Mnoho vynálezů si nárokovalo titul „první automobil“, ale historici se obecně shodují, že Benz Patent-Motorwagen je prvním takovým strojem, který úspěšně dospěl do výroby. V roce 1885 jej dokončil německý vynálezce Karl Benz a v následujícím roce si ho nechal patentovat. Původní Benz Patent-Motorwagen získal u Císařského patentového úřadu v Berlíně říšský patent číslo 37435, o který Karl Benz požádal 29. ledna 1886.
 |
Po oficiálním postupu mu byl v listopadu téhož roku udělen patent, u něhož se datum podání přihlášky stalo i datem vzniku patentu pro tento vynález. Ten je často označován jako „rodný list“ automobilu a od roku 2011 zapsán do světového dědictví UNESCO. Tento dokument stvrdil vznik prvního prakticky využitelného automobilu poháněného spalovacím motorem, čímž Benz předběhl konkurenci a položil základy značky Mercedes-Benz.
Kmet mezi automobily působí z dnešního pohledu nezvykle. Dvě velká zadní kola a jedno malé vpředu napovídají, že se jeho tvůrce, tak jak to bylo tenkrát běžné, nechal inspirovat kočáry. Tříkolky se vyrobilo jen 25 kusů a lákala mnohé podivíny. Koupil si ji i jeden těžce nemocný boháč, který chtěl ještě před svou smrtí zažít něco neobvyklého, zavánějícího budoucností.
Svézt se s tímto vozidlem je jako napít se ze samého pramene automobilové historie. Tato předváděcí verze oddělení Mercedes-Benz Classic byla postavena učni ve Stuttgartu. Vozy, které se na přelomu tisíciletí objevily na prodej, ale pocházejí od britské firmy John Bentley Engineering, která je s pověřením oddělení Mercedes-Benz Classic vyrobila podle původních plánů a s využitím dobových postupů.
Tříkolky se vyrobilo jen 25 kusů a lákala mnohé podivíny. Koupil si ji i jeden těžce nemocný boháč, který chtěl ještě před svou smrtí zažít něco neobvyklého, zavánějícího budoucností.
Jedná se o pěkný kousek poctivé řemeslné práce. Jsou to nejautentičtější repliky svého druhu, které jsou ve všech ohledech přesné – i když na rozdíl od originálu byly navrženy pro provoz na benzin, nikoli na archaický ropný produkt zvaný ligroin. Od originálu, který stojí v Deutsches Museu v Mnichově, kam ho Benz po dvacetiletém používání věnoval, se kopie liší prakticky jen barevným provedením použitého dřeva.
První praauto je v Česku. Za 1,6 milionu může být vaše, hned |
Při zdvihovém objemu 954 cm3 disponuje čtyřdobý jednoválec tříkolky směšnými 0,55 kW, neboli 0,74 koně při lenivých 500 otáčkách. Ve své době se ale jednalo o rychloběžný motor. Dnes, kdy některé závodní motory točí více než 20krát tolik, ale toto označení působí již trochu úsměvně. Malý výkon jednoválcového motoru, který se na hmotnosti 360 kg podílí více než čtvrtinou, a pouhé dvě rychlosti řemenicové převodovky nejsou stavěné na větší převýšení.
Patentované vozítko je ale lehounké, vytlačit ho tedy do kopce není problém. Ostatně stejně si počínala Benzova manželka Berta při své přelomové jízdě v roce 1888. Tlačit tříkolku je třeba i v případě potřeby zacouvání, zpátečku totiž postrádá. Přes sotva litrový zdvihový objem ale motor vyjde 4,5litrovou nádrž během přibližně 50 kilometrů.
Startování jako ruská ruleta
Startování motoru, to je malý rituál. Nejdříve napumpovat trochu benzinu do zapalování, pootočit klíčkem pod sedákem, nakapat olej a roztočit mohutný setrvačník mohutným trhnutím. Chce to přidržet si vůz za levé zadní kolo a mohutně se rozmáchnout. A velmi rychle uhnout rukou, aby vám neamputovalo prsty. Zkrátka taková malá ruská ruleta. Na drátěných kolech se lehká tříkolka hned roztřese, než se po nasednutí váhou posádky opět zklidní.
Jednoválec pracuje v ustáleném režimu a tříkolka se uvádí do pohybu přesunutím řemenice dlouhou vlevo umístěnou pákou. Kožený řemen při rozjezdu ale trochu prokluzuje, nezbývá než tedy trochu přitlačit a tříkolka začíná pomalu nabírat rychlost. Přenos točivého motoru na kola se odehrává pomocí dvou řetězů, které vedou od předlohového hřídele k zadním kolům. Velká páka po levé straně vozu ovládá řemenici a slouží k uvedení vozu do pohybu.
Racčí letka ze Zlína. Slavný veteránista měl ve sbírce nádherné mercedesy |
Nejsnáze se tříkolku nastupuje z pravé strany, kde je stupačka. Chce to správný grif – chytit se držáku loketní opěrky a sloupku řízení a na palubu se vyšvihnout – téměř tak jako do velkých SUV. „Kabina“ působí velmi vzdušným dojmem. Výhled je výborný, žádné sloupky nevadí ve výhledu. Bohatě polstrované sedadlo má sice plochý sedák, co vám ale asi bude vadit více, jsou velmi krátká opěradla. Opěrky po obou stranách mají při zatáčení skutečně nezastupitelnou funkci. Tříkolka sice vyvine jen 16kilometrovou rychlost, když sedíte na „kozlíku“, tak se vám ale zdá, že se řítíte alespoň stovkou. Zásluhou otevřené „karoserie“ jsou všechny dojmy bezprostřednější, syrovější.
Adrenalin na kozlíku
Místo volantu je páka připomínající kliku. Řízení je poměrně přesné a po chvilce seznamování dokážete odhadnout, jak moc musíte točit, aby vozítko jelo požadovaným směrem. Stabilita ale není vzhledem k existenci pouhých tří kol právě silnou stránkou tohoto vehiklu. Krátký rozvor ale zajišťuje velmi dobré manévrovací schopnosti.
Brzdění je vyloženě adrenalinové. Na bubnové či dokonce snad kotoučové brzdy rychle zapomeňte. Replika patentového vozu se stejně jako originál zpomaluje zatažením za páku vlevo, jejímž prostřednictvím se odpojí převod a kůží potažený brzdový špalík vozítko zpomaluje třením o řemenici.
Velká automobilová loupež aneb Za vším hledej ženu |
Na nerovnostech se do tříkolky přenášejí nerovnosti vozovky a stabilita není vzhledem k úzkým gumám žádná sláva. Před zatočením je tak nutné náležitě přibrzdit. V duchu skládáme Bertě Benzové, která 5. srpna 1888 bez vědomí svého manžela Karla Benze vykonala první skutečnou testovací jízdu v dějinách autoprůmyslu, velkou poklonu. Zpočátku byl byl Benzův vynález považován spíše za kuriozitu než za skutečný dopravní prostředek. Změnit jeho vnímání pomohla dva roky po první veřejné jízdě konstruktérova manželka, která se podnikla historicky první dálkovou jízdu automobilem.
Tato rázná žena se s oběma syny Eugenem a Richardem vydala s třetí vývojovou verzí tříkolky na cestu z Mannheimu do přibližně 100 km vzdáleného Pforzheimu ke své matce. Ve svých pamětech Berta Benzová vzpomíná: „Benzin jsme kupovali po lékárnách, větší problém byl ale s vodou. Té jsme na každých sto kilometrů potřebovali kolem 150 litrů, zatímco benzinu zhruba jen deset.“ Vůz totiž ještě měl ztrátové odpařovací zařízení. Systém s uzavřeným oběhem vymyslel až v roce 1901 Wilhelm Maybach.
První řidičský průkaz získal před 130 lety vynálezce auta Benz |
Dobrodružstvím byl při Bertině jízdě každý větší kopec, do nějž museli tříkolku tlačit. Po této zkušenosti Benz údajně přidal vozu další převod. Naopak při jízdě z kopce se pro změnu báli, že jí špalírové brzdy neubrzdí. První testovací pilotka se ukázala i jako zdatná servismanka. Prošoupaný kabel zapalování zajišťovala gumovým podvazkem a k pročištění trysek karburátoru použila jehlici do vlasů. Tankovala v místní lékárně ve Wieslochu, čímž z ní udělala jakousi první „čerpací stanici na světě“, a když se brzdy opotřebovávaly, tak tato první testovací jezdkyně v historii požádala místního ševce, aby na brzdové špalíky přibil kůži, čímž cestou v podstatě vynalezla brzdové obložení. Poté, co poslala telegram manželovi o příjezdu do Pforzheimu, strávila noc v domě své matky a o tři dny později se vrátila domů. Dnes se po této trase pravidelně pořádá pamětní jízda.
Berta ještě řidičský průkaz nepotřebovala. Ten dostal až její manžel, a to až 1. srpna 1888, který se stal prvním držitelem řidičského oprávnění na světě. Jednalo se v podstatě o písemné povolení města Mannheim k řízení auta na veřejných cestách, které si vyžádaly stížnosti místních obyvatel na hluk a zápach od jeho vozu Benz Velo.
Kupte si první auto světa
Replika Benzova motorového vozu (Benz Patent-Motorwagen) od společnosti John Bentley Engineering vznikla v počtu přibližně 100 kusů a kvůli její historické věrnosti, a tudíž nesplnění předpisů ji nelze oficiálně přihlásit k silničnímu provozu. To je tedy čtyřikrát více než originálu, kterého v letech 1886 až 1893 bylo vyrobeno asi 25 exemplářů.
Jutta Benz má auta v rodě: pradědeček je vynalezl a prababička je řídila |
Pořizují si ji většinou sběratelé a muzea jakožto zajímavý artefakt z historie automobilu. Vzhledem k tomu, že tato britská firma již neexistuje a nové kusy se tedy již běžně nevyrábí, jsou tyto vysoce ceněné a přesné repliky dostupné většinou pouze prostřednictvím specializovaných aukcí historických vozidel nebo na portálech zaměřených na veterány. Momentálně jednu tříkolku nabízí britská společnost Vintage and Prestige Fine Motor Cars z Northamptinu. Ceny se pohybují v přepočtu mezi 1 milionem a 1,5 milionu korun.
V České republice má jednu repliku Benzova motorového vozu Technické muzeum v Brně a druhý je ve vlastnictví firmy Samohýl Motor ze Zlína. Provoz tříkolky je náročný na obsluhu a podle zkušeností Sylvie Zouharové Dykové, vedoucí odděleni dokumentace vědy a techniky brněnského muzea, které ji občas využívá na svých předváděcích akcích, byla replika zhotovena místy s příliš malými výrobními tolerancemi, a pro bezproblémový provoz bylo nutné tu a tam něco poupravit.
Byl Benz opravdu první?
Otcovství automobilu se řeší celých 140 let. Francouzi tvrdí, že první auto si nechal 12. února 1884 patentovat Edouard Delamare-Debouteville a jeho patentový spis skutečně obsahuje mnohé detaily, které později zdomácněly v konstrukci aut. Vůz ale prakticky nikdy nejezdil. Rakušané jsou zase přesvědčeni, že první auto sestrojil Siegfried Marcus. Údajně v roce 1875 vytvořil primitivní dřevěný vůz s kočárovým řízením.
BENZŮV PATENTOVANÝ MOTOROVÝ VŮZ (ORIGINÁL)MOTOR Kapalinou chlazený ležatý zážehový čtyřdobý jednoválec s otevřenou klikovou skříní uložený napříč nad zadní nápravou. Atmosférické plnění, dva ventily na válec. Vrtání × zdvih 90 × 150 mm; zdvihový objem 954 cm3; kompresní poměr 2,7:1; výkon 0,74 koně při 400/min. Sací ventil ovládaný výstředníkovým táhlem, výfukový ventil ovládaný klikovým hřídelem, mazání kapacitními maznicemi. Karburátor, elektrické zapalování se žhavicí svíčkou. PŘENOS SÍLY Dvoustupňová převodovka; hnaná náprava zadní; přenos točivého motoru na kola pomocí dvou řetězů. KAROSERIE/PODVOZEK Otevřená dvoumístná karoserie. Rám z ohýbaných a svařovaných ocelových trubek. Přední zavěšení v neodpružené vidlici; vzadu náprava s půleliptickými pery; brzdy třecí špalíkové; mechanická brzda působící na zadní kola; řízení ozubenou tyčí napojenou na hřídel; vpředu drátové kolo s průměrem 730 mm, vzadu 1125 mm; kaučukové obruče. ROZMĚRY/HMOTNOST Rozvor 1470 mm; rozchod zadních kol 1190 mm; D × Š × V 2700 × 1400 × 1450 mm; hmotnost 360 kg; palivová nádrž 5 litrů. VÝKONY/SPOTŘEBA Nejvyšší rychlost 16 km/h; Spotřeba kolem 10 l/100 km. |
Snahy o sestrojení samohybného silničního vozidla jsou přitom nejméně čtvrt tisíciletí staré, jako první sestavil takový vůz v roce 1769 francouzský inženýr Nicolas-Joseph Cugnot. Jeho samohyb, poháněný parním motorem, byl ale poněkud těžkopádný a vznikl jen ve dvou exemplářích. Trvalo ještě několik generací, než se podařilo vynalézt dostatečně malou a výkonnou pohonnou jednotku.
Čtyřtaktní zážehový motor, který Benz pro své vozítko použil, vynalezl o necelou dekádu dříve jiný německý inženýr Nikolaus Otto. Oproti parnímu pohonu, jenž se dobře uplatnil v lodích i na železnici, nabízela Ottova konstrukce mnoho výhod. Nebylo třeba nutné čekat, než se zahřeje pára, a byla také výrazně lehčí. Jejích výhod si byla v té době vědomá celá řada dalších vynálezců, byl to ale právě Carl Benz, kdo ji jako první dokázal vestavět do speciálně sestrojeného vozidla.
Současně s Benzem se vývoji samohybu věnovali třeba jeho krajané Gottlieb Daimler a Wilhelm Maybach. Z jejich dílny vyjel na jaře 1886 jako první stroj s více než dvěma koly právě upravený kočár. Carl Benz svůj vůz i nadále vylepšoval a nabízel jej zákazníkům z řad movitých fandů techniky.
Teprve v roce 1894 začala Benzova manufaktura nabízet zákazníkům čtyřkolový model s označením Velo. Se zhruba 1200 vyrobenými kusy šlo o historicky první vůz, jenž by s přihlédnutím k tehdejším poměrům snesl přívlastek „sériový“. Úspěch povzbudil Carla Benze k založení vlastní továrny v nedalekém Ladenburgu, kde se spolu se svými syny začal výrobě aut věnovat naplno.
Carl Benz (1844 až 1929) sice firmu v roce 1883 zakládal, odešel z ní ale po dvaceti letech, tedy ještě dříve, než se automobily staly běžným dopravním prostředkem. Až do smrti však zůstal členem správní rady. Na rozdíl od dalšího otce automobilu, Gottlieba Daimlera (1834 až 1900), se tak v polovině 20. let dožil spojení obou kdysi soupeřících společností. Důvod fúze byl jednoduchý, poválečné Německo se potýkalo s hospodářskou krizí.
V roce 1923 obě firmy dohromady prodaly zhruba 2300 vozů, tedy méně aut než samotná Benz a spol. od dvě dekády dříve. V roce 1926 tak vznikla akciová společnost Daimler-Benz, její produkty ovšem už dlouho nenesly Daimlerovo jméno, z továrny ve Stuttgartu vyjížděly vozy pod značkou Mercedes-Benz. Poslední německý automobil pod značkou Daimler totiž vznikl v roce 1908 (ve Velké Británii ale Daimlery vyráběly až do roku 2010), už od začátku století se vozy z této továrny jmenovaly Mercedes, podle dcery Emila Jellineka, rakouského konzula v Nice a hlavně zdatného obchodního zástupce firmy.
