Psal se rok 1986 a ve videopůjčovnách se lidé přetahovali o poškrábané kazety VHS, osobní počítač IBM PC byl neohrabané monstrum zabírající polovinu masivního pracovního stolu, a mobilní telefon Motorola 4500X vážil 4,6 kg a i v USA ho kvůli ceně 4 000 dolarů měli jen vyvolení v luxusních autech.
A právě do této zvláštní éry mechatronické nostalgie, japonských digitálních hodinek a všudypřítomného šumu analogových magnetofonových pásek vtrhnul automobil, který navenek sice zrovna nevypadal jako ze sci-fi filmů, ale jeho palubní deska rozhodně ano.
 |
Jednalo se o kupé Buick Riviera sedmé generace. A v jeho elegantně tvarované palubní desce nebylo nic menšího než devítipalcová katodová trubice – ano, skutečná malá televize s hlubokou skleněnou baňkou, která reagovala na pouhý letmý dotek lidského prstu. Když jste poprvé položili bříško prstu na studený skleněný povrch a ze zbytků palubní desky se ozvalo tiché, kultivované pípnutí, nešlo o obyčejnou změnu teploty v kabině. Byl to přímo hmatatelný dotek zítřka, který majitele auta ubezpečil, že budoucnost právě dorazila do amerických showroomů.
Od roku 1986 v nabídce, a rovnou jako sériová výbava
Cesta k tomuto technologickému zázraku však nezačala přes noc. Všechno to odstartovalo už v listopadu roku 1980, kdy si vedení prémiové značky Buick v rámci největšího amerického koncernu General Motors stanovilo neobyčejně smělý plán: do konce desetiletí nabídnout náročné klientele vůz vybavený tou vůbec nejpokročilejší elektronikou, jakou tehdejší lidské poznání dokázalo zkonstruovat.
V téže době se v kalifornských vývojových laboratořích dceřiné společnosti Delco Systems potají rodil nápad na dotykovou obrazovku určenou speciálně pro náročné prostředí automobilu. Lidé z Delco dobře věděli o vizionářských plánech Buicku, a tak začátkem roku 1981 předvedli funkční prototyp vrcholným manažerům GM. Ti byli doslova ohromeni a projekt schválili.
Příběh auta, které nikdo neviděl. Unikátní koncept skončil na dně Atlantiku |
V roce 1983 inženýři dokončili finální podobu rozhraní a o rok později vypustil koncern GM do světa stokusovou testovací flotilu vozů Buick Riviera. Tyto automobily dostaly na vyzkoušení přímo autorizované prodejny a vybraní věrní zákazníci. Cílem bylo v reálném každodenním provozu prověřit, jak si jemná elektronika a křehká katodová trubice poradí s třeskutými mrazy v Minnesotě, spalujícím žárem v arizonské poušti i s nešetrným zacházením ze strany obyčejných řidičů.
Žhavení elektronové trubice napojené na kliku
Odezva veřejnosti i dealerů byla až nečekaně nadšená. Reakce byly tak pozitivní, že v roce 1986 dorazil takzvaný Graphic Control Center dokonce jako sériová výbava sedmé generace Buicku Riviera.
Konstruktéři se však museli poprat s elegantním fyzikálním problémem: katodové obrazovce (CRT) trvalo několik sekund, než se její elektronová trubice zahřála a vykreslila obraz. Aby řidič po nasednutí nekoukal na černou obrazovku, napojili systém na kliku dveří řidiče i spolujezdce. Jakmile jste vzali za kliku, displej v útrobách palubní desky se okamžitě začal žhavit. Když jste dosedli do plyšového křesla a zabouchli dveře, přivítalo vás jasné zelené logo Riviera. Pokud se řidič obrazovky do 30 sekund nedotkl, systém se kvůli úspoře energie automaticky vypnul.
Dotyková devítipalcová obrazovka využívala neviditelné vodiče v plastové fólii Mylar uspořádané do řádků a sloupců. S pamětí na 32k wordů, což při 32bitové architektuře mohlo být 125 kB, nabízelo funkce, které dnes známe z moderních smartphonů. Obrazovku obklopovalo šest hmatových tlačítek: Klima, Souhrn, Rádio, Měřidla, Diagnostika a Sledování cesty.
Tlačítkem Klima se ovládala teplota i ventilátor. Dotykem záložky Souhrn se objevil přehled času, data a audia. Tlačítko Rádio otevřelo grafický ekvalizér a umožnilo dokonce zprostředkovat otevření dvířek kazetového přehrávače. Záložka Měřidla zobrazila virtuální ukazatele, zatímco Diagnostika nabídla nevídaný pohled do útrob auta s chybovými hlášeními brzd, motoru či dobíjení. Tlačítko Sledování cesty pak aktivovalo jakýsi primitivní palubní počítač. Pokud jste před jízdou zadali celkovou vzdálenost a plánovaný čas dojezdu, systém vás při cestě neustále informoval o zbývajícím čase a průměrné rychlosti.
Systém později dostaly i Buick Reatta a Oldsmobile Toronado
Grafické řídicí centrum od firmy Delco se později v letech 1988 a 1989 stalo standardem i pro sportovní kupé Buick Reatta a menší barevná verze pod názvem VIC se probojovala i do palubní desky luxusního kupé Oldsmobile Toronado Trofeo (1990–1992), kde dokonce testovala ranou satelitní navigaci GPS v rámci slavného průkopnického projektu TravTek.
Autofotka týdne: Návrat do budoucnosti Ameriky fascinované technikou |
S příchodem 90. let ale koncern General Motors od dotykových obrazovek zcela ustoupil. Pro starší, poměrně konzervativní zákazníky značky Buick totiž byla obrazovka se zelenými údaji příliš složitá, v noci odváděla pozornost od řízení a chyběla jí tradiční hmatová odezva starých mechanických tlačítek.
Přesto na celé této digitální epizodě 80. let zůstává nejúžasnější jedna věc: většina těchto pionýrských dotykových obrazovek je prý i po čtyřiceti letech v plně funkčním stavu. Zatímco dnešní displeje po pár letech zamrzají nebo kolabují, zelené katodové trubice z Detroitu dál věrně svítily a plnily své úkoly, než auta skončila ve šrotu. A kdo si auto nechal jako veterána, ten to dokázal ocenit. Systém totiž nelze nahradit žádným běžným rádiem z druhovýroby, aniž byste navždy neztratili možnost ovládat topení či diagnostiku auta. Zelený duch z Detroitu tak v palubních deskách přeživších aut žije dál – jako pomník doby, kdy se Amerika nebála s odvahou dotknout zítřka.
