Svět mezi válkami nebyl žádnou idylkou, ale pro technické snílky to byl ráj. Zatímco se Evropa pomalu sunula k další katastrofě, inženýr Karl Schlör (1911–1997) v německém Göttingenu dumal nad tím, proč auta vypadají jako hranaté krabice od bot, když vzduch kolem nich teče tak neochotně. Tento vizionář z tamního Aerodynamického výzkumného ústavu (AVA) byl posedlý myšlenkou auta, které by vzduchem proplouvalo jako nůž máslem.
 |
Výsledek byl fascinující. Schlörwagen nebyl krásný v tradičním slova smyslu – byl podivný. Široký přes dva metry, aby se do něj schovala i kola, a s okny, která lícovala s karoserií tak dokonale, že nevytvářely jedinou turbulenci. Uvnitř bylo v tomto experimentálním voze místo pro sedm lidí. Tedy ideál pro rodinný výlet, kde řidič sedí uprostřed jako kapitán kosmické lodě a za ním až šest cestujících ve dvou řadách sedadel.
Auto bylo 4,33 metru dlouhé a jen 1,48 metru vysoké, přičemž okna byla do karoserie zapuštěna tak precizně, že lícovala s plechem na milimetr přesně. A podlaha vozu byla zakrytovaná a hladká.
A ono to, k překvapení všech skeptiků, fungovalo. Zatímco tehdejší mercedesy na dálnici funěly únavou, Schlörovo „vejce“ svištělo rychlostí 135 km/h a pálilo o třetinu méně benzinu než produkční Mercedes-Benz 170H, na jehož základě byl postaven. Ačkoliv experimentální auto vážilo o 250 kg více, tak se jeho spotřeba pohybovala jen okolo 8 litrů na 100 kilometrů. Aerodynamický prototyp s motorem o objemu 1,7 litru vzadu se tak nikdy nedostal do výroby, ale jeho inovativní design a působivá aerodynamika dodnes inspirují automobilové nadšence. U zmenšeného modelu měl hodnotu pouhých cx=0,113, u skutečného auta vzrostl na 0,186. Co by za to daly dnešní moderní koráby silnic s hodnotami kolem 0,24!
Z auta se (neplánovaně) stávalo vznášedlo
Jenže příroda má smysl pro ironii. Schlörův vůz byl sice dokonalý při čelním pohledu, ale jakmile zafoukal boční vítr, aerodynamika se změnila v noční můru. Prouděním vzduchu kolem kapkovitého tvaru totiž vznikal na horní straně vozu, podobně jako u křídla letadla, podtlak. Při rychlostech nad sto kilometrů byl tak velký, že se vůz začal doslova vznášet. Podvozek na to nebyl stavěný. Stačil silnější poryv větru a z technologického triumfu se stala neovladatelná plachta směřující do nejbližšího příkopu. Karl Schlör to věděl, a tak raději testoval jen za úplného bezvětří. Situaci komplikovalo i hodně vzadu umístěné těžiště.
Když se auto v roce 1939 ukázalo na berlínském autosalonu, lidé nad ním ohrnovali nos. Bylo moc divné, moc široké a až příliš vajíčkovité. Pak přišla válka a s ní priority, které měly k úspoře paliva u rodinných aut hodně daleko.
Když se vůz v roce 1939 ukázal v rámci autosalonu v Berlíně, lidé ohrnovali nos. Ve srovnání s KdF (pozdějším VW Broukem) byl divný, moc široký a příliš „vajíčkovitý“. Poté navíc přišla 2. světová válka a projekt, který mohl změnit dějiny dopravy, nakonec skončil neslavně.
Zmizelý experiment znovu ožije
Konec Schlörwagenu byl stejně bizarní jako jeho design. V roce 1942 na něj namontovali ukořistěný ruský letecký motor i s vrtulí – nejspíš proto, aby zjistili, jestli to po dálnici poletí ještě rychleji, nebo se to rovnou rozpadne. Nerozpadlo, ale po válce zůstal vůz v zuboženém stavu v britské okupační zóně. Když ho chtěl Schlör po válce získat zpět, Britové ho odmítli.
Karl Schlör se tehdy pokoušel své „dítě“ získat zpět. Britové ho ale odmítli. Poté jeho stopa mizí. Nejpravděpodobnější verzí je, že v poválečném chaosu někdo rozhodl, že má tento hliníkový sen skončit pecích jako starý šrot.
V novém mileniu ale Schlörův experiment zažívá renesanci. Nadšenci totiž postavili maketu, aby provedli testy v aerodynamickém tunelu s využitím laseru. Ty potvrdily, že Schlör měl pravdu, jeho vejčité auto bylo z pohledu odporu vzduchu přelomové.
V roce 2007 provedlo Německé letecké a kosmické centrum (DLR) opětovné testování malého originálního modelu v aerodynamickém tunelu a v roce 2020 hannoverská nezisková organizace Mobile Welten eV pustila do zdlouhavé stavby dvou replik s použitím originálních motorů od Mercedesu a převodovek z maybachů.
Možná je to symbolické. Velikonoce jsou o naději a novém začátku. Schlörwagen sice skončil v hutích, ale jeho myšlenka – že i „vejce“ může být rychlejší než cihla – žije v každém moderním elektromobilu, který se snaží ušetřit každý joul energie. Karl Schlör ukázal, že cesta k pokroku nevede přes pravítko, ale přes ladné křivky inspirované přírodou.
