„Pokaždé, když jsem vycházela z temného zákulisí na osvětlené jeviště, málem se mi zastavil dech, srdce jsem měla až v krku, chtělo se mi utéct, byla jsem na pokraji zhroucení, ale pak jsem si vzpomněla na své jméno, polkla a vykročila vstříc potlesku.“
Irena Kačírková v sobě spojovala dvě zcela odlišné tváře. Navenek byla suverénní, nedostupná a dokonalá, ale v jejím nitru se skrývala malá dušička bičovaná neodbytnou předtuchou něčeho zlého.