Třináctistovka chytá na ťuknutí a po nezbytném ohřátí nás překvapuje, jak ochotně jde za plynem – tohle z dobového tuzemského favoritu neznám. Zrychlování v běžných rychlostech je i na dnešní poměry vcelku dostatečné.
Řazení sice moc přesné není, ale pětku nemusíte na rozdíl od škodovky lovit mezi koleny spolujezdkyně. Podvozek je hodně měkký, což je dáno i vyšší světlou výškou, celkově však oproti škodovce působí bytelnějším dojmem.
Velké náklony v zatáčkách patří k věci, stopu však samara drží nad očekávání srdnatě. Zatímco zvenku vypadá „laděnka” stále celkem k světu, nasednutí vyvolává rozporuplné dojmy. Design interiéru sice není beznadějný, provedení však velmi sovětské, a tedy hodně ledabylé. Sedadla potažená textilní umělotinou ještě tvarově ujdou, zoufale nelícující plasty ale žalují podobně jako všudypřítomný typický zápach laciných plastických hmot. Zkrátka nic moc ani na dobu vzniku.
Chceme moderní auto. Okamžitě
Vraťme se ale na začátek, resp. ke kořenům povolžské automobilky. Ty jsou pevně spjaty s modelem VAZ 2101, který poznamenal silnice východního bloku až do našich časů. Jen pro ujasnění a osvěžení zaprášených pojmů: VAZ znamenalo Volžský Automobilový Závod, zatímco Lada bylo obchodní označení zde vyráběných vozů. Samotná nulajednička, která nebyla ničím jiným než na sovětské poměry upraveným Fiatem 124, se rychle stala prodejním hitem a i v bývalém Československu platila za uznávaný vrchol automobilové konfekce. Pro ni i většinu jejích nástupců se u zákazníků vžil populární původní název Žiguli, resp. jeho různé zdrobněliny.
V polovině 70. let však soudruhům z vedení závodu v Togliatti i na moskevském ÚV začínalo být jasné, že pokud nechtějí, aby VAZu (respektive Ladě) ujel na evropských trzích vlak a s ním i tolik postrádané devizy, je zapotřebí urychleně zahájit vývoj vozu moderní koncepce s předním pohonem. V opačném případě hrozilo, že se gigantický výrobní závod na žigulíky stane skanzenem, o jehož produkty nebude zájem jinde než v širé domovině.
Jednooký král socialistického tábora
Už v roce 1978 proto spatřil světlo světa první prototyp třídveřového hatchbacku s moderně vyhlížející karoserií. Speciálně pro vývoj samary bylo nakoupeno více než dvacet zahraničních licencí na komponenty typu hřebenového řízení, předních kotoučových brzd nebo dveřních zámků, smlouva o spolupráci na vývoji byla mezi jinými uzavřena i s firmou Porsche, čímž se majitelé několika málo přeživších samar na potkání s oblibou chlubí.
První sériové vozy opustily brány volžského závodu v roce 1984, tedy tři roky před oficiální premiérou Škody Favorit a samara se tak stala svým způsobem mezi slepými v socialistickém táboře jednookým králem. Na domácím trhu ji zpočátku prodávali pod jménem Sputnik.
Rychlé vozy pro KGB
Díky široké zahraniční spolupráci se nový vůz moderních tvarů mohl chlubit takovými vymoženostmi, jako bylo bezdotykové zapalování nebo pětistupňová manuální převodovka v bloku s diferenciálem. O pohon se zpočátku starala třináctistovka o výkonu 65 koní, časem byly k mání i motory 1,1 a 1,5 litru.
V roce 1987 se objevila praktičtější pětidveřová verze, která se roku 1990 se zpožděním dostala i na československý trh. Stejné štěstí už neměl v téže době představený čtyřdveřový sedan, nicméně při pohledu na jeho neforemné tvary, jinak hojně vídané v jeho domovině, nemusíme zase tolik litovat.
V roce 1991 se vůz dočkal první a v roce 1997 druhé, rozsáhlejší modernizace, přesto ale nezapřel původ z 80. let. Na Západě se přitom zprvu vůbec neprodával špatně. Zájem o něj byl například ve Finsku, kde byl jeden z výrobních závodů, v oblibě měli samaru údajně i britští tuneři. Samary okusili dokonce i Australané. Na kapitalistické trhy pochopitelně mířily modely s lepší výbavou, čítající například kvalitní německé rádio nebo střešní okno. Také kvalita montáže exportních kusů bývala typicky výrazně lepší.
Zajímavou epizodou v rodinné mytologii samary byl vznik verze s wankelovým motorem, který atakoval stovku za osm vteřin a jezdil přes 200 km/h. Nicotné množství vyrobených vozů připadlo nechvalně známé KGB. Pro sportovní využití v následně zaniklé skupině B připravil známý litevský závodník Stasis Brundza rallyový speciál, který v roce 1986 dokonce absolvoval dvě soutěže světového šampionátu!
Zatímco na západ od ruských hranic se model vydržel prodávat jen do poloviny devadesátých let, v rodné zemi byl nový k mání ještě v roce 2013, kdy z výrobní linky v Iževsku sjel vůbec poslední kus.
