Všechno to začalo v roce 1962. Ford tehdy stál před velkým úkolem: nahradit dosluhující model Anglia a uvést na trh lidové auto, které ale nebude vypadat jako chudý příbuzný.
Projekt dostal honosné kódové označení Arcibiskup, ale marketingoví mágové v britské pobočce cítili, že pro prodejní úspěch to chce jméno, které voní dálkami, luxusem a dobrodružstvím. Původně uvažovaný název Ford Consul 225 letěl do koše. Místo něj padla volba na jméno Cortina, podle italského lyžařského střediska Cortina d’Ampezzo, které v roce 1956 hostilo zimní olympiádu.
 |
Ale pojmenovat auto po lyžařském středisku, to umí každý. Ford chtěl víc. Chtěl dokázat, že cortina je nezmar. A tak v lednu roku 1964, u příležitosti oslav 200 vítězství tohoto auta v závodech, sbalila parta 19 nejlepších světových závodních jezdců Fordu kufry a vyrazila přímo do italských Dolomit. Plán byl šílený: vyrazit s cortinou do olympijské bobové dráhy.
Do koryta poslali sériové Cortiny GT, které měly jedinou zásadní úpravu – pneumatiky s pořádnými hřeby. Za volantem neseděl nikdo jiný než legendární Jim Clark, mistr světa F1, kterého doplnily další hvězdy jako Vic Elford nebo Jack Sears.
Cortina v klopence téměř kolmo k zemi
V klopených zatáčkách jela cortina téměř kolmo k zemi. „Bylo to jako řídit auto v obří mramorové koupelně, která je namazaná sádlem,“ vzpomínali později účastníci na jízdu, při níž jeli i přes 80 km/h.
Závodnický duch účastníků se nezapřel. Původně propagační jízda se zvrhla v nesmiřitelné soupeření. Jim Clark a ostatní se snažili překonávat časy svých kolegů tak agresivně, až Ford musel akci předčasně ukončit, než se auta definitivně rozpadnou.
Autofotka týdne: Ford Cortina přijel před 60 lety, znalo ho i Československo |
Bilance byla drsná: proražené úchyty tlumičů, zdemolované plechy a Jim Clark s tak zablokovanými zády, že musel nosit korzet i při následné Velké ceně. Cortina tím ale světu vzkázala: „Naše auto přežije i to, co vy s ním v životě neuděláte.“
Cortina se stala ve Velké Británii naprostým bestsellerem a velmi dobře se prodávala i v Evropě. V omezeném množství se díky Mototechně a Tuzexu od roku 1963 proháněla i po československých silnicích. Během dvou dekád nakonec vzniklo pět generací tohoto fordu. V britském Dagenhamu jich do roku 1982 vyrobili celkem 4 431 525 kusů.
Subaru ve švýcarském sněhovém korytu
V roce 2017 se do podobného dobrodružství pustilo Subaru s WRX STI na olympijské bobové dráze ve švýcarském Svatém Mořici. Mezi oběma pokusy však ležel propastný rozdíl v technické přípravě a přístupu k bezpečnosti.
Zatímco v 60. letech v italské Cortině d’Ampezzo stačily jezdcům k ochraně v podstatě jen helmy, Subaru nenechalo nic náhodě. Specialisté od renomované společnosti Prodrive vybavili Subaru WRX STI robustní ochrannou klecí, řadou výztuh karoserie a standardní skla nahradili plexisklem. Kvůli extrémně úzkému profilu švýcarské dráhy ve Svatém Mořici musela jít pryč i vnější zpětná zrcátka – Mark Higgins, zkušený jezdec za volantem, by je o ledové stěny pravděpodobně okamžitě urazil.
Největší výzvou však nebyla jen samotná jízda, ale stav ledového koryta. Na rozdíl od Fordu, který mohl v Itálii testovat, Subaru muselo jet na „první dobrou“, švýcarská bobová dráha je totiž přírodním dílem, a v kombinaci s nadprůměrnými teplotami se led měnil v křehkou břečku.
Jakýkoliv tréninkový průjezd byl vyloučen, protože hmotnost vozu a pneumatiky osazené wolframovými hroty by dráhu při prvním pokusu nenávratně zničily. Higgins tak musel čelit neznámému terénu bez přípravy, s vědomím, že má pouze jeden pokus na to, aby s automobilem o šířce téměř identické s šířkou koryta bezpečně sjel dolů.
Povedlo se, i když auto skončilo dosti pochroumané. Za tu legraci to ale jistě stálo.
