V sicilském městečku Cefalú je již od šedesátých let 20. století malý krámek, kde pod rukama šikovného ševce, kterému se odjakživa říká „Ciccio“ (v podstatě italsky „Franta“), vznikly boty pro nejlepší závodníky historie. Tady se zastavil čas, a to v nejlepším slova smyslu.
Cefalú je malé město na Sicílii, o kterém se říká, že je jedním z nejkrásnějších italských městeček vůbec. Na kraji jeho historického centra, v bulváru u moře, sídlí již více než půl století malý krámek s nápisem Ciccio. A právě sem se již přes padesát let stahují ti nejlepší závodní jezdci, aby si u Francesca Liberta nechali ručně ušít řidičské boty na míru. A ve svých dvaaosmdesáti letech může ušít boty i pro vás.
Začalo to v pizzerii
Historie výjimečných závodních bot vznikla vlastně náhodou. Závodníci týmu Alfa Corse Ignazio Giunti, Nanni Galli a Geki Russo, jezdící na Alfách Romeo, se potkali s mladým Francescem Libertem v restauraci. Tehdy nebyli slavní hrdinové závodů tak vzdálení běžným lidem jako dnes, byli to „jen“ lidé, které baví řídit, něčeho ve svém koníčku dosáhli a ostatní je mohli běžně potkat třeba ve své oblíbené restauraci nebo putyce.
Ciccio Liberto a vzácná návštěva, vítěz původního velkého závodu Targa Florio ročník 1973, posledního, kdy šlo o součást mistrovství světa. Holandský jezdec Gijs van Lennep zde v Cicciových botách řídil Porsche 911 Carrera RSR.
Mladého ševce již z doslechu zaujalo jejich vyprávění plné odvahy, rychlosti a fascinující technologie. Brzy se připojil k jejich rozhovoru a nad talířem s pizzou jim popsal svoje řemeslo. Nakonec se domluvili, že jim ušije speciální závodní boty, měkké a s tenkou podrážkou bez podpatku, netlumící propojení pilota s plynovým pedálem. „Tehdy jezdili závodníci v hrozných botách“, vzpomíná dnes Ciccio. „Někteří obouvali tenisky, jiní těžké boty stlučené hřebíky a se širokými podrážkami“; pro závody naprosto nevhodné. Ciccio se pustil do práce a vytvořil kotníkové boty i polobotky se šněrováním a sešívanými díly.
Chybami se učí i ševci
První prototyp se ve skutečnosti nepodařil, kulantně řečeno... Ciccio chtěl, aby byly jeho boty pro řidiče byly co nejměkčí, a tak je nesešil, ale jen slepil. Jenže mu nedošlo, že se budou muset vyrovnat s vysokými teplotami v kokpitech Alfy Romeo GTA. Závodní auta nemají větrání, topení, natož klimatizaci, které by nechtěně zvyšovaly jejich hmotnost. A tak už při tréninku jezdec Giunti pojal podezření, že má obrazně řečeno najednou nízké boty, navíc na několika různých místech. Zahřáté se totiž začaly rozlepovat...
Po této zkušenosti již Ciccio své boty normálně šil. Stal se jedním z vůbec prvních tvůrců závodních bot, které byly jiné než to, v čem závodníci dosud jezdili. Přesně obepínající nohy, což se hodilo v úzkých kokpitech závodních aut s pedály blízko umístěnými u sebe, s tenkými podrážkami, umožňujícími tak důležité propojení s plynovým pedálem.
Dnes dvaaosmdesátiletý Ciccio má dosud ve svém království schované zažloutlé papíry s obrysy nohou slavných jezdců, pro které šil boty. Jeho krámek vypadá skoro jako miniaturní muzeum. Je plný krabic s botami a relikviemi ze závodů, stěny zdobí fotografie slavných závodníků s osobními, ručně psanými díky.
Cicciovy boty se začaly líbit čím dál více závodním jezdcům. Kdo chtěl vyhrát Targa Florio, a vlastně i jiné závody, nepotřeboval „jen“ vynikající řidičské schopnosti, ale také extrémně citlivou nohu na plynovém pedálu. Na boty Francesca „Ciccia“ Liberta se nakonec spoléhali závodní jezdci více než padesát let. Ale nepředbíhejme...
V nouzi poznáš...
Ciccio se do poprvé zapsal do historie jedněmi velmi speciálními botami. Mezi jezdci, kteří v roce 1968 přijeli na Sicílii jet závod Targa Florio, byl jeden, který ze všech nejvíce potřeboval boty právě od něj. Vic Elford, Brit závodící za stáj Porsche. Ten měl za sebou amputaci pravého palce, kterou zapříčinila jeho dřívější nehoda.
Ciccio Liberto: švec, který více než půl století obouvá ty nejlepší závodníky
Cicciovi se to vůbec nehodilo, měl zrovna až moc práce, kterou nestíhal, ale vyhovět tomuto závodníkovi v nouzi vzal jako svou morální povinnost. Ušil pravou botu velikosti 44 a levou rozměru 42, ale na podrážce 44. Měl jen minimum času, pouhý den, ale nakonec se mu jeho snaha o rychlou pomoc vyplatila. Následujícího dne Vic Elford spolu s Umbertem Magliolim na Porsche 907 vyhráli Targa Florio. Velmi přesvědčivě, během posledních několika kol ujeli druhé posádce o více než 20 minut. Byl to takový úspěch, že si zasloužil stálou připomínku v muzeu značky Porsche. Vic Elford si od té doby nechal od Ciccia šít nové boty na každou další závodní sezonu.
Konec, který se stal novým začátkem
V roce 1976 již bylo jasné, že slavný závod Targa Florio, který se jezdil od roku 1906 a v roce 1928 jej málem vyhrála Eliška Junková, má své dny spočítané. Již ročník 1973 byl posledním, kdy byla Targa součástí mistrovství světa. Navíc na tomto 72 kilometrů dlouhém okruhu přes pohoří Madonie nešlo vyhovět zpřísňujícím se bezpečnostním předpisům. V některých zatáčkách nebyla ani svodidla a riziko pro jezdce bylo velké, jelo se totiž jedenáct kol – dohromady necelých 800 kilometrů. Následující rok tak již nebylo možné závod uspořádat.
Vypadalo to, že se ve městečku Cefalů už tolik závodních bot šít nebude. Vše změnil překvapivý telefonát přímo z Maranella, městečka, kde sídlí firma Ferrari. Cicciovi oznámil, že zvítězil v konkursu na oficiálního dodavatele závodních bot pro tovární piloty Ferrari. Tím byli tehdy Niki Lauda, Carlos Reutemann a Clay Regazzoni. Hned následujícího roku 1977 vyhrál Niki Lauda titul mistra světa v botách Ciccia Liberta. S typickou značkou Ciccio, Cefalu, Sicilia na jejich boku. Koncem sezony zaslal sám Enzo Ferrari osobně dopis všem technologickým partnerům, kteří se podíleli na vítězství stáje. A na Ciccia Liberta nezapomněl...
Ciccio módním novátorem
Závodní boty bývaly od šedesátých let minulého století, kdy vznikly, velmi podobné. Tmavé, většinou z hnědé nebo černé kůže či semiše. Ciccio ale do svého oboru přinesl barvy. Bylo to pro něj důležité; chtěl, aby se jím vytvořené boty odlišovaly od ostatních a staly se svým způsobem jedinečné. Módní, možná i „frajerské“. Proč ne?
Budu boty dělat, dokud neumřu, říká Ciccio
Časem se zjistilo, že to byla více než dobrá myšlenka. Cicciovy boty se odlišovaly nejen barvami, ale mohly nést „válečné pomalování“ závodních týmů a později se na nich objevily třeba vyobrazení závodních speciálů, které ovládaly. Zkrátka spousta nových skvělých možností… I bez toho, závodní boty z Cicciovy malé dílničky si brzy oblíbili ti nejlepší piloti. Mimo jezdců stáje Ferrari namátkou Jacky Ickx, Carlos Reutemann, Herbert Linge, Leo Kinnunen a další.
Ze závodů na stříbrné plátno
Čím dál více zaměstnanější Ciccio požadavkům závodníků vždy rád vyhověl, a to i když byli v časové tísni. Třeba holandský jezdec Gijs van Lennep si objednal hned tři páry s oranžovými pruhy a holandskou vlajkou na začátku tréninků s tím, že je potřeboval již o týden později do závodů. Ciccio musel pracovat ve dne i v noci a zhodnotil to výstižně: „To byl můj závod před závodem“.
Dnes se na tyto časy dívá s nadhledem. „Závodní jezdci jsou podle něj supersoničtí, říká se smíchem. Již od mých začátků chtěli moje boty“. Za všechna ta léta vytvořil spoustu závodnických bot, které psaly historii. A většina z nich má díky němu jasně rozpoznatelné barvy...
Ciccio ale nešil jen boty pro závodní jezdce. Vždyť ještě než dostal první zakázku od pilotů Alfy Romeo, vyráběl klasickou koženou obuv pro dámy i pány, v čemž ostatně pokračuje dodnes.
Ale zpět k botám výjimečným. Jedny si od něj třeba nechal ušít i německý herec Daniel Brühl, který hrál Nikiho Laudu ve filmu Rivalové z roku 2013. Pro herce Ciccio nešil jen závodní obuv. Ještě mnohem let dříve, Alain Delon si od něj nechal udělat boty pro historický film Gepard, jež měl premiéru v roce 1963. A vytvořil také sandály pro herečku Romy Schneider s nezvykle kulatými chodidly, což byla ševcovská výzva. Červenobílé závodní boty si u něj nechal udělat italský zpěvák Lucio Dalla, nadšený řidič Porsche. A vrcholným zadostiučiněním pro talentovaného ševce byla událost, kdy organizace UNESCO uznala práci jako součást světového kulturního dědictví. K tomu asi není co dodat.
Obrysy nohou slavných závodníků, pro něž Ciccio šil
Ciccio však pokračuje, jako by se nic nedělo. Ani jeho postupy se nezměnily. Kdo si u něj domluví výrobu závodních bot na míru, tomu obkreslí nohu stejně jako všem závodnickým legendám před dejme tomu padesáti lety a ušije nové boty takové, aby mu přesně padly, jako druhá kůže. Kvalita je recept, který zůstává. Stejně jako Ciccio. Možná nejvíce o něm vypoví rozhovor se závodníkem Lennepem: „Pořád děláš boty“?, ptal se Lennep, i když odpověď mu musela být předem jasná. „Na to si vsaď“. „Den, kdy skončím, bude i dnem, kdy umřu“, řekl Ciccio. Šťastný to muž...
Dříve se na boty nehleděloKdyž na přelomu 19. a 20. století začali první automobiloví nadšenci závodit, co mají na nohou, neřešili. Řečeno moderní terminologií, bylo to pod jejich rozlišovací schopnosti. Obouvali to, co mohli. Obyčejné boty. Možná co nejvíce ošlapané, vytvarované dle svých nohou, s ošoupanou, tedy díky opotřebování tenkou podrážkou, která tolik nepohlcovala informace od pedálů. Ti nápaditější začali od poloviny dvacátého století používat měkčí tenisky, které byly mnohem lepším řešením, ale ke skutečným závodním botám na míru, které šil třeba Ciccio Liberta, měly stále hodně daleko... První zmínky o specializovaných botách pro řidiče se datují do roku 1963, kdy byla založena italská společnost s překvapivě americkým jménem Car Shoe, jenž patentovala svoji odvozeninu klasické mokasíny. Byla to ale jen klasická nízká polobotka, takže je dost dobře možné, že za skutečné závodní boty vděčíme právě Ciccio Libertovi. |
