodávky, za kterou poveze veterána přívěs.
Italové si hlídají i svoje líbivé poznávací značky. Klasické černé tabulky s oranžovými a bílými písmeny si domů zkrátka nepřivezete. Odevzdávají se zároveň s odhláškou. Za chybějící tabulku se platí tučné pokuty, povídačku o ztracené značce není dobré zkoušet.
A problém je i s platbou. Zatímco v Česku se bez nahlášení nesmí převážet hotovost nad půl milionu korun, v Itálii je to pouhých tisíc eur. Když před Italem vytáhnete svazek bankovek, pokřižuje se a poběží se schovat. Většinou se dá umluvit, pokud ale bude majitel auta bojácný, čeká vás cesta do banky nebo na poštu. Jednoduše se tak může stát, že během jednoho dne vývozní papíry nevyřídíte.
Proč tedy vozit youngtimer z Itálie? Především kvůli stavu. Narazit v severnějších zemích, jako je Německo nebo Holandsko, na čtyřicet let staré auto, které má původní prahy a blatníky, je téměř zázrak. V Itálii to není nic neobvyklého, exempláře, které nikdy neokusily posolenou silnici, se dají koupit i na severu země. A technická původnost se dnes cení víc než precizně renovovaný lak.
