Bylo 3. července roku 1935 a na pařížském hřbitově Montparnasse do země uložili tělo automobilového vizionáře André Citroëna, zakladatele stejnojmenné automobilky. Jeho představa o voze, který by masově posadil Francii na kola, ale žila dál. O rok později ředitel značky Citroën Pierre-Jules Boulanger spustil projekt nazvaný TPV – zkratka slov „trés petite voiture“ neboli velmi malý vůz. Legendární Citroën 2CV se tímto začal rodit.
Vývojový tým při konstrukci nového auta musel splnit řadu Boulangerových přání. TPV například měl za úkol uvézt čtyři dospělé a 50 kilogramů zboží. Hmotnost vozu bez provozních náplní nesměla být vyšší než 400 kilogramů a spotřeba nesměla přesáhnout 5 litrů na 100 kilometrů. Ovládání muselo být jednoduché - a to tak, aby auto mohla řídit i farmářova žena jedoucí na trh. Cena auta navíc nesměla přesáhnout 5 tisíc franků, což byla přibližně třetina ceny tehdejšího „běžného“ citroënu. A na tom všem Boulanger svědomitě trval.
„Motorizace už nadále nebude věcí bohatých. Chudí lidé také mají právo být mobilní. Příchod francouzského lidového auta je nevyhnutelný,“ hřímal tehdy šéf automobilky.
Čtyři roky čekání
Vývoj vozu pokračoval, ale do plánů celé Evropy vstoupila druhá světová válka. Pro budoucnost 2CV byla paradoxně spíš požehnáním.
Novinka totiž měla mít premiéru v říjnu 1939 na Pařížském autosalonu, jenže automobilka nestačila připravit dostatek vozů, navíc mírně řečeno pokulhávala i jejich kvalita. Autosalon se nakonec nekonal, a Francouzi tak pod německou okupací dál auto tajně zdokonalovali. Výsledek veřejnost v podobě Citroënu 2CV na vlastní oči uviděla až v říjnu 1948, tentokrát už opravdu na Pařížském autosalonu.
Citröen 2CV
Pořád to ale byla jen ochutnávka, protože první sériový Citroën 2CV sjel z výrobní linky až v červnu 1949. Pořadníky tak byly nekonečně dlouhé a na auto se čekalo i čtyři roky. Pierre Boulanger nařídil, aby kachnu dostali jen zákazníci, kteří splňovali automobilkou nastavená sociální kritéria. Vozy se proto v prvních letech dostaly především jen k lékařům, zvěrolékařům, duchovním nebo sedlákům. Automobilová legenda se tak rozjela naplno.
Citroën 2CV se za dobu své dlouhé existence nijak zásadně neměnil. Celkem se ho až do roku 1990 vyrobilo přes tři a půl milionu kusů. Ten poslední sjel z výrobní linky v portugalském Mangualde v pátek 27. července 1990.
Kachny v Československu
V Česku v současnosti jezdí kolem šesti stovek Citroënů 2CV a další pomalu přibývají. „Do roku 1989 tady bylo do čtyřiceti aut – pár individuálních dovozů, něco díky francouzské ambasádě, něco se asi prodalo přes Tuzex,“ říká Tomáš Neruda, předseda 2CV klubu Jesenice, podle něhož „kachní boom“ nastal po revoluci, kdy k nám bylo dovezeno kolem čtyř set Citroënů 2CV.
„Kachny" jsou pověstně houpavé, přesto stabilní.
Po roce 1993 pak dovozy starých aut zastavila legislativa, což se změnilo asi až šest let zpátky. „Kachny tak zase přibývají, ale není jich moc, protože ceny v posledních třech letech oproti minulosti začaly růst. Už je pryč doba, kdy kachna ve Francii stála na každém rohu,“ vysvětluje Neruda.
Pokud tak dnes chce někdo koupit pěkný Citroën 2CV, musí počítat s tím, že za něj zaplatí dvě stě až dvě stě padesát tisíc korun. Jsou ale i výjimečně zachovalé kusy s původním lakem, které se prodávají i za půl milionu. „Už to nikdy nebude studentské auto, dnes je to prostě veterán, jehož cena neklesne,“ odhaduje Neruda, který ve své dílně momentálně renovuje opravdový unikát. Je jím Citroën 2CV 4x4 Sahara s pohonem všech kol, dvěma motory a dvěma převodovkami.
V 60. letech se jich zejména pro potřeby ropných a energetických společností fungujících v bývalých francouzských koloniích vyrobilo jen necelých sedm stovek a do současnosti jich zůstaly pouze tři desítky. Jedna z nich tak bude po kompletní renovaci přibližně za dva roky jezdit i v Česku. „Nemůžu mluvit o tom, kolik za ni český majitel dal, ale obecně se dá říct, že před renovací se cena za takové auto pohybuje kolem dvou milionů korun. Loni se ale jedna ze sahar ve Francii vydražila za víc než čtyři miliony,“ říká Tomáš Neruda.
Auto místo antidepresiv
Autor tohoto článku jednu z mnoha milionů vyrobených kachen vlastní už deset let. Koupě to byla bez velkého přemýšlení. Ještě teď si vzpomínám na šok z pohledu na řadicí páku, která nekončila v podlaze, ale někde pod palubní deskou. Stejně tak to bylo s prvními okamžiky na pozici řidiče – 2CV totiž téměř nebrzdilo, nezatáčelo a vlastně ani nejelo.
Sraz majitelů citröenů v Nespekách v roce 2007
Ale trvalo to pár dnů a kachně jsem všechny neduhy odpustil. Ona prostě taková je: houpavá, legrační a krásná. Nejlíp se to pozná, když sedíte za volantem a pozorujte tváře těch, kdo jedou proti vám. Osm z deseti se jich usměje!
Když si k tomu přidáte staženou střechu, sluníčko hřející do zátylku a krásnou českou krajinu, kterou projíždíte maximálně osmdesátkou, napadne vás, že řízení tohohle auta by měli dávat psychiatři na předpis namísto antidepresiv.
29. července 2009 |
