Výměna kabinového filtru, často nazývaného také pylový nebo prachový, je běžnou součástí servisního plánu, a pokud jezdíte do servisu na pravidelné prohlídky, můžete si být jisti, že ten váš byl vyměněn (obvykle se mění maximálně po dvou letech a/nebo v rozmezí 30 000 – 60 000 km dle výrobce a modelu vozu). Mnoho řidičů si možná ani neuvědomuje, že něco jako kabinový filtr v autě mají. A zvláště u starších vozů, s nimiž majitelé do servisu jezdí jen v případě poruchy, je skoro jisté, že filtr bude již řádně „uleželý“.
Filtr se postupně zanáší, čímž ztrácí svou propustnost, až přestane plnit svou funkci a do vozu se začnou uvolňovat nashromážděné nečistoty.
Starý kabinový filtr je plný nečistot
Zanesený filtr udělá více škody než užitku, protože se v něm množí mikroorganismy a nečistoty se již nemají kam zachytávat, naopak se uvolňují. Když si pak pustíte klimatizaci naplno, vezme s sebou vzduch proudící skrz špinavý filtr do kabiny všechno možné. Během pylové sezony je v jednom metru krychlovém cca 3 000 pylových zrnek a filtr tak dostává opravdu zabrat. Pokud doslouží, vystavují se nejen řidiči-alergici rizikům jako slzení očí, kýchání, rychlejší nástup únavy a ztráta koncentrace na řízení.
Z čeho teď kýchámeDominantními alergeny jsou v současném období podle Pylové informační služby dub, bříza, buk, ořešák, vrba, platan, borovice, smrk a traviny. |
Ještě než mávnete rukou, že to je přeci prkotina a jen další zbytečný výdaj kvůli trošce pylu, je možná dobré si uvědomit několik faktů. Předně je letošní příval pylu tak silný, že projevy typickými pro alergie trpí i lidé, kteří nejsou alergiky.
Pak také to, že pro člověka je takřka fyziologicky nemožné udržet při kýchnutí otevřené oči. A také fakt, že při statisticky průměrném kýchnutí v rychlosti pouhých 50 km/h ujedete naslepo 13 metrů, tedy zhruba tři délky běžného kompaktního auta.
Srovnání starého a nového kabinového filtru
Kabinovým filtrem je dnes vybaveno prakticky každé nové auto, ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Historie tohoto užitečného dílu není nijak dlouhá, vyvíjet se kabinové filtry začaly v návaznosti na německý výzkum z poloviny osmdesátých let, který zjistil, že vzduch nasávaný nad silnicí do systému ventilace vozu je v hustém městském provozu silně znečistěný částicemi prachu a pylů, brzdového a spojkového obložení i korozivními plyny.
V porovnání se vzduchem na kraji běžné mimoměstské silnice se vzduch nad povrchem dopravně vytížených městských ulic ukázal zhruba šestkrát „špinavější“, v extrémních případech i desetkrát. Již v té době byly zkoušeny jednoduché filtry osazené přímo do vstupů vzduchu pod kapotou, ale kabinový filtr coby součást systému ventilace, jak jej známe dnes, se začal rozšiřovat v druhé polovině devadesátých let. A vyvíjí se dál.
Filtry jsou dnes v podstatě dvou typů – klasické, nebo „uhlíkové“. Vyrobeny jsou z celulózy a/nebo syntetických vláken (ta navíc bývají elektrostaticky nabitá, aby přitahovala částečky prachu a tím dále zvyšuje účinnost filtrace). I levnější celulózový filtr klasické konstrukce je v případě, že je měněn, schopen zachytit více než 95 procent nasátých prachových částic, pyly pochytá prakticky kompletně (více než 99 %).
Zachycuje také otěry z pneumatik a brzdového obložení, které se nad silnicí běžně víří, a aerosoly i mikrobiologické zárodky, při zapnutém vnitřním okruhu čistí vzduch uvnitř kabiny a zabraňuje mlžení oken. Chrání systém ventilace před usazováním nečistot a bujením mikroorganismů v klimatizaci. „Papírový“ filtr možná vypadá jako triviální součástka, ve skutečnosti ale není.
„Filtrační materiál s pórovitou strukturou je ve filtru velmi účelně poskládán, v případě, že by se všechny filtrační struktury roztáhly do jedné vrstvy, pokryly by plochu cca odpovídající fotbalovému hřišti,“ říká Karel Starý, vedoucí servisních služeb Škody v ČR. Celulózová vlákna jsou navíc v jednotlivých vrstvách různě orientována, aby byla zaručena co nejlepší propustnost vzduchu při maximální filtrační schopnosti, odolnost proti vlhkosti, proražení atd.
Tzv. uhlíkové filtry jsou filtry, které mají ve filtrační ploše obsaženo aktivní uhlí, většinou jsou vyráběny z netkané textilie. V principu fungují a až na barvu i vypadají úplně stejně jako běžné filtry, ale jsou účinnější. Navíc absorbují pachy (ať již z okolí, nebo ze zachycených nečistot) a umí do značné míry neutralizovat i některé plyny, například ozon a oxidy dusíku. Aktivní uhlí je totiž velice porézní materiál, který má velký specifický povrch a filtr s ním je tak schopen zachytit a „uskladnit“ mnohem menší částice. Pro představu: jediný gram aktivního uhlí má povrchovou plochu cca 1 000 m². I zde ale platí, že když je kapacita filtru vyčerpána, je zanesen nečistotami, začínají se částice z něj uvolňovat.
Kabinové filtry nejsou nijak extrémně drahé, jejich ceny se pohybují většinou v řádech stokorun. Bližší představu můžete získat například v tabulce s přehledem cen dílů na nejběžnější modely nových vozů zde. Uhlíkové filtry jsou o něco dražší než standardní papírové kabinové filtry, zhruba v řádu desítek procent. Což je ovšem při obecně relativně příznivých cenách tohoto sortimentu stále docela zanedbatelná částka. Například pro aktuální Škodu Octavii Combi 1,4 TSI 110kW vložka vzduchového filtru vychází na 655 Kč s DPH a prachový a pylový filtr vychází na 477 Kč s DPH.
Pokud budete filtr měnit svépomocí (u některých vozů to jde snadno a bez nářadí, některé vás hodně potrápí), dejte pozor, abyste jej nevložili obráceně (bývají označeny šipkami), nezdeformovali a aby přesně sedl do svého rámečku. Filtr, který netěsní, je úplně k ničemu. To platí i pro neznačkové filtry, které mívají často nekvalitní těsnění a do montážního prostoru plně nedoléhají. Kabinový filtr není tak drahý, aby se jednoznačně nevyplatilo spolehnout se na originální kus. Některé automobilky navíc nabízejí i v sortimentu kabinových filtrů speciální (a levnější) filtry pro starší auta. Například již zmiňovaná škodovka má kabinové filtry v Economy programu, a to včetně uhlíkových.
