Auto má jezdit. Když zahálí, nedělá mu to dobře. A tento rudý bohatýr toho má hodně za sebou. Když vidíte, jak s ním jeho majitel jezdí, pochopíte to.
Helge Haug je v Česku známý, na veteránských akcích se objevuje často. Jeho červené Bugatti T40 má úžasnou patinu. A Helge s ním jezdí jak o život. Bílými vlasy, plnovousem a nedbalou elegancí připomíná mistry volantu minulosti. Ale když se posadí za volant, je z něj rtuťovitý mladík.
„Čelní sklo? To jsem asi deset let nevyklopil nahoru, jezdím bez něj,“ vypráví a odkládá si na něj cigarety. Se svou Bugatti T40 z roku 1926 (první rok výroby, poslední z přibližně 800 kusů postavili v roce 1930) jezdí závody do vrchu a okruhové závody veteránů. Tedy ty, při kterých se uhání opravdu rychle.
Jeho auto, které bylo jednou z hvězd závodního víkendu na brněnském výstavišti, má úžasnou patinu. Všechno je originální a funkční. Tedy až na hodiny na přístrojovce, ty odměřují čas spíše náhodně. Akorát lak není původní, na boku kvůli dvěma šrámům vykukuje původní modrá barva, typická pro bugatky. „Kupoval jsem ho před dlouhými lety od původního majitele z Austrálie, který měl sbírku aut a všechna červená, tak nechal na červeno nalakovat i toto bugatti. Tak jsem ho tak nechal,“ vysvětluje Helge. Mimochodem, je to zubař.
Každou, opravdu každou zatáčku projíždí smykem a s velkým volantem se pere se zápalem a bravurou. Nevadí mu déšť, na klouzavých mokrých kostkách předvádí neuvěřitelné divadlo. Sluší se připomenout, že to auto má tuhé nápravy odpružené listovými pery a tlumené třecími tlumiči. Bubnové brzdy jsou čistě mechanické.
Ani ne tříapůlmetrový dvoumístný sporťák (pilot a spolujezdec jsou na sebe doslova nalepení) má pod kapotou čtyřválec 1 496 ccm s výkonem 45 koní, které devítimetrákové auto rozjedou na 121 km/h, ke konci výroby se do útrob nastěhoval větší motor s výkonem 50 koní.
Kromě roadsteru Bugatti nabízelo ještě další varianty karoserie včetně čtyřmístného „torpeda“.
