Jak Projekt SPOLU odstartoval?
Projekt zakládala Barbora Chvátalová před šesti lety. Tehdy měla povinnou praxi v nemocnici a dostala se k pacientovi, který měl zkušenost se sebevražedným pokusem. Vůbec nevěděla, jak se s ním bavit, protože ji na to nikdo nepřipravil. Ve škole totiž tyhle praktické věci víceméně chybí, je to spíš o teorii. Kazuistiky tam sice jsou, ale konkrétní rady, jak se vypořádat s podobným tématem, moc ne. A Báře připadalo děsivé, že jako studenti psychologie na tohle nejsme připraveni a že praxe jsou až ve vyšších ročnících. Tam už se člověk pomalu připravuje, že každým rokem vyjde ze školy a co potom?
Proto chtěla, aby studenti měli možnost dostat se do praxe dřív, a navíc pomoci pacientům i psychologům. Od toho pacienta, kterého potkala na praxi, se totiž dozvěděla, že si s ním o tom v nemocnici nikdo moc nepovídal, což by člověk očekával. A tak se o tom pobavila s psycholožkou, která tam v té době působila, podpořili ji přátelé, a z téhle myšlenky vznikl projekt, který funguje dodnes.
Kolik je teď zapojeno studentů?
Působíme už v šesti městech, konkrétní číslo pro tenhle semestr vám nepovím, ale minulý semestr to bylo 260 studentů.
Kdybych byla studentkou prvního ročníku psychologie a měla zájem o dobrovolnictví, co bych měla udělat, abych se mohla zapojit?
V prváku je to složitější, protože tam jsou čerství vysokoškoláci, co toho moc neví a spíš se rozkoukávají na univerzitě. Proto mladší studenty vždycky dáváme do dvojice s někým zkušenějším, ale zapojit se samozřejmě mohou. Máme facebookové stránky, kde jsou kontakty na koordinátory jednotlivých týmů a taky nabídky, na co právě sháníme lidi. Nejlepší je to na začátku semestru, to bude mít student nejvíce na výběr.
Nováček se ozve koordinátorovi a ten mu pak napíše, co všechno se v rámci jednotlivých týmů dělá, sejde se s ním, zaškolí ho pro danou aktivitu a vysvětlí mu například etické záležitosti, jak pracovat s klienty, a se skupinou. Jiný koordinátor, který se pohybuje přímo v zařízení a ví, jak to tam chodí, co je tam za pacienty, psychology, psychiatry, pak studentovi vysvětlí specifika práce přímo na oddělení.
Zapojujete do projektu i lidi z jiných oborů, než je psychologie?
Ano, už rok a půl máme v Brně zapojené mediky a v nové pobočce v Plzni zapojujeme studenty z pedagogické fakulty, jednu budoucí ergoterapeutku (pozn. red. ergoterapie se snaží o zachování a využívání schopností potřebných pro zvládání běžných činností u lidí s různými druhy postižení) nebo navazujeme spolupráci s fyzioterapeuty. V tuhle chvíli je ale zařazujeme do jiných týmů než klinických. Chceme výhledově zapojit i studenty sociální péče a přemýšleli jsme o speciálních pedagozích.
Mluvila jste o týmech, kterých se student může stát součástí. Mohla byste přiblížit, o co se jedná?
V týmech studenti organizují volnočasový program skupině pacientů. Nabídka aktivit v různých zařízeních závisí na možnostech personálu, pracoviště a podobně. Program vedou vždy dva studenti. Pokud jde o konkrétní týmy, máme například arte-tým, kde pacienti vyjadřují pocity pomocí kresby, v biblio-týmu se diskutuje nad literaturou, v English-týmu se vyučuje jazyk. Existuje také relax-tým či muziko-tým a další.
Jaký z týmů je nejoblíbenější? Ze strany dobrovolníků.
Největší poptávka je po kognitivním týmu, který se stará o procvičování paměti, pozornosti. Je to takové nejpraktičtější, je tam vidět i posun pacientů. Často jsou během léčby utlumeni, buďto stavem, ve kterém zrovna jsou, nebo medikací, která tlumí kognitivní složku, takže se ji tréninky snažíme znovu nastartovat. V tom vidíme velký potenciál a zároveň se tam toho nedá ze strany vedoucího moc pokazit, protože nejde nijak do hloubky, zaměřuje se na cvičení funkce. V jiných týmech se může projevit i téma, které může mít terapeutický přesah, jenže my nejsme terapeuti. Zkušenější si s tím dokážou poradit, ale ti úplní nováčci jsou z toho trochu vyplašení, což je i důvod, proč dáváme prváky do dvojice se zkušenějšími.
A o jaký tým mají největší zájem pacienti? Řekla jste, že pacienti bývají v útlumu, mají vůbec chuť zapojovat se do skupinových aktivit? Nebude mít člověk v depresi zájem spíše o nějaké individuální povídání?
Na konci každé aktivity je reflektivní kolečko, kde dáváme prostor k vyjádření, jestli jsou pacienti spokojeni nebo máme něco měnit. Ale je pravda, že třeba člověku v depresi se na tu kterou aktivitu chtít spíš nebude. Přijdou, když už to pro ně někdo organizuje, ale často dorazí otrávení. Během aktivity se jim nálada většinou nějak zvedne.
Pacienti na aktivity chodí až po konzultaci s psychologem, který jim řekne, že ten daný den proběhne aktivita a jestli by měli zájem se zapojit, a pokud je vidět, že toho bude pacient schopný nebo je psycholog toho názoru, že by mu to prospělo, pošle ho tam. Zkrátka jsou to lidi, kterým to skutečně pomůže, ne ti v nejhlubších depresích, kteří potřebují klid a musí se z nich nejdřív kousíček dostat, aby byli vůbec schopni vnímat nějakou pomoc zvenčí v podobě aktivity.
Studenti tedy pracují pod vedením psychologa?
V podstatě. Není na aktivitách přímo přítomný, ale má nad tím dohled, protože mu dobrovolníci posílají zápis s tím, co se na aktivitách dělo, jaká byla atmosféra, jak se jednotliví účastníci projevovali. Každý semestr navíc dobrovolníci mají supervizní setkání s psychologem z oddělení, na které docházejí.
V čem vy osobně vidíte přínos těchto aktivit?
Největším přínosem, a vím to i ze zpětných vazeb, je, že pacienti nesedí na pokoji, ale dělají něco jiného, ať už je to baví nebo jim to třeba nesedne úplně stoprocentně. Jde o to, že jsou mezi lidmi, dělají nějakou aktivitu, trochu si popovídají a cítí takové to lidské teplo. Lidé s duševním onemocněním se často straní, i proto, že tady stále panuje stigmatizace duševních onemocnění. Takže se vlastně bojí s tím jít ven a někomu sdělit, že mají problém. A my se snažíme je z toho trochu vytáhnout, aby viděli, že v tom nejsou sami, že nejsou jediní, kdo má problém, a že si o tom můžou popovídat.
Nabízíte i individuální konzultace, které nemají suplovat terapii, ale přesto probíhá komunikace mezi pacientem a v podstatě nezkušeným studentem. Nemůže v některých případech student spíš uškodit?
Do tohohle konkrétního týmu, který nazýváme klinický a v jehož rámci probíhají i individuální konzultace, bereme studenty až od třetího ročníku studia, kteří jsou do projektu zapojeni minimálně rok, takže mají zkušenost s vedením skupiny a setkali se i s komplikovanějšími pacienty. Navíc máme pravidelné schůzky s dozorujícími psychology, kde se dají případné krizové situace řešit a zároveň nás psycholog vzdělává. Tudíž člověk, který do klinického týmu jde, už určité zkušenosti má. A pořád platí to, že nejsme terapeuti a konzultace terapii nesupluje, je to spíš takový podpůrný rozhovor, který by v podstatě mohl vést naprosto každý – kamarád, někdo z rodiny – ale ne každý by se v tom cítil jistě. Vždycky zdůrazňujeme, že jsme jen studenti a že s pacientem chceme na něčem pracovat, zároveň jsou nastavená pravidla.
Co když po vás pacient vyžaduje zasvěcené rady a chce řešit věci, se kterými mu poradit nedokážete? Jak postupujete v takovém případě?
Řekneme, že bychom pomohli moc rádi, ale nechceme si vymýšlet postupy, které nemáme ověřené a odkážeme pacienta na psychologa, případně se nabídneme, že to zkonzultujeme a můžeme se o tom pobavit příště. Ale pořád to nebude terapie, nejsme od toho, abychom něco radili. Ale o tom by ani celkově terapie být neměla, nemá dávat návod na to, jak žít, spíš podpořit a nasměřovat.
Jaký je v současnosti vztah české společnosti k lidem s duševním onemocněním?
Česká společnost stále hodně stigmatizuje, do určité míry v tom hraje roli strach z lidí s psychiatrickou diagnózou.
Proč? Vnímají je jako nebezpečné?
To jednak, dokazují to i výzkumy, a jednak si myslím, že je to taky nejistota v tom, jak se k problémům postavit, tak se raději straní. Celkově člověk nemusí mít ani psychiatrickou diagnózu, ale když je smutný nebo naštvaný nebo v nějaké disbalanci, lidi mají často tendenci ho obejít a jít si po svém, nevěnovat se mu. Nebo je to často jen takové nahrané: “Všechno v pohodě?” A jdou pryč, dál se nezajímají. Je to v podstatě ochrana sebe sama. Přenáší se to pak i do toho, že se ti lidé bojí o svém stavu mluvit.
Markéta Hovorková- studuje čtvrtý ročník psychologie na Filozofické fakultě MU v Brně a je s Radimem Koníčkem hlavní koordinátorkou Projektu SPOLU. - zajišťuje chod projektu, fungování komunikace mezi dobrovolníky, koordinátory a zařízeními, vzdělávání dobrovolníků i koordinátorů, rozšiřování projektu do dalších měst a jeho další rozvoj. - je zapojena také v reformě psychiatrické péče, konkrétně jako regionální specialista destigmatizace pro Plzeňský kraj, kde s Petrem Moravcem zavádějí iniciativu NA ROVINU.  |
Co může přispět ke zlepšení situace? Vzdělávání širší veřejnosti v oblasti psychologie, duševních poruch?
Teď se v rámci reformy psychiatrické péče chystá spousta akcí pro veřejnost a různé cílové skupiny v rámci projektu Destigmatizace. Člověk se může sekat s těmi, kteří nějaké duševní onemocnění mají, a vidět, že jsou to úplně normální lidi, kteří fungují. Že to nejsou žádní podivíni s rozježenými vlasy, šíleným pohledem a kudlou v ruce, jak občas bývají mediálně zobrazováni, ale lidé, kteří žijí stejně jako všichni ostatní, jen se občas vyhodí z rovnováhy víc než ti „normální“ jedinci. Tohle je určitě jeden ze způsobů, který k destigmatizaci přispívá: osobní kontakt s někým reálným.
Obava z lidí s duševním onemocněním pramení často i z článků, které mají úplně šílené titulky, kde člověka rovnou onálepkují, takže to není člověk s psychotickým onemocněním, ale je to schizofrenik – za tím označením už není vidět nic jiného - žádný člověk, jenom nálepka. Také by bylo fajn, aby média začala víc informovat o těch dobrých věcech, a ne jen o špatných. Chtělo by to dávat prostor i tomu, že tito lidé jsou schopní, šikovní, že v nějaké oblasti sice mají problém, ale v jiné jim to třeba přidává. Lidé s duševním onemocněním dost často bývají velmi kreativní a šikovní ve výtvarném umění, literatuře, hudbě a podobně.
Stigmatizace ze strany okolí často přispívá k tomu, že člověk prožívá takzvané sebestigma, kde sám sebe vidí jako někoho méněcenného, protože má diagnózu, nějaké onemocnění, stydí se za to, bojí se to někde říct, bojí se, že kvůli tomu nenajde práci a podobně.
Jaké mýty o duševních poruchách jsou nejčastější?
Asi nejčastější mýtus je, že lidé s duševním onemocněním jsou velice násilní, což není pravda. Jsou násilní úplně stejně jako všichni ostatní. Agresivita je ve všech a určitá část populace ji neumí ovládat a je jedno, jestli k tomu má nějaké duševní onemocnění, nebo ne. Mýtus také je, že člověk s duševním onemocněním nemůže zastávat žádnou důležitou pozici ve firmě. Samozřejmě že když má člověk nějakou ataku, potřebuje pauzu, ale to by si měli umět hlídat všichni; dát si pauzu, když jsou vyčerpaní a není jim nejlíp, aby něco neudělali špatně, a pak se zase vrátit do normálního fungování. A lidé s duševním onemocněním to mají stejně.
Taky jsem se setkala s názorem, že ženy s duševním onemocněním by neměly mít děti, protože nejsou schopné se o ně postarat. Já jich osobně znám dost a jsou to kolikrát i lepší matky než jiné, možná i díky tomu, že samy mají nějaký problém a jsou empatičtější, dětem se věnují, i když se častěji objeví pokles nálady, energie a potřebují pauzu. Ale když je rodina celkově funkční, může v té době, kdy ony potřebují pauzu, víc práce kolem dětí zastat někdo jiný a ony se můžou vrátit do normálního života, až si odpočinou.
Jak mohou lidem s duševními potížemi pomáhat přátelé a rodina?
Zejména tím, že s nimi budou, že je vyslechnou, popovídají si s nimi o tom, že se jim něco děje, že jim něco není příjemné. Tím, že je nebudou někam postrkovat a chovat se k nim jako k malým dětem. Ten člověk sám nejlépe cítí, co v danou chvíli potřebuje. Když chce klid, je důležité mu ho nechat, když si bude chtít popovídat, tak tu být pro něj. Podpora a být citlivý, to je to nejdůležitější.
Když se mluví o depresi nebo panických poruchách, objeví se i názor, že tím dnes trpí každý druhý. Na jedné straně to tedy česká společnost stigmatizuje, na straně druhé zlehčuje. Co si o tom myslíte?
Osobně vnímám, že destigmatizace se někdy vede právě takovým způsobem, až to skutečně vypadá, jako by tím onemocněním trpěl kde kdo. Jenomže je důležité pochopit, že každý sice může mít příznaky, které mají lidé s duševním onemocněním, jenže oni je mají daleko silnější. Každý má občas „depku“, je rozhozený, smutný, nic se mu nechce, ale nemá depresi, protože se vyspí a je mu zase dobře. Zatímco člověk v depresi se z toho nevyspí a není mu dobře.
Je to dlouhodobý a daleko hlubší smutek, daleko větší únava než v „depce“. Stejně tak úzkostné poruchy. Každý je někdy úzkostný, je to jedna ze základních emocí, stejně jako smutek. V podstatě všechny duševní nemoci, jsou „něco normálního“, ale v extrému. Je dobré si říct, že ty pocity známe všichni, protože se pak lépe dokážeme naladit na nemocného člověka, ale pořád si uvědomovat, že nejsem nemocný, pokud mi tělo umožní se s tím vyrovnat a jít dál, zatímco nemocným limitují život a je potřeba je skutečně řešit.
Další problém, který vidím, je, že v dnešní době jsou lidé hodně přetížení, což se projevuje tím, že jsou často až na hraně nějakého patologického stavu a nejjednodušší způsob, jak to řešit, je dostat prášky. Léky na depresi už může předepsat i praktický lékař, takže člověk mnohdy ani nemusí na psychiatrii, takže potom to skutečně může vypadat, že to má každý. Ale je důležité vnímat rozdíl v intenzitě a v tom, že u každého se onemocnění projevuje jinak. Deprese může být lehká nebo těžká a mezi tím je propastný rozdíl. Hluboká deprese ovlivňuje celé tělo, člověk nevstane z postele, protože nemůže a nemá na to energii. Není to o tom, že se mu nechce.
Přiblížila byste trochu, v čem bude spočívat zmiňovaná destigmatizace v rámci reformy psychiatrické péče?
Zapojují se do ní vědci, lidé pracující v zařízeních poskytujících zdravotní péči, krajští úředníci a podobně, ale i samotní uživatelé psychiatrické péče. Hlavní tým v Národním ústavu duševního zdraví vytváří různé programy a testuje je, potom se v krajích budou organizovat akce pro veřejnost. Destigmatizace má hned několik cílových skupin. Jednou z nich jsou například úředníci, protože dost často netuší, jak s lidmi s duševním onemocněním jednat. Další cílovkou jsou sociální pracovníci nebo i samotní lidé s duševním onemocněním, jejich rodiny a komunity okolo míst, kde mají vznikat centra duševního zdraví. Potom jsou tam zdravotníci.
To je poměrně překvapivé. I z jejich strany fungují určité předsudky?
Bohužel ano. Ne v tom smyslu, že by nevěděli, co je to za problémy, se kterými ti lidé bojují, ale spíš v tom, že mají hodně klientů a málo času. A když už má člověk nálepku nějaké psychiatrické nemoci, tak praktičtí lékaři spoustu tělesných problémů připisují právě psychice. Řeknou, že je to jen somatizace, což může být pravda, ale nedá se to říct a priori, aniž by se udělalo vyšetření.
Trochu mi v tom výčtu cílových skupin chybí učitelé. Přece jen je i procento dětí, které trpí psychickým onemocněním a někteří učitelé mohou být nejistí v tom, jak k takovému žákovi přistupovat.
Reforma primárně cílí na dospělou populaci a „okraje“ na obou stranách věkové škály, tedy děti a staré lidi zpočátku vůbec nezahrnovala. Vzniká samostatný projekt, který se na ně chce zaměřit, ale začalo se s ním daleko později, a tak je ještě v plenkách. Zatím existuje třeba projekt Blázníš? No a!, který je zaměřený jak na středoškoláky, tak na učitele, pořádají workshopy a podobně. A existuje i mezinárodní projekt Mind the Mind, který se taky zaměřuje na mladé lidi. Ale osobně si myslím, že by se o emocích a psychice mělo mluvit už od školky, děti by měly vědět, že stejně jako mohou mít rýmu, může je potkat i deprese a že to není nic nenormálního.
Vraťme se k Projektu SPOLU. Pořádali jste i mikulášskou sbírku, kde jste sháněli především materiály pro jednotlivé týmy. Měli lidé zájem?
Ano, mile nás to překvapilo. Lidé zareagovali velice vstřícně. Jedna paní nám poslala fotky sbírky, kterou uspořádala ve škole. Řekla dětem, o co se jedná, a nakonec se sešel stůl plný nejrůznějších věcí. Takové sbírky jsme poslední roky dělali na fakultách Masarykovy univerzity, kde se už taky sešly nějaké pomůcky pro arte-tým nebo kognitivní tým, jako třeba propisky, pastelky nebo bloky.
Stalo se, že některý student přirostl pacientovi k srdci natolik, že už si pak chtěl povídat jenom s ním?
Než se nám podařilo pořádně nastavit podmínky v klinickém týmu, kde probíhají individuální konzultace, a vysvětlit pacientovi, že jsme tam jen dočasně na výpomoc, bylo náročnější rozvazovat spolupráci. Pacient si pochopitelně na studenta častokrát zvykne a rád by se s ním vídal dál, a i pro studenta je to náročné, protože i jemu pacient přiroste v srdci. Ale nejde v tom pokračovat, a ani by to nebylo etické.
Takže se student nemůže scházet s bývalým pacientem potom, co pacient opustí zařízení?
Nemělo by se to dít. Nesmíme si s pacienty měnit kontakty. Je to pro ochranu obou stran. Ale pochopitelně je nepříjemné, když někdo na sebe chce nabídnout kontakt a vy musíte říct, že prostě nemůžete. Přesto si ale stojím za tím, že to tak je nastavené správně. I pro pozdější praxi je vhodné, když si člověk uvědomí, že se nemůže skamarádit úplně s každým, komu chce pomáhat. Kamarádstvím se vztah posouvá jinam, odborník přichází o odstup, zároveň pacient v podstatě ztrácí pocit, že mu může říct cokoliv – kamarádům člověk často některé věci neříká, protože nechce, aby ho odsoudili a podobně.
A jak vůbec pacienti zpočátku přistupují ke studentům? Mají k nim blíž proto, že to nejsou lékaři, nebo právě naopak?
Často to bývá ta první varianta, protože tam není ten blok bílého pláště. Chodíme na oddělení úplně normálně, slušně oblečení a máme visačky, aby nás bylo možné odlišit. Ale vzbuzujeme větší důvěru, protože nejsme odborníci a ve skupinách vystupujeme jako naprosto rovnocenní partneři a doufám, že se nám to daří. Zapojujeme se do aktivit, s pacienty diskutujeme. A kolikrát slýcháme i od pacientů při konzultacích: „Tohle jsem ještě nikomu neřekl.“ Poznámky z aktivit a konzultací potom předáváme vedoucímu psychologovi, aby na ně mohl navázat při další práci.
Nestane se někdy, že se pacient cítí zrazený, když se jiný člověk, byť je to psycholog nebo psychiatr, dozví něco, co dotyčný řekl jenom vám?
Nestane se, že psycholog přijde a řekne: „Hele, tak vy jste říkal tohle a tamto.“ Spíš se k tomu snaží nějak zabrousit. Občas se najdou lidé, kterým se nelíbí, že něco zapisujeme, ale snažíme se vysvětlit, že je to dobré pro ně i psychology, protože na základě toho mohou líp přizpůsobit péči. Naším záměrem není lidi zrazovat, ale když se zrovna objeví něco důležitého, tak můžeme nasměrovat psychologa i terapii a ukázat, čemu a komu je potřeba se trochu víc věnovat. Většinou jsou ty zápisy ale velmi obecné ve stylu „dnes byl pacient oproti minulému sezení méně aktivní“ a podobně. To, že člověk skutečně řekne něco velkého, se děje výjimečně.
