Na 4. ročník závodu, který byl tou dobou opravdu jen pro drsné kluky, vyrazí skoro bez přípravy. A na šest dní se se svým bílým speciálem Peugeot 504 ztratí na hranicích Mali a Alžírska.
Hledají ho čtyři letadla alžírské armády, tři francouzská, jedno britské a palce železné lady drží Ronald Reagan s Francoisem Mitterandem.
Hrobnice z donucení
"Na začátku osmdesátých let byl britský automobilový průmysl synonymem pro vše, co bylo v Británii špatně: neefektivní, neproduktivní, zmítán nekonečnými spory a vyráběl hrozná auta," psalo BBC v roce 2009.
Smrt železné ladyKONEC Margaret Thatcherová podlehla mrtvici POSLEDNÍ LÉTA Boj s těžkými nemocemi KLAUS Je to ztráta stoupence svobody OBRAZEM U piana, v kuchyni, v tanku VÝROKY Hlavně ať je po mém ŽANTOVSKÝ: Její rady byly někdy úsměvné KARIÉRA: Od zlodějky mléka k zradě s úsměvem |
A syn britské premiérky, která zrovna začátkem 80. let bojovala o budoucnost britského průmyslu včetně toho automobilového, závodil ve francouzském autě s francouzskou navigátorkou Charlotte Verney. Bylo to příznačné. Britská auta nestála tou dobou za nic, francouzské značky byly na vrcholu. Dnes britské značky neexistují a v problémech jsou francouzské.
Baronka Margaret Thatcherová zemřela v pondělí ve věku 87 let. Jako jediná v historii Británie vládla nepřetržitě tři volební období. Když nastoupila v roce 1979 do "čísla 10", dosahovala roční inflace v Británii 20 procent a ekonomiku do značené míry ovládali odboráři, kteří celá sedmdesátá léta torpédovali domácí autoprůmysl.
Proniknout do spletité historie britského autoprůmyslu je úkol pro Sherlocka Holmese. Role Margaret Thatcherové je rozporuplná. Jedni říkají, že ona stojí za rozkladem celého britského autoprůmyslu v osmdesátých letech. Jiní namítají, že v té době z Britských ostrovů vyjížděly až na čestné výjimky jen křápy, se kterými by značky stejně neuspěly a zkrachovaly samy.
Železná lady "Maggie" zachránila Británii, říká se nadneseně. Nenechala zemřít britský autoprůmysl, který se dokázal velmi úspěšně a rychle ničit sám. Ale pádu britských značek nezabránila. Všech, do jedné.
Nutno říci, že Thatcherová za zkázu britských aut nemohla, alespoň jim však pomohla skončit důstojně. A za své dlouhé kariéry v Downing Street viděla všechno z velitelského můstku.
V šedesátých letech byla Británie největším výrobcem automobilů v Evropě. Německo se teprve nadechovalo k útoku a geniální mozek všehoschopného Ferdinanda Piecha se zaměstnával vymýšlením naftového pětiválce pro Mercedes. Ale stačilo jen pět let a Britové byli na kolenou. A dnes není jediná velká britská značka, která by byla opravdu britská. Celý ostrovní autoprůmysl drží Japonci. Ti, které tam přivedla Margaret Thatcherová.
Nemocný mamut
Všechno se točilo kolem koncernu British Leyland Motor Corporation, mamuta narozeného z fůze British Motor Corporation (BMC) a Leyland Motors. Narodil se v roce 1968 a zemřel v roce 1986. V době svého vzniku to byla čtvrtá největší automobilka světa. V roce 1972 prodal 1,9 milionu aut. V té době držel 36 procent britského trhu. V roce 1988 to bylo 15 procent.
Byl to lopotný kolos se statisíci odborářů, který chtěl peníze od státu. Pokud vám to připomíná americké automobilky před pár lety, pletete se, to je britský autoprůmysl konce sedmdesátých let.
Výrobce náklaďáků Leyland koupil v roce 1961 skupinu Standard, do které patřila třeba značka Triumph, v roce 1967 přidal Rover a Land Rover. BMC přidal Austin, Austin-Healey, MG, Jaguar a další menší značky. Dohromady bylo pod jednou střechou na dvacítku značek. Samostatné zbyly jen Rolls Royce, Bentley, Aston Martin a skupina Rootes (Hillman, Sunbeam, Talbot a Singer). Sami si spočítejte, kolik jich dnes znáte. Přežilo jich tak pět.
V tom kolosu bylo od začátku všechno špatně. Vedení chtělo racionalizovat produkci a omladit zastaralou nabídku. Své udělala i ropná krize sedmdesátých let a další okolnosti. Navíc se namísto vedení firmy musel management věnovat hlavně dohadům s odboráři.
V roce 1975 se BMC definitivně topí, jedinou záchranu vidí vláda ve znárodnění. V roce 1977 přišel poslední velký úspěch: Rover SD1 si odvezl renomovaný titul evropského auta roku. Auto s dodnes moderním designem prodávané pod jmény Rover 3500 nebo Rover Vitesee se vyrábělo až do roku 1986. V listopadu stejného roku vláda do vedení British Leyland instaluje jihoafričana Michaela Edwardese. Ten po letech prohlásil, že když nastoupil, nikdo ani pořádně nevěděl, která ze značek koncernu vydělává. Ukázalo se třeba, že na každém prodaném MG prodělává firma dva tisíce dolarů.
British Leyland v té době nebyl symbolem výrobce automobilů, ale hlavně stávek. Za rok 1977 dělníci prostávkovali víc než 32 milionů pracovních hodin a domů chodili s nakradenými díly po kapsách. Edwardes udělal tvrdé rozhodnutí propustit polovinu z 200 tisíc dělníků a zavřít 19 továren ze čtyřiceti. A v nové premiérce našel dobrého spojence, který odmítal sypat státní peníze do ztrátového kolosu.
Její železnou ruku poznal mezi prvními po nástupu do funkce v roce 1979 Derek Robinson, odborářský předák fabriky v Longbridge. BBC uvádí, že Red Robbo, jak se Robinsonovi říkalo, stál kvůli 523 stávkám, které vedl, British Leyland 200 milionů liber.
V roce 1980 klesla výroba osobních aut v Británii na 924 tisíc aut, tedy na úroveň roku 1957. British Leyland v té době údajně prodělával každou minutu 600 liber.
V tom roce nadešel čas labutí písně celého koncernu. Po sedmi letech čekání představil novinku. Austin Metro byl poslední aspoň trochu konkurenceschopný model. Důležitý byl i v tom, že jej vyráběla moderní robotizovaná linka. Auto, ve kterém se železná lady mnohokrát fotila, má dnes přesto rozporuplnou pověst. Na jednu stranu se zařadilo k nejprodávanějším autům své doby v Británii a na čas udrželo automobilku nad vodou. Na druhou stranu, viděno nabídkou automobilek z druhé strany kanálu La Manche, to nebylo auto, o kterém by se dalo říci, že je atraktivní.
Dobové analýzy uvádějí, že teoreticky byla v každém parametru japonská auta aspoň dvakrát lepší než jejich britské ekvivalenty. A co do spolehlivostí dokonce stonásobně lepší. Když fabrika MG zavřela, každoroční náklady na záruční opravy přesahovaly 100 milionů liber ročně.
Rozprodej
V osmdesátých letech British Leyland "probralo" nabídku modelů a značek. Skončil Morris a MG. Triumph po pokusech o udržení značky licenční výrobou Hondy Ballade končí taky. A v polovině osmdesátých let začala Thatcherová s privatizací. V roce 1985 vyjmula Jaguar z Austin Rover Group a ponechala si "zlatou akcii".
V roce 1986 bránila prodeji státem vlastněné Austin Rover Group Fordu. Ale tři roky poté americkému koncernu prodává Jaguar. Zájem o slavnou značku měl Ford a General Motors. Uspěl první z nich, druhý si pro spravení chutě koupil Saab. Brzy oba američtí mamuti zjistili, že si adoptovali pěkně nezvedené děti, které místo peněz přinášely hlavně bolení hlavy. Dnes už Ford Jaguara nemá (odhaduje se, že za Jaguar a Land Rover utržil asi polovinu toho, co za ně zaplatil) a Saab je ve stavu klinické smrti.
British Leyland a to, co z ní zbylo, mezi tím změnil jméno na Rover Group a v roce 1988 automobilka skončila pod křídly British Aerospace, která vše zakrátko prodala BMW. Když mnichovští zjistili, že si vzali moc velké sousto, ponechali si jen Mini a zbytek zanechali svému osudu.
V roce 2005 byla na poslední zbytky Rover Group, později MG Rover Group, uvalena nucená správa a to byl úplný neslavný konec kdysi slavných britských značek.
Japonský recept
Recept na záchranu výroby aut totiž viděla Thatcherová jinde. V Japonsku. Dnes je to považováno za jeden z jejích největších úspěchů.
V první polovině osmdesátých let se jí podařilo přilákat nejprve Nissan. Fabrika v Sunderlandu byla první evropskou továrnou japonské automobilky. Dnes má na kontě přes šest milionů vyrobených nissanů, předminulý týden tam rozjeli linku na obnovený elektromobil Nissan Leaf.
Příchod Nissanu v roce 1986 odstartoval vlnu zahraničních investic do Británie. Analytici průmyslu dnes říkají, že právě příchod Nissanu zachránil výrobu aut na britských ostrovech. "Pokud bychom tehdy japonské investice nepřivedli, byli bychom ztraceni. Myslím, že by tu nic nezůstalo," řekl pro BBC Lord Bhattacharyya, který radil Thatcherové a jejímu nástupci Tonymu Blairovi. "Dnes těžíme z věcí, které dala do pořádku," dodal jindy.
Železná lady se tehdy nenechala zviklat odporem. Ozývaly se britské značky, které měly strach z konkurence, nervózní byly i odbory. Thatcherová navštívila jako šéfka opozice moderní továrny Nissanu už v roce 1977 a s Takašim Išiharou, opatrným šéfem značky, začala vyjednávat v roce 1982.
"Po dlouhém a důkladném zvažování Nissan potvrdil, že v rámci celé Evropy je Spojené království politicky a ekonomicky nejatraktivnější zemí pro rozsáhlé investice a nabízí největší potenciál," prohlásila Thatcherová.
Na druhou stranu německý Spiegel z roku 1985 uvádí, že Thatcherová Išiharovi nabídla, že z plánované investice 350 milionu liber do továrny zaplatí vláda třetinu. To bylo pro britský autoprůmysl hodně těžké pochopit, proč někdo chce dát peníze Nissanu, zatímco britské značky v problémech nemají dostat nic.
Dnes Britové musí uznat, že dobrá auta je naučili, nebo spíš donutili dělat Japonci. Po Nissanu, který je dnes největším výrobcem aut v Británii, dorazila Honda a následně Toyota.
"Politicky řečeno, to, co paní Thatcherová udělala pro tuto oblast, nemůže být nikdy zapomenuto," poděkoval jí v roce 2009 Eric Timmins, který třicet let seděl na sunderlandské radnici. Je to labourista, protivník konzervativců Thatcherové.
Slavná jména v cizích službáchSlavný Rolls-Royce, symbol luxusu, který se přece nikdy nemohl mít špatně, je po trapném románku s Volkswagenem drahokamem BMW. Stejně tak Mini. Bentley patří Volkswagenu. Rover po aférce s BMW koupili Číňané (automobilka SAIC). Sbalili fabriku a v hloubi země za Velkou zdí staví novodobá MG a Rovery. Ovšem pod zkomoleným jménem Roewe, práva na používání značky Rover totiž vlastní Land Rover. Teď se dokonce začíná mluvit o návratu značky Rover (tedy spíše MG) do Británie, kde Číňané údajně chtějí stavět fabriku. Triumph, Vandenplas a další hrdé značky British Leylandu umřely v průběhu osmdesátých let. Nejabsurdnější příběh, který má jako jeden z mála šťastný konec, potkal Jaguar s Land Roverem. Dnes ho vlastní Ratan Tata z Indie, kterou Britové ještě před šedesáti lety kolonizovali. Na druhou stranu sami lidé z Jaguaru i Land Roveru přiznávají, že jim nikdy nebylo tak dobře. Tata ví, že svou práci umějí, dal jim peníze na vývoj a nechal je být. Dnes jsou land rovery a jaguary tak dobré jako nikdy v minulosti. A značky vydělávají. Aston Martin je další ze značek, která prošla rukama Fordu. Dnes má za sebou britského šéfa Davida Richardse a jeho Prodrive a peníze z Ameriky, Kuvajtu a Itálie. Asi jediná žijící zdravá čistokrevná britská značka, která prosperuje a je v britských rukou, je Morgan. Dodnes ji vlastní a vede rodina Morganů. Británie je také zemí malovýrobců. Moc se o nich neví a spíše živoří. Stavitel klasických gentlemanských bristolů snad přežívá, ale to je vše, co o něm lze říci. Z dílny na sporťáky TVR se snažil udělat svou hračku ruský oligarcha Nikolaj Smolenskij. Po dalším krachu se mluvilo o stěhování do Itálie, ale teď je už ticho, asi navždycky. A Lotus má namále. Dobře se uchytil Radical, Ariel, Caterham nebo Ginetta. |
