Série výbuchů zničila 26. dubna 1986 reaktor a budovu čtvrtého energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Šlo o největší technologickou katastrofu dvacátého století.
Pro Bělorusko znamenala událost národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 tisíc dětí.
Laureátka Nobelovy ceny Světlana Alexijevičová pracuje ve své knize formou rozhovorů s emotivními příběhy lidí, které neštěstí zásadně ovlivnilo. Autorka zpovídá vdovy po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, mobilizované vojáky nasazované na likvidaci následků katastrofy, ale i vysídlené rolníky, vědce, stranické pracovníky.
Dílo je varováním před technologickou apokalypsou, ale také uměleckou obžalobou komunistického režimu. Právě jemu je přičítána nedostatečná bezpečnost elektrárny.
Světlana Alexijevičová se narodila v roce 1948 v bělorusko-ukrajinské rodině. Ve svých knihách nabízí osobitý pohled například na události druhé světové války, ozbrojený konflikt v Afghánistánu nebo rozpad Sovětského svazu. Svá díla shromažďuje do velkého projektu, který nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka. V roce 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu.