Dějištěm prezentace byla obec Deauville, která dostala přezdívku královna normandských pláží. Vypadá to jako symbolika, ale hlavním důvodem místa uvedení novinky byl fakt, že Francií – a především Paříží – zmítal neklid, propukly sociální nepokoje. Mladá generace skloňovala slovo svoboda ve všech pádech pod heslem „Sous les pavés la plage“ (Pod dlažbou je pláž). A Citroën Méhari si svůj vstup na scénu nemohl naplánovat lépe, protože i on měl zosobňovat volnost a nekonvenčnost.
S prototypem modelu neměla značka dvojitého šípu nic společného, vznikl ve firmě SEAP (Société d’Etudes et d’Applications des Plastiques) díky Rolandu de la Poype, který se ve druhé světové válce proslavil jako stíhací eso.
A jak název společnosti napovídá, vůz dostal karosérii z plastu ABS (s brzdným systémem má shodnou pouze zkratku), jež byla postavena na platformě odvozené z legendární „kachny“ 2 CV se vzduchem chlazeným plochým dvouválcem a předním pohonem i jejích následníků Ami 6 (1961) a Dyane (1967). Podobu vozu navrhl Jean-Louis Barrault, jenž zvolil jednoduché a líbivé tvary.
Nadšený ředitel
Teprve když byl prototyp hotový, představil SEAP, dodavatel komponentů pro palubní desky 2 CV, svůj výtvor řediteli Citroënu Pierru Bercotovi. Ten se při pohledu na nekonformní vůz nadchnul a rozhodl o sériové výrobě. Novinka dostala jméno Méhari, které zdědila po rychlém saharském dromedárovi (jednohrbý velbloud). Ten zvládal přepravu nákladu, lidí i závodní trap, dokonce sloužil i v afrických jednotkách francouzské armády.
Čtyřmístný model Méhari razantně vybočoval z řady aut, která byla na trhu. Předně byl otevřený, lehký (hmotnost základní verze byla 525 kg), nepodléhal korozi a umýt ho bylo možné proudem vody i zevnitř. Navíc karoserie byla odolná vůči malým ťukancům a škrábancům, za příplatek bylo možné přikoupit plátěnou střechu a boční dveře, které v základu nahrazovaly pásky upevňované karabinkou.
Výhodou byla i modularita, čelní sklo se dalo překlopit dopředu na kapotu, i zadní lavice byla sklopná, takže se naskytl dostatek místa na přepravu věcí potřebných k trávení volného času.
Citroën Méhari
O pohon se staral dvouválec s objemem 602 ccm a výkonem 19 kW (26 koní) spojený se čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou, který dokázal upalovat více než stokilometrovou rychlostí a spotřeboval jen šest litrů benzinu. Podvozek měl rozvor 2370 mm a zavěšení všech kol z „kachny“ s vlečenými rameny, respektive odpružení torzními tyčemi. A když už jsme u rozměrů – Méhari byl dlouhý 3,5 metru, široký 1,53 metru a 1,54 metru vysoký.
Sériová výroba začala poněkud později, než si vedení značky představovalo, vinou vnitrostátní situace, nicméně ještě v roce 1968 sjelo z výrobní linky více než osm stovek kusů. O rok později už to ale bylo přes 12,5 tisíce exemplářů, což ukázalo, že rozhodnutí o produkci nebylo marné.
Plány prodejů tak trochu narušilo, že se model Méhari nepodařilo homologovat v Německu. Tamní orgány totiž nepřišly na chuť plastové karoserii a argumentovaly údajnými riziky při případném požáru.
Úspěchu nekonvenčního modelu si všiml také konkurenční Renault, který v roce 1970 představil podobně pojatý model Rodéo (do roku 1987 jich vzniklo padesát tisíc).
Modernizace
Od roku 1970 se vyráběl vůz s inovovaným vzhledem, přední blikače se usadily u hlavních světlometů, proměnou prošly zadní svítilny, do sériové výroby se dostala i přední dvířka, přestože ve Francii se dalo legálně jezdit i bez nich. Na trh přišly také dvoumístné varianty, které měly náhradní pneumatiku na pravém boku a jako užitková auta umožňovaly živnostníkům odečet daně z přidané hodnoty.
To všechno podporovalo zájem o neobvyklý vůz, v roce 1974 dosáhl Méhari rekordního prodeje téměř 14 tisíc kusů a blížil se zásadnější proměně, které se dožil v létě 1977. Model dostal přední kotoučové brzdy místo bubnových, přitom disky konstruktéři umístili u výstupních hřídelů rozvodovky.
Upravený byl i exteriér, příď se dala snadno odšroubovat, což zjednodušilo přístup k motoru v případě opravy, pár centimetrů ubral i průměr volantu.
Citroën Méhari
Modernizace interiéru se dotkla palubní desky, dostala dvojici kruhových přístrojů, dosud jí vládl maličký sdružený přístroj s tachometrem a znázorněnou kulisou řazení (Citroën ji používal třeba i u CX). A později také přišla řada na uzamykatelnou odkládací schránkou před spolujezdcem, po níž majitelé hlasitě volali. V otevřeném voze má bezesporu svoji platnost…
Výkon dvouválce se zásluhou dvojitého karburátoru zvýšil na 21 kW (29 koní), nicméně maximální rychlost nijak dramaticky nenarostla, zůstala na hranici 100 km/h kvůli zvýšené hmotnosti na 555 kg. Konečnou montáž měl v té době na svědomí belgický závodě Forest a také španělské Vigo.
Méhari 4x4
Bylo jasné, že vůz byl klidně snesl i pohon všech kol, který si poradí s písečnými plážemi i náročnějším terénem lépe než dosud produkovaná předokolka. A tak v květnu 1979 debutoval Méhari 4x4.
Stálý pohon všech kol vůz pozměnil i vizuálně. Od běžné produkce se na první pohled lišil rezervním kolem umístěným v prolisu na přední kapotě, masivnějšími nárazníky s ochrannými rámy pro světlomety, zadní světla využil model z dodávky Acadiane. Změny se projevily na délce, narostla na 3,69 metru, ovšem i na hmotnosti, která poskočila na 715 kg. Což se samozřejmě projevilo také na spotřebě, devět litrů benzinu na stovku kilometrů bylo naprosto normálních, vůz se však za ně odvděčil výjimečnými jízdními vlastnostmi.
Světlá výška 240 mm, třístupňová redukce, která doplnila standardní čtyřstupňovou převodovku, to byly atributy, které dovolily výlety do těžších terénů a umožnily šplhání do prudkých svahů. Výrobce uváděl až šedesátiprocentních! Není divu, že zájem projevila armáda, objednala si pět tisíc upravených kusů 4x4. Ty však měly ocelovou karosérii a motor se zdvihovým objemem 652 ccm z modelu Visa.
Citroën Méhari 4x4
Palubní deska běžné čtyřkolky už skýtala pohled na rychloměr, otáčkoměr, ukazatel nabití baterie i množství paliva v nádrži. V roce 1982 byly za příplatek také větší rozměry pneumatik. Čtyřkolka se vyráběla pouze do konce června 1983 a z výrobních linek sjelo jen 1213 exemplářů, proto je v současnosti vyhledávaným artiklem sběratelů automobilů.
Speciální verze
V osmdesátých letech minulého století začal prodej modelu Méhari značně klesat, výroby se ujala továrna Mangualde v Portugalsku a oživit trh se nepodařilo ani speciálními sériemi jako například modrobílou verzí Azur, která se prodávala ve Francii, Itálii a Portugalsku, či žlutou variantou Plage, jež byla k dostání na Pyrenejském poloostrově. Světlo světa spatřila také Croisière Jeune v odstínech zelené s červeným pruhem. Názvem měla připomenout jednu z výprav kolopásových Citroënů na africký kontinent v třicátých letech minulého století a kombinovala karoserii 4x4 (náhradní kolo na přední kapotě) s předokolkou.
Poslední tisícovka vozů Méhari opustila montážní linku v letech 1986 a 1987. Celkem vzniklo 144 953 automobilů Citroën Méhari, z toho 143 740 s předním pohonem.
Na tržním úspěchu výjimečného vozu se bezesporu podílela i reklama, kterou mu dělala role ve filmových komediích o četnících ze Saint Tropez, Méhari se účastnil i velkých světový rallye, například v roce 1980 ho Thierry Sabine využil jako lékařskou asistenci při druhém ročníku legendární soutěže Paříž – Dakar.
Tady by bylo možné kapitolu o nezapomenutelném voze automobilové historie uzavřít. Jenomže Méhari stále žije, i když v moderní podobě. Od roku 2016 vyrábí značka dvojitého šípu E-Méhari, což je elektromobil určený – jak jinak – pro zábavu a volný čas.
Citroën E-Méhari 2018
